„Tož nikdo sa nebojte, na záchod možete aj dovnitřka, tady po schodech navrch. Šak to nemusíte obíhat kolem. A jak někdo nemá židlu, šak přidáme. Všecko de, všecko umíme.“ V letním kině valašské obce Poruba, ta tvoří část městyse Hustopeče nad Bečvou, pějí Meryl Streepová a Pierce Brosnan duet v muzikálu Mamma Mia! Ještě je šero, na plátno prozatím vidět mizerně, ale žádného z návštěvníků to netrápí. Písničky od Abby v podání hollywoodských hvězd fungují jenom jako překlenutí k jinému programu, desítky přicházejících diváků čekají na jiné herce.

Ti začnou být promítáni až za třicet minut, v jednadvacet hodin, a tak do té doby si kdekdo krátí čas čekáním ve frontě na točené pivo nebo limonádu, probíráním výsledků odpoledních hasičských závodů a postavení svého týmu v ligové tabulce, hledáním vhodného místa k usazení či rozvažováním, zda večer bude dostatečně teplý a promítání půjde přečkat bez deky, anebo zda přece jenom bude lepší preventivně požádat někoho z pořadatelů o zapůjčení přikrývky.

Třebaže letní kino není dramaturgický výdobytek tuzemského prázdninového života, tentokrát nejde o běžnou každotýdenní zábavu na vsi. Sobota 6. srpna je skutečný svátek, protože promítat se bude nedostižní místní hit, který válcuje všechny hollywoodské špektákly. A sice komedie Děda. Příběh, který představuje, je prostý a známý odjinud: dvě pražské děti mají dědečka kdesi na venkově, v tomto případě na Valašsku. Za ním je pošlou rodiče na prázdniny, neboť rodina čeká další přírůstek a maminka ve svém pokročilém těhotenství by už nezvládla se o své starší, asi deseti- nebo dvanáctileté potomky adekvátně starat.

Jelikož oba začínající pubescenti jsou dětmi své doby a hodně času tráví soužitím s počítačovou elektronikou, domluví se za jejich zády tatínek a dědeček, že oběma ratolestem bude po čas prázdnin zabaven telefon i tablet a že na samotě za vesnicí budou objevovat krásy tamního života a kouzla nezkažené přírody. Děti prskají, leč podvolují se, ostatně nic jiného jim tváří v tvář robustnímu dědečkovi v podání Františka Segrada nezbývá. Aby se jim hra vedla lépe, naleznou na půdě dědovy chalupy dopisy, která psala jejich praprabába svému muži na první světovou frontu. Není to dědův podvrh pro potřeby dohodnuté hry, ta psaní jsou opravdová a děti se z nich dovídají, jak zkraje 20. století život na Valašsku vypadal, jak těžké tehdy bylo živobytí, jaké zvyky se držely, jaký byl rytmus celého roku a jeho cvrkot.

Vatra když vzplane láskou

Ta linka z minulosti je idylická, snová, komentovaná voiceoverem předčítajícím text dopisu. Linka ze současnosti je veselá, rozjuchaná, samozřejmě plná bujarých a „bodrých“ figur, tedy bez výjimky nestandardních charakterů, které jakékoli potíže a překážky v životě řeší „svérázně“ a ovšem za neustálého požívání slivovice (neboli „univerzální valašské měny“). Celkově, jak bývá v tuzemském dětském filmu zvykem, tedy jde o film tezovitý. Dosavadní recenze jsou k němu proto spíš kritické: vytýkají mu dějovou chatrnost a nelogičnost a mizerné účinkování herců, nanejvýš vyjádří porozumění tvůrcům, kteří se snažili natočit vyznání svému kraji a oslavit ho.

Vlastně jsou to ohlasy řádné a mají pravdu. Skutečně se lze pozastavit nad lecčím: Třeba proč děda vykládá vnoučatům, že je léta neviděl, když z rozhovorů mezi všemi členy rodiny je patrno, že mezi nimi není žádný problém, který by jim ve styku bránil? Tak proč se nestýkali? Jak to, že dědův syn, jenž toho času sice žije ve městě, ale odrostl na téže vsi, kam poslal na prázdniny své děti, netuší, kde je v daném místě nemocnice, do níž by odvezl svou rodící manželku? Co přesně přijel do vsi dělat rozjuchaný Pražák a proč tak nutně sháněl přespání? Měl na práci něco jiného než ožrat se na místní tancovačce, kde je jeho figura k zahlédnutí naposled? Proč farář místo po silnici jezdí na svém mopedu přes ovocné sady svých svěřenců? Skutečně jen pro autorskou neschopnost vymyslet logičtěji, jak ho dát dohromady s dětmi, které si tu zrovna lezou po stromech? A tak dále, těch dotazů by bylo mnoho.

Takové i jiné problémy tedy dosud jsou připomínány a ironizovány, současně je kapitulováno před onou snovou částí snímku – před jeho idylou. Ta se líbí a je vnímána seriózně, s úctou k dávným podmínkám i tvarům života. Přitom nejde o dokument zachycující realitu dávných časů, nýbrž líbivou a zrovna tak podbízivou smyšlenku, jako je zbytek filmu. A právě kvůli svůdným historizujícím záběrům se objevují komentáře o reklamním záměru tvůrců propagovat zvolený kraj, třebaže z něj ve filmu vidět mnoho není. Linka ze současnosti by se mohla odehrávat kdekoli a mnohé by se nezměnilo. Povědomé je něco jiného: že totiž to podstatné, co ze snímku dělá událost právě valašskou a co ho jednoznačně vztahuje k akcentovanému kraji, zůstává přehlédnuto.

A sice zvolený jazyk, který postavy používají a neliší se od toho, jejž v letním kině lze slyšet i ve frontě na nápoje: „Tož Pražáci! Šak jak jsem zaslechl viď a hele, bylo mi to hnedka jasné.“ Následuje vzájemně na účet několik zdvořilostních dobráckých žertů a potom dohadů, zda se pořadatelům podaří splnit slib a pustit k filmu anglické titulky, protože v publiku nezvykle jsou přítomny exotičtější národnosti, než je pražská – také francouzská a argentinská. „Ty jo, doufám, že to teda bude i anglicky!“ praví Pražák. A Valach, který o zahraniční návštěvě neví, reaguje pobaveně i poplašeně zároveň, neboť si představuje, že přehlíživost obyvatel tuzemského hlavního města vůči zdejším, obzvlášť moravským regionům je větší, než si dosud svedl představit: „Poslúchaj, a ty máš nějaké problémy s češtinou?“

Děda jinde než na Valachách hitem není, tady na něj chodí davy. Porubskou projekci, kterou jsem zhlédl, navštívilo 316 diváků – byl to rekord maličkého kina. Většina šla poněkolikáté, prvně minimum. Vsetínské kino Vatra, v němž měl film 29. května premiéru, pravidelně uveřejňuje počet Dědových návštěvníků: k 15. červnu jich bylo 2436, k 12. srpnu 4725. Do distribuce vstupoval 2. června, přičemž v prvním týdnu měl ve Vsetíně deset vyprodaných projekcí. Po jejich uvedení biograf nadšeně sděloval: „Film Děda vidělo ve vsetínském kině už 1340 diváků, čímž s přehledem překonal Lídu Baarovou (dosud nejnavštěvovanější film roku 2016). A to nás ještě čeká dalších 5 projekcí pro veřejnost a 6 pro školy!“ Číslo o počtu vsetínských diváků premiérového týdne je důležité při vyčíslení republikového počtu diváků za stejnou dobu: podle Unie filmových distributorů jich bylo 3840. Mezi prvními dvaceti nejnavštěvovanějšími snímky se Děda dosud umístil pouze čtyřikrát, v červnu a červenci, nejlépe na desátém místě právě ve svém úvodním týdnu. Vatra je běžné městské kino s kapacitou 250 míst, promítá aktuální hollywoodské velkofilmy, střídá je veškerou českou produkcí včetně té starší, v níž sází na jistotu diváckého zájmu (pohádka Tři bratři), dětskými produkcemi i záznamy koncertů – třeba populárního nizozemského kapelníka a houslisty Andrého Rieua. Podobný program i kapacitu (300 míst) má i pražský Modřanský biograf: ten Dědu promítal jak dopoledne v představeních pro seniory nebo rodiče s dětmi, tak po večerech. Na večerní představení docházelo kolem 15 diváků.

Řeči sa vedou, filmy točí

Jistěže není překvapení, že se s filmem identifikují diváci z regionu, o němž pojednává – nebýt to tak, bylo by to divné. Překvapující však je ta míra. A ta se děje právě skrz seriózní snahu tvůrců nechat postavy promlouvat tak, jak se v regionu opravdu hovoří. Je to prozatímní vyvrcholení tendence, která se v tuzemské produkci začala nedávno objevovat a přirozeně rozvíjí nedávný přechod českého (i televizního) filmu z Prahy ven. Se znovuobjevováním regionů a venkova je nesměle nalézána i ztracená řeč. V olomouckém Případu pro exorcistu a Případu pěti mrtvých psů se sice na zachycení nářečí i byť jen místní melodie řeči pro jistotu ještě rezignovalo a zrovna tak v Cirkusu Bukowském, který přitom přechod z Prahy na Děčínsko tematizoval. V Kriminálce Plzeň se postavy zmohly na nějaké tuto a tuten. Vinaři nebo Bobule ledabylostí mluvy prezentovaly, že své úsilí zobrazit jižní Moravu předstírají a jde jim o atrakci prostředí. Domácí péče ze Zlínska trpěla neurčitostí řeči i brněnštinou Bolka Polívky, Díra u Hanušovic naopak soustředění na řeč přehnala a zněla teatrálně, neživotně. Dost lamentování: dobře se češtině vedlo například v Dědictví aneb Kurvahošigutentag, Mužích v říji. Ale až Děda z jazyka činí rozhodující jakost výsledku.

Byla zřejmá ještě v 70. letech v dílech jako Náš dědek Josef nebo Slovácko sa nesúdí, později ji držela produkce Gottwaldovského filmového studia, jejíž zejména dětští hrdinové hovořili přirozeně. S postupným vysídlováním venkova a rozrůstáním velkých sídel zájem o řeč opadl. Ale neztratil se docela, neboť zdejší vztah k jazyku je výjimečný: česká identita od národního obrození je založena jazykově (definice státem, vyznáním i panovníkem postupně v průběhu 20. století odpadaly). Proto jeho mluvčí špatně nesou jakákoli „silová“ jazyková rozhodnutí, „seslaná shůry“, jak naposled bylo patrno při jarní bouři kolem slova Czechia. Jinak mluvčí odchylky ani rozdíly příliš nevšímá, a proto bohužel ani nevyžaduje. Ostatně vlivem všudypřítomné a progresivní obecné češtiny ve velkých médiích, jako jsou film a televize, je neočekává. Funguje to oboustranně: Čech neví, jak se kde mluví na Moravě, pro Valacha zase je česká identita jedině pražská, třebaže návštěvník by mohl být dejme tomu z Liberce. Ne že by Děda objevil životaschopnost lokální kultury, ale připomněl ji. A především připomněl, že nespočívá jenom v péči o starý folklor, nýbrž že může mít i úspěšnou moderní tvář. V závěru projekce v Porubě se čile – nadšeně i dojatě – tleskalo.

Děda. Česko 2016. Režie: Mejla Basel, Marta Santovjáková Gerlíková, Jiří Novotný. Scénář: Marta Santovjáková Gerlíková, Mejla Basel. Kamera: Jiří Novotný. Hudba: Petr Kubelík. Hrají: František Segrado, David Suchařípa, Petra Hřebíčková, Bolek Polívka, Kristýna Frejová, Petr Čtvrtníček a další. 112 minut, v kinech od 2. června. www.filmdeda.cz