Snad nejlepšího blahopřání se novému londýnskému primátorovi dostalo od člena konkurenční politické strany. „Jeden syn pákistánského řidiče autobusu gratuluje druhému,“ napsal na Twitteru Sajid Javid, ministr, který má v Cameronově vládě na starosti podnikání. I konzervativní baronka Sayeeda Warsiová se připojila „jako dcera pákistánského řidiče autobusu“.

Příjemcem gratulací byl Sadiq Khan, do té doby labouristický poslanec za jiholondýnský volební obvod Tooting. Jeho nástup do role primátora největšího evropského velkoměsta ukazuje, že britská imigrace dorůstá, hlásí se o slovo a osvojuje si mainstream. Londýňanů pákistánského původu je podle posledního censu 2,7 procenta, muslimů 12 procent. Jen s jejich hlasy by se Khan primátorem nestal.

Londýn je světem sám pro sebe. Podíváte-li se na jakoukoli vizualizaci sociologických dat vynesených na mapu Británie, rozeznáte na ní Londýn – etnické složení, příjem, nezaměstnanost, vzdělání, postoje k evropské integraci, k imigraci, v tom všem se metropole zpravidla liší od zbytku Anglie. Tak například těch 2,7 procenta Pákistánců představuje 20 procent všech Pákistánců v Británii a 12 procent muslimů je 40 procent všech muslimů v Anglii. Na vývoji těch dat lze přímo archeologicky sledovat vývoj imigrační politiky. Za pár generací se třeba objeví nějaký polský Sadiq Khan.

Socialista, který z Londýna učinil globální centrum financí

Také politická historie Londýna posledních desetiletí skýtá instruktivní obrázek. Oba dva Khanovi předchůdci, Boris Johnson i Ken Livingstone, jsou v tyto týdny rovněž ve zprávách, a to ve svých klasických rolích. Johnson jako přední euroskeptik a exhibicionista, Livingstone jako antisemita, (opět) vylučovaný z Labouristické strany.

Livingstone byl v letech 1981–83 předsedou tehdejšího Greater London Council, orgánu, který měl menší kompetence než dnešní primátor. Když tehdejší lídři Labour Party Neil Kinnock a Tony Blair mluvili o bojích s tzv. militant tendency ve své straně, o levicových radikálech, se kterými bylo třeba utkat se a zbavit se jich, protože jinak by „svrhli stranu ze skály do propasti“, mluvili o Kenu Livingstonovi. Socialismus, znárodňování, jednostranné jaderné odzbrojení, spolupráce s národně-osvobozeneckými teroristy po celém světě, angažování subverzivních, radikálních menšin – tohle všechno Livingstone reprezentoval. K jeho nejbližším spolupracovníkům patřili politici různých komunistických a trockistických pidistran. Celkové členstvo měli nepatrné, ale dokázali si získat disproporční vliv v odborech a v některých organizacích labouristů.

Margaret Thatcherová v roce 1983 Greater London Council zrušila. Livingstonova chvíle nadešla v roce 2000, když labouristé prosadili institut přímo voleného primátora Londýna. Tony Blair ho nechtěl, prosadil jiného labouristického kandidáta. Livingstone kandidoval jako nezávislý, byl za to vyloučen ze strany – a vyhrál. Livingstone si vychutnal Thatecherovou i Blaira zároveň.

Tady se dostáváme k velkému paradoxu, na němž je něco neodolatelně zábavného. Tím globálním centrem financí, mezinárodní pračkou peněz, centrem hyperkomercializace současného umění se stal Londýn právě za socialisty Livingstona. Byl radikální jako vždy. Odmítal slavit den svatého Jiří, patrona Anglie, ale o to víc peněz vynakládal na svátky sikhů, Irů či černochů. Prosadil umístění sochy Nelsona Mandely na Trafalgarském náměstí. Ale daleko víc Londýn proměnily mrakodrapy v City. Livingstone propagoval politicky korektní multikulturalismus, ale Londýn se v praxi stal ideálním místem k životu pro lidi tak bohaté, že se na jejich rasu nikdo neptá.

Konzervativec jako dandy

Paradox pokračuje tím, že v roce 2008 Livingstona porazil konzervativec Boris Johnson. I on se nacházel na okraji své strany – byl známější jako novinář a dandy než jako politik. Vládl jako zrcadlový obraz Livingstona – změnil rétoriku, osvojil si některé ve své straně kontroverzní postoje, pro změnu levicové –, ale Londýn se rozvíjel jako by svou vlastní vahou (spíš vahou svých bank). Nejradikálnější Livingstonovu regulaci – poplatek pro auta za vjezd do centra – Johnson nezrušil. Taky on byl znovuzvolen, v roce 2012 porazil opět Livingstona.

Nový muž v čele Londýna Sadiq Khan představuje novou generaci hned v několika směrech. Johnson je člen klasické vládnoucí elity. Jeho cesta vedla před studia v Oxfordu, kde se seznámil s půlkou budoucího kabinetu. Livingstone byl klasický levicový ideolog a sektář. Minority podporoval, ale etnicky i ideologicky byl ukotvený v evropské revoluční tradici. Sadiq Khan se narodil v Londýně roku 1970 v – jak již bylo řečeno – rodině řidiče autobusu, ale šel studovat práva. Poradil mu to prý učitel na střední škole, když viděl, jak se o všem rád hádá. Právo je ovšem nejrozšířenější profesí současných politiků v celém vyspělém světě. Ti levicovější mohou začít s agendou lidských práv – jako Khan –, ti pravicovější jdou spíš do byznysu. Po pár letech se jejich cesty často setkají v byznysu a politice. Spojuje je ambice. Jejich různé třídní a kulturní zakotvení jen určuje prostředky, jimiž se dostanou nahoru.

Vina ze známosti, cesta k přijatelnosti

Khan šel do politiky v době, kdy se na scénu dostávaly etnické a náboženské zájmy přistěhovalců. Svou loajalitu a příslušnost k různým světům pečlivě kalibroval. „Nepřišel jsem do Parlamentu proto, abych byl muslimským poslancem,“ napsal v článku v roce 2008. „A nikdy jsem se nepasoval do role mluvčího nebo vůdce muslimské komunity. Poslanci, stejně jako obyčejní občané, mají více identit.“ Ale dva měsíce po jeho zvolení se odehrály teroristické atentáty v londýnském metru a Khan, jako jeden ze tří muslimských poslanců, byl do role mluvčího muslimů volky nevolky dotlačen, píše. A udělal tehdy dobrý dojem.

Ovšem jakkoli nebyl „muslimský poslanec“, muslimové v jeho politickém vzestupu roli hráli. Jeho volební obvod má druhou největší koncentraci muslimů v Londýně. Khan byl tváří moderních, integrovaných muslimů, zároveň ovšem celá léta udržoval kontakty s lidmi a organizacemi, o nichž se to říci nedá. Mluvil na akcích organizací, jež byly později vyšetřovány pro podporu terorismu, po boku různých odiózních postav. Chcete ho najít ve společnosti lidí, kteří chválí sebevražedné útoky a tvrdí, že Židé jsou prasata a muž má právo bít manželku? Najdete ho, ale zpravidla jen metodou „viny ze známosti“. On sám nikdy nic takového neřekl. Ale taky příliš neprotestoval, když to řekl někdo jiný. Tudy vede cesta k politické přijatelnosti.

Muslimská politika v Británii má svou odpudivou tvář. Je jí třeba bývalý starosta londýnského obvodu Tower Hamlets Lutfur Rahman, který byl soudně zbaven mandátu pro volební podvody, přičemž soud mimo jiné konstatoval, že vytvářel atmosféru etnické výlučnosti a z městských fondů podporoval islamistické organizace. Jsou jí radní v Rotherhamu, kteří celá léta tolerovali sexuální zneužívání dívek, protože pachatelé byli jejich soukmenovci z Pákistánu. Jsou to extremisté v Bradfordu, jejichž nejzdatnějším šampionem se paradoxně stal Brit George Galloway, vyloučený z Labouristické strany.

Strýčci Tomové mezi mlýnskými kameny

Na opačném pólu jsou muslimové, kteří se s politickou kulturou své menšiny rozejdou otevřeně. Maajid Nawaz, jiný britský Pákistánec, ušel cestu od islámského radikalismu přes věznění v Egyptě až po otevřené volání po „sekulárním islámu“. Když kandidoval do Parlamentu za Liberální demokraty, čelil výhrůžkám smrti za odpadlictví. Takové lidi někdy bílí intelektuálové kritizují jako „osvícenské fundamentalisty“ – jako by sekularismus byl jen pro bílé a muslimové byli povinni zůstat muslimy. Muslimové je opovržlivě označují za „strýčky Tomy“ – termínem převzatým od amerických černochů. Termínem, který mimochodem použil i Sadiq Khan při svém rozhovoru pro íránskou státní televizi v roce 2009.

Sadiq Khan se při svém vzestupu dokázal ideálně politicky situovat úměrně jevišti, na němž se nacházel. Londýn není Tooting. Khan využil příležitosti, když Ken Livingstone prohlásil, že nacisté byli ve skutečnosti sionisté, distanoval se od něj a hned po zvolení se odebral na pamětní akci připomínající holocaust. Dokázal se taky přiměřeně distancovat od předsedy strany Jeremyho Corbyna, přestože to byl on, kdo ho navrhl coby kandidáta na předsedu.

Vzestup Sadiqa Khana je ukázkou té optimističtější varianty integrace muslimů do západní společnosti. Není ideologickým triumfem multikulturalismu, liberalismu ani žádné jiné ideologie. Ideologický purista si nad vzestupem Khana musí zoufat stejně jako nad kariérou Livingstona. Ale demokratický kapitalismus už je takový. Je nejlepším spojencem oportunistů.