Číst si v amerických mainstreamových médiích shrnutí projevů Donalda Trumpa znamená leccos se dozvídat o těch projevech, ale taky o kategoriích, v nichž uvažují autoři těch shrnutí. V jednom takovém shrnutí Trumpova projevu na republikánském konventu se uvádělo, že projev „byl charakterizován ještě temnějším jazykem než při kampaňových mítincích“. Obsah jeho temného sdělení je pak shrnut slovy: „Za Trumpova prezidentství by americký sen byl rezervován primárně pro Američany.“ Připusťme, že z úst Donalda Trumpa to může být temné nebo aspoň – v zemi založené na imigraci – radikální. Ale vzato obecně, co je vlastně tak pozoruhodného na tom, že vláda by měla primárně mít na zřeteli zájmy svých občanů? Proč tyto pocity – touha zachovat domov ve smyslu každodenního okolí i širšího společenství státního – nejsou takřka nikdy chápány ve svém doslovném smyslu, ale vždy jen jako známka asociace s něčím temným? Je pravda, že na ně narazíme u všech populistických revolt poslední doby – brexitu, Trumpa, Národní fronty, AfD –, kde často tu asociovanou temnotu najdeme. Ale můžeme o nich chvíli mluvit bez této bagáže?

Domov, prekérní kategorie

Je to pochopitelné docela snadno. Jednou ze zcela běžných aktivit současných městských, kosmopolitních, vzdělaných lidí je boj za zachování starých budov a proti výstavbě nových. Často se svádí boj nejen za budovy památkově významné, ale za jakékoli staré stavby, i ty, které byly v době svého vzniku považovány za průměrné, ba i ošklivé, v zájmu zachování charakteru místa. A často je nevítaná nejen nová budova necitlivě vpadající do stávající zástavby, ale jakákoli nová stavba vůbec – jen zvýší provoz. Teď, když už tu my bydlíme, tu žádné další lidi nechceme, mohli by říkat tito aktivisté – a nejen aktivisté, tyto snahy s sebou nejsnáze strhnou i běžné apolitické občany.

Zkusme se na to podívat z odstupu: není vlastně nelogické, že z příkazů, co všechno se nemá měnit, výškou budov počínaje a kličkou na okně do dvora konče, je vyňat jediný prvek – lidé? Nepoznávám to tu, tohle už není moje město, necítím se tu doma – to jsou opakující se citáty z reportáží z menších anglických měst, která mají společné to, že v nich v posledních letech došlo k prudkému nárůstu přistěhovalectví a hlasovala masově pro brexit (těch dobrých reportáží je málo, média často svá zpravodajství omezovala na vyzobávání stupidních výroků zastánců odchodu). Ano, mezi lidmi a věcmi je fundamentální rozdíl. Ale to, že je mezi nimi fundamentální rozdíl, neznamená, že by neměli také něco společného. Jak může být „tohle už není můj domov“ přijatelnou reakcí na to, že na místě školy, do níž jsem chodil, stojí dnes ošklivá nová krabice, ale ne na to, že v hospodě, do níž jsem chodil, se dnes všichni mezi sebou baví nesrozumitelným cizím jazykem? Okolí, které mluví cizím jazykem – to je dnes přijatelné jako literární metafora cizoty, jako její doslovný popis ne.

Anglický novinář Ben Judah v reportáži ze současné Francie popisuje svůj rozhovor se starostou malého francouzského města za Národní frontu. Mluví o tom, jak se muslimové modlí na ulici i kdy je mešita poloprázdná, protože „tím říkají, toto je naše území a chceme vám vnutit všechno, co nemáte rádi“. Mluví o „le grand replacement“, pojmu francouzského excentrického literáta Renauda Camuse označujícího výměnu domorodého obyvatelstva za cizí v jedné generaci (je považován za konspirační teorii a Camus sám byl jednou odsouzen k pokutě za podněcování rasové nenávisti). Ale starosta mluví taky o všudypřítomnosti halal potravin, o „halalizaci Francie skrz její jídla, je to dobytí Francie prostřednictvím jejích jídel, když se na to podíváte zblízka“. Kdybychom tu větu vyňali z kontextu rétoriky Národní fronty a přemístili do kontextu diskuse nějakých „foodies“, byla by tam jako doma. Zejména v zemi, jejíž identita je tak definována jídlem, jako je Francie. Je nechuť k halalizaci tolik jiná než nechuť k mcdonaldizaci?

Všechny tyto příklady směřují k tomu, že se z „domova“ stala politicky velmi prekérní kategorie. Domov je stále pozitivní pojem v kultuře, používá se tak i v marketingu včetně politického – jenomže některé jeho aspekty nejsou do diskuse. Jakmile je domov příliš „náš“, dostáváme se nebezpečně blízko toho, že ten domov není někoho jiného. To, že je něco „naše“, je už totálně explozivní politická kategorie. Francouzská Národní fronta změnila svůj slogan z dnes už profláknutě náckovského „Francie Francouzům“ na „Toto je náš domov“. „Znamená to, že my tu děláme zákony,“ vysvětluje Judahovi jeden z poslanců Národní fronty, „a když musíte říkat, toto je náš domov, znamená to, že to musíte lidem připomínat, protože už to není úplně jasné.“

Větev vymrštěná nazpátek

Schopnost sebereflexe a korekce patří k základním kvalitám západní civilizace a je povzbudivé, že lze poslední dobou slyšet kvalifikované hlasy, které se o něco takového snaží. Hlasy, které v žádném případě nelze podezírat z toho, že by byly na straně temnoty. Snaží se ji ale chápat ne jako negaci, jako absenci kvalit, jichž jsme my osvícení majiteli, nýbrž jako něco svébytného, s vlastními myšlenkovými kategoriemi.

Michael Ignatieff je jedním z předních teoretiků nacionalismu, intelektuál, který neváhá jet se podívat na předmět svého studia zblízka – reportážně třeba psal o balkánských válkách. Z Harvardu si odskočil do své kanadské domoviny vést – neúspěšně – tamní liberály (tu levicovější kanadskou stranu). Nedávno s ním New York Times přinesly rozhovor na téma zdrojů současného populismu. V závěru rozhovoru říká: 

„Myslím, že existuje propast mezi mezinárodním kosmopolitním diskursem o právech – právech migrantů, právech uprchlíků – a tím, jak tuto otázku vidí obyčejní lidé ve většině demokracií.

Pro obyčejné lidi je vztah občana k cizinci vztahem daru, ne vztahem práva. Myslí si, že o tom, kdo se dostane dovnitř, náleží rozhodovat občanům. Je na občanovi, aby rozhodoval, jaké jsou hranice politického společenství.

To je to, co pro ně znamená demokracie. To jim demokracie slibuje – kontrolu nad hranicemi a udělování dobrovolných darů těm, o nichž rozhodnou, že patří do společenství.

Existuje spousta zastánců brexitu, kteří si myslí, že slušná země je velkorysá a milosrdná k cizincům. Ale to je jazyk daru. To není jazyk práv. Je to vynořující se téma, kterému mnozí liberální kosmopolitní politici – a já jsem byl jedním z nich! – nerozuměli.

To je klíčový prvek tohoto nacionalistického obratu. Všichni jsme vnímali příliš pomalu, že k tomu dochází, ale rozlišování mezi dary a právy je velký nastupující trend. Je užitečné tomu rozumět.

Isaiah Berlin říkal, že nacionalismus je ohnutá větev. Globalizace může větev narovnávat, ale v určitém bodě se vymrští nazpátek s obnovenou silou – a to je to, co se stalo v brexitu. Děje se to po celé Evropě.“

(Evropská unie je založena na vztazích práva. Jen když chce Brusel k něčemu přimět východní Evropu, vzpomene si na vztah daru a začne jí vytýkat, že není vděčná za dotace.)

Chiméra o choleře a telegrafu

Na americké novinářce Megan McArdleové je pozoruhodné to, že ačkoli je zaměstnávána především jako ekonomická komentátorka, její postřehy ke společenskému a politickému vývoji vykazují víc zdravého rozumu a snahy chápat odlišné názory než produkce rutinérů politického komentování. Po návštěvě Británie před hlasováním o vystoupení napsala:

„V průběhu posledního půlstoletí se západním elitám nějak podařilo přesvědčit sebe samé, že nacionalismus není skutečný. Možná byl skutečný v minulosti, tak jako cholera a telegraf, ale teď, když jsme chytřejší a modernější, bude časem zapomenut a nahrazen lepšími idejemi.

To teď vypadá jako beznadějná naivita. Lidem opravdu víc záleží na těch lidech, kteří jsou jako oni – kteří mluví jejich jazykem, jedí jejich jídla, sdílejí jejich zvyky a hodnoty. A když se elity snaží tyto city ignorovat – nebo je zapudit s tím, že jsou prostě rasistické –, ty city nezmizí. Způsobí to, že ‚neelity‘ budou elity podezírat z neloajality. Pro elity je na tom, že někdo řekne, že mu záleží víc na lidech, jako je on, než na lidech kulturně a zeměpisně vzdálenějších, cosi vágně děsivého, ale zbytek populace pobuřuje zamlčovaný logický důsledek: že elity, které řídí zemi, necítí větší morální závazek vůči svým spoluobčanům než vůči nahodilému cizinci v jiné zemi. A možná můžeme tvrdit, že cítit tak je morálně správné – ale pokud to tak je, musí vám být jasné, proč jsou obyčejní lidé podezíraví vůči tomu, že by elity měly mít nad jejich životy velkou moc.“

V navazujícím článku dodává, že „hodně lidí se nedívá na svou zemi tak, jako se ni dívají někteří příslušníci elit – jako by země byla něco jako nájemný byt – příjemné místo k životu, ale když nastanou problémy anebo máte chuť na změnu, s klidem ho vyměníte za jiný“. Elity si ovšem podle ní neuvědomují, že nejsou nutně osvícená avantgarda – jsou výjimka, jediná skupina, která má transnacionální identitu, takže „odevzdávat tradiční moci a svobody vzdálenému státu je o hodně snazší, když ve vašich očích ten stát řídí ,lidé jako my‘ a ne ,cizinci odjinud‘.“ V praxi to ale naopak mají těžké: „Neexistuje žádný ,Transnacionálnoprofesionalistán‘, kam by se mohli odstěhovat. (A kdyby mohli, kdo by tam stříhal živé ploty a staral se o domovy důchodců?) Musí žít na fyzických místech plných jiných lidí, jejichž loajalita patří určitému místu a způsobu života, ne abstraktním ideálům nebo radostem vykořeněného kosmopolitismu.“ Čtenář si na ta slova musí vzpomenout, když čte na Twitteru přiznání jednoho reportéra Financial Times: „Kolik asi Londýňanů by se raději smířilo s tím, že by potřebovali vízum do Birminghamu než do Paříže? Já ano.“

Milovat tu malou četu

„Vykořeněný kosmopolita“ byla komunistická antisemitská nálepka, ale kosmopolitismus nepochybně existuje – a nejen jako vágní kulturní pojem. Nositel Nobelovy ceny za ekonomii Angus Deaton vysvětluje, že „kosmopolitní prioritismus“ je „etické pravidlo, které říká, že bychom měli uvažovat o každém člověku na zeměkouli stejně, bez ohledu na to, kde žije, a pak zaměřit pomoc tam, kde nejvíce pomáhá“. Ale vzápětí vysvětluje, že náklady globalizace nesli i příslušníci určitých vrstev v bohatých zemích, třeba v USA, jakkoli jsou na tom podle měřítek „kosmopolitního prioritismu“ stále líp než lidé na některých jiných místech.

„Možná není tak jisté, že ti nejvíce potřební se nacházejí na opačné straně zeměkoule,“ říká. „Občanství je spojeno se sadou práv a povinností, které nesdílíme s lidmi v jiných zemích. Ale ta ‚kosmopolitní‘ část našeho etického vodítka ignoruje jakékoli zvláštní závazky, které máme vůči svým spoluobčanům.“ Tyto závazky popisuje jako vzájemné pojištění proti určitým druhům nadměrné nerovnosti ve společnosti. A dodává: „Když si občané myslí, že elitám víc záleží na lidech na druhé straně oceánu než na lidech na druhé straně železniční trati, pojištění se zhroutí, rozdělíme se na frakce a ti, kdo zůstanou pozadu, začnou být naštvaní a ztratí iluze o politice, která jim přestala sloužit. Nemusíme souhlasit s tou nápravou, kterou požadují, ale jejich oprávněné stížnosti ignorujeme na vlastní nebezpečí.“

Nic z toho, co hlasy, které jsem citoval, říkají, není třeba brát jako specifický návrh. Ale je záhodno je brát jako výzvu uvažovat o současném populistickém nebezpečí jinak. Ne jako o vzpouře hlupáků, kteří nedávali pozor, když jsme jim vysvětlili, že jsou rasisti, takže jim to musíme zopakovat. Ale jako o připomenutí, že život společenství vždy stojí na pnutí více principů a v poslední době přicházely některé zkrátka a jiné byly absolutizovány. Jako připomenutí, že ne všechno je o ekonomice – jinak by se neobjevoval neklid i v ekonomicky veleúspěšném Německu, kde jsou „příslušníci středních vrstev, kteří nejsou nutně ekonomicky znevýhodnění, ale mají pocit, že jejich hlas už není slyšet. Mají pocit, že ten příběh, který se každý den vypráví, už není jejich příběh,“ jak to nedávno formuloval sociolog Heinz Bude. Jinak by se koneckonců neobjevoval neklid u nás, v zemi, která neprošla deindustrializací, jíž se často vysvětlují toxické nálady na Západě, naopak se stala nejprůmyslovější zemí Evropy.

Slepé, mechanické pojetí práv je třeba doplnit připomenutím Edmunda Burkea, jeho proslulého výroku o „malých četách“: „Prožívat pouto k malé části, milovat tu malou četu, k níž ve společnosti patříme, je prvotním principem (takříkajíc zárodkem) veřejné náklonnosti. Je prvním článkem série, v níž postupujeme k lásce k vlasti a k lidstvu.“