Kinematografie jednadvacátého století trpí nadprodukcí superhrdinů. Co chvíli se objeví nějací noví chlapíci či dámy v barvitých krojích, hotovi házet po sobě navzájem mrakodrapy, číst si myšlenky prostých smrtelníků a dumat nad nimi kroužíce kolem Alfy Centaury nebo nějakým jiným způsobem naplňovat pracovní popis superhrdinského jobu.

Zároveň přes všechny ty nadlidské charakteristiky hrdinů mainstreamového filmu je ale mezi nimi jen pramálo postav skutečně ikonických, které by nějak přesáhly hranice díla, v němž vystupují, staly se součástí obecné imaginace, hrály v ní nějakou roli. Možná nejvýraznější mezi těmi výjimkami je Joker, protihráč Batmana z filmu Temný rytíř (2008), společné dílo scenáristy a režiséra Christophera Nolana a herce Heatha Ledgera, který za její ztvárnění byl jako první představitel v komiksové adaptaci oceněn Oscarem.

Část té proslulosti může pramenit z důvodů s postavou a filmem nesouvisejícími. Heath Ledger ještě před premiérou filmu zemřel po předávkování léky, bylo mu teprve osmadvacet. Joker měl potvrdit jeho status superhvězdy přicházejícího času. Velmi talentovaný herec v interview několik týdnů před smrtí popisoval, jak pro něj byla práce na Jokerovi vyčerpávající, připravovala ho o spánek, protože nebyl schopný zastavit rozjetou mysl. Vybízelo to ke spekulacím, že herce ta role zabila nebo k jeho smrti nějak přispěla, jistě pomýleným, zároveň ale čtenářsky vděčným.

Zešílevší klaun

Další impulz pro rozjitřenou představivost publika představovaly první zveřejněné fotky. Tvář Jokera na nich neodpovídala konvencím zobrazování komiksového padoucha, často jistým způsobem hyperrealistického, sestaveného z mnoha a mnoho detailů. Joker oproti tomu vypadal jako rozbolavělá imprese, zešílevší klaun, s rozmazanou červení kolem rtů, nánosu bílého pudru na vrásčité tváři, do níž někdo nožem fixoval úsměv. „Why so serious?“, „Proč tak vážně?“ zní jedna ze známých replik téhle figury. Možná se Joker vážnosti podivuje, od startu reklamní kampaně na Temného rytíře ale bylo jasné, že ta tázající se postava sama vážná je a je taky vážně míněná. Určitě vážněji než běžný filmový superpadouch. Nolanův a Ledgerův Joker je totiž vážně míněný pokus napsat a zahrát zosobněné zlo, přijít s nějakým jeho konceptem, představou.

Christopher Nolan je mezi režisérskými superhvězdami dnešního Hollywoodu pozoruhodný úkaz. Dosáhl pozice, v níž má na poměry filmového průmyslu volnou ruku, protože jeho filmy spolehlivě a hodně vydělávají. Umí to totiž s klíčovou „cílovou skupinou“ publika, mladými muži, kteří Nolanovy snímky až oddaně baští. Ty filmy se zároveň v  mnohém odlišují od typického střeliva pro multiplexy. V kontrastu s duchem „uobrázkované“ doby jsou v něčem velmi literární. Románovou epickou šíří, která při zhušťování filmů do únosné stopáže může činit problémy. A taky inspirací, v souvislosti s přeplácaným třetím dílem batmanovské trilogie Temný rytíř povstal Nolan mluvil o Dickensově Příběhu dvou měst. Temný rytíř má, může to znít legračně, v něčem blízko k Dostojevskému. Jistě, pojednanému tak, aby se při něm dalo schroustat hodně popcornu, s počtem výbuchů, honiček a mírou doslovnosti, které by Fjodorovi Michajlovičovi asi zrovna blízké nebyly. Ale stejně. Joker je ukázkový nihilista jak z Dostojevského románu, má jeho cíle i motivy.

Agent chaosu

Typický filmový padouch bývá pro publikum vysvětlen, má genezi, často byl proměněný nějakým traumatem, za něž se teď světu mstí, v jistém smyslu může být také obětí (kdyby ho tenkrát tatínek s tím páskem trochu šetřil, nebyly by dnes škarpy u silnic plné mrtvých lidí). Taky mívá konkrétní cíl – dosáhnout světovlády, grandiózně se pomstít protivnému tělocvikáři, ukrást všechny peníze světa a podobně. Joker publiku nabízí nějaká vysvětlení sebe sama, vypráví, jak se v jeho tváři vzaly jizvy, ten do masa vyřezaný úsměv. Jenomže pokaždé je ta historka jiná, jsou to jenom takové vtipálkovy fórky, návnady pro posluchače, aby snad měl na chvilku dojem, že se třeba vyzná. Jokerův světonázor ale možnost takového zorientování se vlastně popírá.

Je agentem chaosu, který v jeho očích je tou jedinou skutečnou realitou, a Jokerova mise je to lidstvu s plnou parádou vysvětlit. Ukázat, že civilizační nátěr je právě jenom nátěr, který nemusí dát moc práce seškrabat, aby se vyjevila skutečná povaha života, chaotického zápasu všech proti všem, v němž o přežití bojují bezohlední dravci, jiný smysl, natožpak třeba nějaký vyšší to nemá a mít nemůže. Protože – jak zaznělo v Trierově Antikristovi – „chaos vládne“.

Do té „výuky“, k níž patří do povětří vyhozené nemocnice a další zločiny, Joker nejde s vizí nějakého osobního prospěchu nebo cíle, sám sebe se smíchem popisuje jako psa, který utíká za odjíždějícím autobusem, štěká na něj a asi by byl bezradný, kdyby se autobus skutečně zastavil. Jako kdyby v tom byl vyřčený předpoklad, že i ten Jokerův „autobus“, svět s jeho konvencemi, uměle vytvořenou morálkou, pojede dál, přinejmenším kdyby to bylo jenom na Jokerovi. Zastavit autobus mohou jenom řidič a cestující, pokud uvidí svět Jokerovýma očima, očima nihilisty, který je podobně jako některé Dostojevského postavy přesvědčený, že není bůh, není řád, není nic. Trochu jak Nikolaj Stavrogin z Běsů, ovšem s větší palebnou silou. Oba jsou si také vědomi, že jejich největším spojencem je dav, který může vůle k chaosu snadno ovládnout, přivede jednotlivce k tomu, aby ve strachu nebo vybičováni nějakými tužbami splynuli v kolektivní zlovolnou bytost bez rozumu a citu.

Tímhle viděním se Nolan dost odlišuje od současného hollywoodského mainstreamu, kde vystoupení lidových mas bývají spíš katarzní, osvobozující. Ve světě Temného rytíře je ale zkorumpovaný řád, který je rozkládaný zkažeností a chamtivostí elit, jaksi preferovanější stav věcí než vystoupení mas, masa bývá zlá. Velmi explicitně tohle svoje stanovisko Nolan vyjádřil v onom nepříliš povedeném filmu Temný rytíř povstal, některými progresivními kritiky byl proto odhalen jako reakcionář. Řád je podle něj nutno udržet, dát mu šanci se zlepšit, třeba i za cenu lži, která opět zakryje Jokerovu „pravdu“, vepsanou do tváře té postavy – čerň kolem očí, jež vidí jenom tmu, a permanentní úsměv jako znak nekončícího výsměchu všem a všem a symptom zmučenosti neodstranitelné bolesti zároveň.