Šťastní to lidé, ti skandinávští televizní tvůrci. Evidentně jim projde všechno, jejich práce se stala jakýmsi etalonem naplnění požadavků evropského měšťanského vkusu na inteligentní zábavu. Ta má být mimo jiné i jaksi závažná, propojená s dneškem, jeho, jak se kdysi hezky říkalo, „palčivými problémy“.

Norský seriál Okkupert (Okupováni) velmi výrazně předvádí přednosti i problémy skandinávského stylu (především ale to druhé). Stal se kontroverzním, ještě než byl uveden, drama jako by vytržené z novinových titulků, které se odvážilo spekulovat o něčem donedávna ještě nemyslitelném – ruské okupaci Norska, respektive jeho části. Pozornost přitáhlo i to, že spoluautorem námětu nebo prvotního nápadu, který autoři seriálu dále rozvedli, je hvězda severské krimi Jo Nesbø. Moskva reagovala celkem zdrženlivým protestem, seriál bude vysílat i Česká televize, jedna úctyhodná zdejší osobnost to na sociálních sítích nadšeně komentovala, že tuzemským rusofilům včetně prezidenta asi „praskne žilka“. Je to docela možné, mně skoro praskla taky. A docela rozumím tomu, že Rusko tohle svěží dílko neprožívalo nijak dramaticky – namístě je spíš poněkud praštěný údiv.

Aby ale bylo jasno. Okkupert toho hodně sděluje, ne ani tolik o tématech toho seriálu jako spíš o mentalitě prostředí, v němž vznikl. Nemám tím však na mysli skandinávský televizní průmysl, nýbrž vrstvu, řekněme, správně smýšlejících Evropanů, vědomých si toho, že ono správné myšlení v jejich prostředí povede k úspěchu, přinejmenším nic nezkazí. Navíc také často přesvědčených, že každý na světě – bude-li mu to odpovídajícím způsobem vysvětleno a okusí-li plodů evropského života – tu správnost uzná taky. V tom nejdůležitějším jsme přece nakonec všichni stejní. Okkupert je vlastně nejzajímavější tehdy, když zachycuje šok podobných lidí z toho, že skutečný svět může fungovat jinak, že někdo může vesele ignorovat jejich představu pravidel, podle nichž by mělo vše fungovat, a že oni mu v konfrontaci nejsou schopni aspoň trochu efektivně čelit. Naneštěstí je tohle téma v seriálu naznačené jenom zlehka, navíc možná spíš bezděčně.

Norská ušlechtilost. Ale kdo ji ocení?

Spekulovat o podobě možných přicházejících katastrof a mechanismu jejich spuštění (odvrácení) je divácky a čtenářsky velice vděčné. Smyslem takových děl jistě není co nejpřesněji věštit, snažit se vykreslit to nejpravděpodobnější, ale to, co vzrušuje nebo z čeho mrazí. Co kdyby se nemyslitelné stalo skutečností? Někteří autoři vycházejí z vlastní znalosti prostředí vysoké politiky bezpečnostních složek a podobně, dají si práci, aby ji náležitě projevili a v reálně působících kulisách vyprávějí příběhy sice nepravděpodobné nebo nějakým způsobem extrémní, zároveň se jim ale daří udržet nějakou uvěřitelnost – postavy i jednající instituce jsou jaksi celistvé, jednají způsobem, který v rámci příběhu i skutečnosti, z níž třeba vzdáleně vychází, dává smysl. Další vezmou pár reálií, spíš jako rekvizitu pro nějakou „pakárnu“, jejímž jediným smyslem je být zábavná. Okkupert nespadá ani do jedné z těch kategorií, tváří se velice vážně, věřit se mu ale nedá, pracuje s nějakými aktuálními motivy, neskýtá však jistotu, že je tvůrci uznali za hodné nejprimitivnějšího zamyšlení, neřkuli studia. Autoři nerozvíjejí – třeba do krajních důsledků – nějakou potenciálně reálnou situaci, nedohrávají to, co by se momentálně dělo či dít mohlo. Zřejmě trpí představou, že než se honit po světě a zjišťovat, jak se věci mají nebo by se mít mohly, je méně otravné a více produktivní sedět v pracovně a cucat si prst (není). V něčem se podobá svým hrdinům, důsledně nevnímá rozpornost všeho, co se v něm děje. Následovat budou důkladné „spoilery“ děje, kdo chce svou diváckou zkušenost zachovat neposkvrněnou předcházející znalostí, nechť nečte.

Skandinávské země jsou země všeobecného dostatku, ani pocit morální nadřazenosti v nich zjevně není zrovna úzkoprofilový. V Okkupert tak Norové doplatí ze všeho nejvíc na svou ušlechtilost, trpce zjišťují, že pro tenhle svět jsou trochu moc dobří. V blízké budoucnosti se prudce zhorší důsledky globálního oteplování, norští voliči proto vyberou do vlády stranu, která chce s problémem skutečně něco dělat – zastaví těžbu ropy a plynu. Země EU, jež jsou na norských surovinách do značné míry závislé, tím kupodivu nejsou příliš nadšeny, mají zřejmě doma celkem slušnou humanitární krizi. Norsko je ale ve své ušlechtilosti neústupné, má ovšem pro partnery ušlechtilou variantu, výrobu energie na bázi thoria nebo tak něco. V zájmu dosažení náležitého dramatického efektu jim o tom ale neřekne, dokud charismatický ministerský předseda Jesper Berg (Henrik Mestad) neuspořádá na místě okázalou tiskovou konferenci. Po jejím skončení sdělí jakémusi úlisnému eurokomisaři, který opět není dostatečně nadšený perspektivou, že země Unie budou muset všechno konvertovat na nový pohon, že to měli udělat už dávno, čímž věc zřejmě považuje za vyřízenou. Stručně řečeno – ušlechtilí by Norové byli, moc populární mezi sousedy ale zrovna nejsou.

Berg to vbrzku pocítí, po tiskové konferenci ho unesou jacísi ozbrojení pohůnkové, uletí s ním helikoptérou a v lese na něj vyvíjejí nátlak, svou neurvalost a všehoschopnost demonstrují zastřelením kolem procházejícího pejskaře. Je to tak, na místo se dostavila ruská armáda. Jedná ovšem v žoldu EU – nebo jak to říct. Evropané totiž Rusy požádali, aby v zájmu obnovení dodávek plynu obsadili norská těžební zařízení a zprovoznili je. A Rusové zjevně jsou taky velice ušlechtilí, jinak jejich chování vysvětlit nelze. Nějaké cyničtější typy by na jejich místě třeba řekly: Vy nemáte plyn? A chcete plyn? My máme plynu dost. Kolik za něj zaplatíte a co všechno pro nás uděláte? Ne tak ovšem v Okkupert, kde Rusko nezištně nasazuje vlastní síly a prostředky, aby svou konkurenci udrželo ve hře. Alespoň může být klidné v tom ohledu, že NATO už tak nějak neexistuje, Američané se z Evropy stáhli a vesele si pálí svůj plyn a naftu, díky nimž jsou energeticky soběstační, a nepomýšlejí na to, že by ho třeba do Evropy dodávali.

Autem za helikoptérou

To vše se stane během několika prvních minut, během nichž autoři do děje zručně přidávají jednu vrstvu nesmyslů za druhou. Možná je to ale celé sofistikovaná kritika nedostatečnosti obranných kapacit zemí Unie, které musejí operaci, jež je v jejich životním zájmu, „outsourcovat“ ze všech zemí zrovna do Ruska. Přitom by to z vojenského hlediska zas až taková obtíž zjevně nebyla. Norsko je v seriálu ukázáno jako země, která v případě únosu premiéra helikoptérou za ní pošle jednoho člena ochranky v autě, zbytek bezpečnostního aparátu tráví čas tím, že tomu jednomu nešťastníkovi volá a mluví velmi ustaraným hlasem. Poloha vrtulníku mu je, jak jinam, neznámá – zřejmě v Norsku ještě neslyšeli o existenci radaru. Ruské komando premiérovi zprostředkuje informace o tom, jak se věci budou nadále mít.

Berg je v kleštích, vojenský odpor proti okupaci je marný – nebo se takový být zdá. Premiér je odhodlaný zabránit ztrátám na životech, během seriálu se snaží o nějakou rovnováhu nebo hranici, kde končí z jeho pohledu zodpovědná politika a začíná kolaborace. Znamená to udržovat zdání, že se vlastně nic nestalo, všechno běží jako dřív, není důvod se vzrušovat, a zároveň se v rámci svých omezených možností nějak vypořádat s tím, že se něco velice podstatného stalo a nic není jako dřív. To Berga samozřejmě přivádí do situací, kdy se zpronevěřuje principům, jež veřejně zastává. Pobývá přinejmenším v jakési morální šedé zóně, jeho postavení evokuje výraz, který má původ v Norsku – quisling. Okupační moc představuje ruská velvyslankyně Irina Sidorovová (Ingeborga Dapkūnaitėová), neproniknutelná elegantní dáma, která na Berga zkouší salámovou metodu, případně osvědčenou taktiku „raději se domluvte se mnou, nebo přijde někdo daleko horší“. Na mezinárodní scéně je premiér sám, nikdo to s jeho zemí nemyslí dobře, je v pozici, kdy není schopný okupaci, jež měla být dočasná, zastavit tím, že by proti ní vystoupila nějaká skutečná síla, kterou by Rusové museli vzít v potaz. V jedné ze silných scén seriálu se Berg setká s idealistickým zeleným politikem, jehož si okupanti připravují jako příštího předsedu vlády. Vysvětluje, že s ním jako s člověkem, který myslí tradičním sociálnědemokratickým způsobem, si okupanti mohli snadno zahrávat, a což teprve s možným nástupcem, který nemá ponětí, jak skutečně vypadá bezohledná silová politika. Tváří v tvář premise, kterou vytvořili, jsou ale vlastně i autoři bezmocní.

Když je odbojář terorista

To všechno by mohlo být základem skutečně silného politického thrilleru, jenomže takový vznikne z přesvědčivě vystavěných situací a zápletek, v nichž se postavy chovají nějakým rovněž přesvědčivým způsobem, sledují srozumitelné cíle, které se nějakým logickým způsobem střetávají s realitou světa, v němž se příběh odehrává. To se ovšem v Okkupert neděje, seriál má ambici postihnout obraz okupované společnosti jako celku, potýká se přitom se zjevnými produkčními omezeními. Vznikne dojem, že celé Norsko je pár lidí, kterým se přihodí úplně všechno a mají prsty úplně ve všem. Ty příhody z ruské okupace navíc často nedávají moc smysl – ani jako poučeně a s nějakým vhledem formulovaná spekulativní historie, ani jako napínavá zábava. Aktéři se často chovají úplně nesmyslně, případně se dostávají do nesmyslně vystavěných situací, jejich priority jsou mnohdy krajně podivné.

Představuju si generála v placaté čepici, jak sleduje Okkupert a říká si: A jo, vlastně, okupace Norska. Proč to nezkusit? Zjevně by to mohlo vyjít.

Těžko říct jestli se to stalo záměrně, či bezděčně, ale jako skoro největší padouši v Okkupert působí příslušníci ozbrojeného norského odboje, zčásti děti a zčásti (v očích tvůrců zřejmě) zaslepení „vojclové“, případně rovnou psychopati, jejichž některé akce jsou podány tak, aby analogie se soudobým terorismem byl zjevná. V mentálním světě Okkupert je užití zbraní vždycky špatně (možná se to v druhé sérii změní). Hrdina té série je politik, který je bezmocný vůči jednání, s nímž jeho mentalita vůbec nepočítá. Autoři jsou na tom podobně. Ve finále Berg vystoupí v televizi s plamenným projevem, v němž vyzve Nory, aby proti okupaci bojovali nikoli zbraněmi, ale srdcem a myslí. Těžko říct, jak si to představuje nebo jak si to představují ti, kdo mu ta slova vložili do úst. Vlastně se dá pochopit, že ruská reakce na Okkupert nebyla moc rozdivočelá. Představuju si generála v placaté čepici, jak sleduje Okkupert a říká si: A jo, vlastně, okupace Norska. Proč to nezkusit? Zjevně by to mohlo vyjít.