Sereď je město s poněkud legračním jménem: Čech si může posměšně myslet, že jde o slovenský přechodník minulý oné činnosti, ale takový Maďar když řekne „szeretlek“, znamená to „miluji tě“, což ale nejspíš nemá nic společného se Seredí.

V každém případě je Sereď typické slovenské město, které dnes sestává hlavně z panelákového sídliště, silnic, nákupních středisek a hangáru, uprostřed nichž zbyl barokní kostel s baňatou věží a pár zajímavějších staveb. Etnickou tříšť, v níž byli tady v této placaté části Horních Uher kdysi zastoupeni Maďaři, Slováci, Židé a Němci a pár pronárodů dalších, odnesly dávné časy, jež postrádá jen nostalgik, který je stejně nezažil.

Sereď je město s poněkud legračním jménem

Sereď tedy leží v rovině téměř dokonalé, patnáct kilometrů od Trnavy, asi půl hodiny cesty od Bratislavy směrem severovýchodním. Okresním městem je Galanta. Na okraji města teče slovenský Rýn, Váh. Na ten jsem se během těch pár hodin, co jsem se v Seredi ocitl, ani nestačil podívat. Přijel jsem do toho města odpoledne a v pět hodin zase musel odjet, abych stihl večerní vlak z Bratislavy do Prahy. To se dá.

Těch několik hodin jsem využil k jedné věci: k návštěvě „Pracovného tábora pre Židov“. Před rokem tu bylo otevřeno slovenské Múzeum holokaustu, byl u toho prezident Kiska i premiér Fico, možná se o tom psalo i u nás, možná by to někoho zajímalo i u nás. Není to zas tak daleko.

Není to zas tak daleko

Četl jsem nebo slyšel kdesi, že Sereď je slovenský Terezín, ale to není přesné. Nebylo tu zřízeno ghetto a smyslem zdejšího tábora nebyla koncentrace Židů před další deportací „na Východ“. To až v poslední fázi, po potlačení povstání, a když to tu převzali Němci, kteří vzali do svých rukou konec „konečného řešení“ na Slovensku – a také v Maďarsku, a dokonali tak to, co Slováci dělali přece jen jakoby polovičatě a svatouškovsky – a ke konci války již vlastně spíš neradi. Neboť si uvědomovali, že tohle jim přece jen neprojde…

Také rozsahem se to nedá srovnat. V první fázi bylo v Seredi umístěno průměrně 1700 osob, které měly značnou naději, že nebudou zařazeny do transportů, teprve až na konci války tu pod německou správou namačkali 11 tisíc lidí, skoro všechny Židy, co na Slovensku ještě zbyli. Ty pak během podzimu 1944 odváželi do Sobiboru, kde je okamžitě povraždili. Až teprve na úplném konci války, na jaře ’45, stoupla šance na přežití, když již je eichmannovská mašinerie neměla kam odvážet: poslední transport směřoval 30. března do Terezína. Dva dny poté vtáhla do Seredě sovětská vojska. Tábor byl skoro prázdný.

Četl jsem nebo slyšel kdesi, že Sereď je slovenský Terezín

Ovšem ono není úplně jednoduché to v Seredi nalézt. Tábor, dnes muzeum, se nachází v bývalých kasárnách, které se obvykle stavěly na okraji města. Kasárna – československé armády – tu byla před i po válce. Tvořilo je několik dlouhých baráků, apelplac a několik trochu lepších budov: v jedné byla vila velitele tábora, pak zřejmě velitelství útvaru, ve druhé větší budově byla nemocnice, jež v době Slovenského štátu fungovala jako centrální židovská nemocnice pro západní Slovensko, především pro Bratislavu, která měla být judenfrei, takže zbylí Židé se v ní nemohli léčit.

Lze si představit, že naprostá většina vojínů, stejně jako lampasáků, vůbec netušila, co se tu před pár desítkami let dělo

Za socialismu se sem vojsko vrátilo, baráky byly upraveny podle hnusných, ale přece jen trochu snesitelnějších standardů, jediná připomínka toho, co se tu dělo, byla zavádějící cedule u vchodu jedné ubikace. Lze si představit, že naprostá většina vojínů, stejně jako lampasáků, vůbec netušila, co se tu před pár desítkami let dělo – a řekl bych, že to většině bylo jedno. Však co by s tím mohli udělat? A tak vojáci, Česi, Moraváci, Slováci, Vychodniari aj súdruzi cikáni pochodovali po nástupišti, kde se především koncem války odehrávaly brutální scény a kde také nechávali (němečtí) dozorci pochodovat Židy celou noc, a kdo už nemohl, byl zastřelen. Avšak sadističtí dozorci se našli předtím i mezi gardistickými, tedy slovenskými strážci, uvádí se, že zvláště vynikal sadista Vozáry a po něm Vašina, jenž se však dal uplatit. Gardistů, kteří střežili tábor, bylo v první fázi patnáct a byla to podstatně lépe placená práce, než kdyby třeba pásli ovce nebo tloukli někde kladivem do štěrku. Tady si roduverný Slovák přišel až na dva tisíce slovenských korun, což nebylo málo – a ještě sem tam nějakého Žida čiže Židáka okradl. Měl na to přece právo, když byl Slovák…

Milí lidé mě poslali do parku​​​​​​​

Poté, co jsem si prohlédl zvnějšku kostel a faru, na níž bylo několik pamětních cedulí, ta hlavní věnovaná Juraji Fándlymu, knězi a národnému buditeli z konce 18. století, který tu dva roky sloužil, zeptal jsem se, kde je tady muzeum pracovního tábora – neřekl jsem židovského. Milí lidé mě poslali do parku. Ten obklopuje rozpadající se, ale snad i díky té pustotě a listopadové teskné atmosféře působivou stavbu.

Stál tu prý od 14. století vodní hrad Šintava, který měl chránit brod přes Váh na tzv. české cestě. Pak měl nějakou roli při obraně před Turky, potom ho Esterházyovci, jimž to tu patřilo, přestavěli na kaštiel čili takový pohodlný klasicistní zámek, ve kterém se bylo možné v případě potřeby schovat. Mezitím se tok Váhu posunul o kilometr dál, takže zámek čili kaštiel přestal být vodním. To dalo kultivovanému panstvu příležitost zřídit kolem krásný anglický park, který dosud není zcela zničen. V roce 1912 koupil zámek od Esterházyovců, kteří přece jen v moderní době zchudli, židovský podnikatel Heinrich Ohrenstein, jehož potomkům to v roce 1941 Slovenský štát arizoval čili ukradl. Zkázu dovršila sovětská vojska, která zámek dle svého nejlepšího zvyku na jaře 1945 vyrabovala, parketami, mobiliářem a knihovnou zatopila, drahými látkami sobě řiť vytřela a ubrusy svým komandantům boty vyleštila. Po válce tu byly nějaké úřady, malé muzeum, v jednom křídle vináreň, jak lze na fasádě dosud odhalit. Představuju si, že to mohlo být i docela romantické místo k pěknému ožrání se. Člověk zapadne do té viechy na zámku, dá si skleničku, pak další, začne zpívat, cosi veselého a teskného se děje, pak se vypotácí ven, opře se o nějaký ten strom v esterházyovském parku, vyzvrací se, zakleje, aj Boha jeho!, a vydá se sereďskou nocí na vlak nebo do nějakého levného hotelu přespat. Tak to už asi nezažiju.

Stál tu prý od 14. století vodní hrad Šintava

Muzeum tam nebylo, byl tam památník, docela decentní dílo, odhaduju z konce šedesátých let, dokonce malá židovská hvězda tam byla vyrytá na střídmém reliéfu. Park byl ponořen do hlubokého podzimu, listí naskládáno jako podestýlka pro zimního anděla, větve stromů vypadaly jako temné vlásečnice v plicích podvečera. To se můj sentiment oddával té rozkoši, že ty listopadové vjemy zažívám v Seredi, což mi znělo pořád exoticky a zároveň důvěrně, szeretlek Sereď… mumlal jsem si v bezpečném tichu parku.

Po válce tu byly nějaké úřady, malé muzeum, v jednom křídle vináreň, jak lze na fasádě dosud odhalit

Do muzea mě odvezla jedna milá paní, když jsem se znovu zeptal, kudy se tam dostanu. Řekla mi, že to je daleko a pěšky to snad vůbec nejde, že ona tam zatím nebyla, ale aspoň díky mně se podívá, jak se tam jede, a že tam příště půjde s dcerou. Tak daleko to zas nebylo, ale i tak jsem jí byl vděčný. Je to za nádražím, jak se dalo vzhledem k transportům předpokládat.

V knize historika (a chartisty a vůbec pozoruhodného člověka) Jána Mlynárika Dějiny Židů na Slovensku se o táboře v Seredi píše v kapitole Práce jako poslední prostředek k záchraně. To je nutné chápat tak, že pracovní tábory jako ten sereďský (byly ještě na Slovensku dva, v Novákoch a obci Vyhne) byly samozřejmě zrůdným plodem slovenského perzekučního antisemitismu, ale zároveň se mohly stát prostředkem záchrany nebo aspoň oddálení hrozby. Když protižidovská opatření Slovenského štátu (tzv. židovský kodex vydaný v září 1941) ožebračila a de facto zbavila možnosti obživy tisíce Židů, vyskytla se jistá možnost přece jen jaksi přežít – v pracovních táborech.

Tak daleko to zas nebylo, ale i tak jsem jí byl vděčný

Bylo to provizorní řešení. Cílem vládních orgánů a zvláště radikální části ľuďáckého vedení (Vojtech Tuka, Alexander Mach) bylo se Židů zcela zbavit – zatím se však ještě transporty nerozběhly: ty začnou ze Slovenska jezdit na jaře 1942 (první 25. března z Popradu, viz fotoblog Sobota na Spiši). Proto přišly – jistěže po vzoru německých koncentračních táborů – s nápadem zřídit pro Židy „pracovní tábory“ – ještě z nich tedy něco vymáčknout. To však vyšlo vstříc i snaze Ústředny Židů najít v zoufalé situaci, o níž nevěděli, bude-li zostřovat, či slábnout, nějaké řešení. Jak píše Mlynárik, „Židé věděli, že jen viditelná hospodářská efektivnost je může zachránit před deportací: dělali, co mohli, a spojením pověstného umu a pracovitosti dosahovali mimořádných výkonů, kterým se méně vzdělaní gardističtí činovníci nestačili divit“.

Dobre sa postarali

Slovenský štát tak vytvořil jakýsi vládní podnik, v němž zaměstnal oloupené polootroky, které předtím obral o všechno, a teď jim ještě sebral svobodu. Přesto pracovat v táborech bylo lepší než hladovět na ulici, kam byli vyháněni, nebo zmizet kamsi do Polska, do lublinské oblasti, kde prý, jak o tom psala propaganda, Hitler daroval Židům zemi a kde slovenští Židé naleznou nový domov. Však za každého deportovaného Žida slovenská vláda zaplatila starostlivým Němcům 500 říšských marek a přibalila proviant na dva týdny. Dobre sa postarali. Však „urobili sme to podľa príkazu Božieho: Slovák, zhoď, zbav sa svojho škodcu!“, jak prohlásil prezident Tiso v srpnu 1942 v Holíči.

V lednu 1942 v ní pracovalo tři sta truhlářů

V Seredi fungovala truhlářská dílna, která vybavením a kapacitou patřila záhy k nejmodernějším a nejrozsáhlejším podnikům svého druhu na Slovensku: na její vybavení si ale museli Židé půjčit! V lednu 1942 v ní pracovalo tři sta truhlářů (mnozí se tady vyučili, mezi nimi lékaři, advokáti, akademici…). Vyráběli nábytek, dřevěné schody, police, knihovny… Roční obrat byl skoro tři a půl milionu korun slovenských. Osobně se do tábora přijel podívat Šaňo Mach, a dokonce Dietmar Wisliceny, hlavní poradce ve věci „židovské otázky“ na Slovensku – pověsili ho v květnu 1948 v Bratislavě. Oba pánové byli spokojeni a ocenili pracovní morálku.

Existenci pracovního tábora v Seredi ukončilo Slovenské národní povstání a německé obsazení Slovenska koncem srpna 1944. V Seredi se přestalo pracovat a velká část vězňů společně s četníky (ti vystřídali v roce 1943 neschopné a zkorumpované gardisty) přešla na povstalecké území a vytvořila židovskou partyzánskou skupinu.

Sereďský tábor pak zabrali Němci a zřídili tu regulérní koncentrák, kam soustředili zbylé Židé, které s germánskou důkladností posílali na smrt, dokud to jen šlo. O tom jsem už psal.

Říkala mi, že když je u vitríny s dětskými botičkami, vždy se jí derou slzy do očí

V muzeu mě spolu s asi pěti dalšími návštěvníky provázela slečna, která se mi pak představila jako Lucie a jež chvílemi, jako by nemohla pochopit, co se to vlastně stalo a jak se to mohlo stát. Říkala mi, že když je u vitríny s dětskými botičkami, vždy se jí derou slzy do očí. A zdálo se, že je tam opravdu má.

Ale to již byl soumrak a já musel rychle na vlak.

Fotoblog Jiřího Peňáse

Jiří Peňás