Tento týden je to prosté, vemlouvavým pojítkem a vodítkem po kulturních tipech je fauna: automobilová výstava v Praze, divadlo v Liberci, festival spisovatelů, oceňované evropské filmy a finská národní literatura. Všechno to pojí zvířátka.

Kač kač kač kačena, tentokrát bez jačmena

Řekne-li se v češtině brouk, jedna z častých konotací může být i automobilová: malý volkswagen. Řekne-li se kachna, napojení na jiné milované auto lidu, kulaťoučkého Citroëna typu 2CV, napadne málokoho. Je to logické, protože v českých zemích se mu nedařilo tolik jako v jižní Evropě. Zdejší silnice krom brouka brázdily malé (polské) fiátky, trabanty a žigulíky, takže pro našince kachna zůstává raritním exotickým vozem. Patrně nejsnáz si s ním spojí francouzské filmy, třeba seriál o četnících z letoviska Saint-Tropez, kde v kachně coby neukázněná bláznivá řidička řádila a četníky sem tam převážela ctihodná řádová sestra – v pozdějších dílech dokonce abatyše. A někdo si možná ještě vzpomene, že tímto vozem se po pálavských úbočích a na březích Novomlýnských nádrží „proháněli“ hrdinové vinařských Bobulí (samozřejmě právě proto, že kachna je v tuzemsku nezvyklé, a proto pro oko kamery přitažlivé auto). Zpřítomnit Čechům fenomén kachny trochu víc se nyní pokouší výstava nazvaná Cirque Citroën; od prvního října je k vidění v Galerii 35 pražského Francouzského institutu. Jejími autory jsou výtvarníci „individuum těžko sociálně adaptabilní a kolektivu se stranící“ Pavel Botka a „jistotně velký umělec a píditel“ Myroslav Hora, kteří představují kachnu „jako deus ex machina francouzské historie a nekonečný zdroj umělecké inspirace. K vidění je na kresbách, malbách, grafikách, v mobiliářích a kachních drůbcích.“ S výstavou se pojí historická jízda těchto vozů i jejich derivátů Prahou a posléze z Prahy do Přerova nad Labem – a to v sobotu 4. října. Sluší se dodat, že jedním z partnerů výstavy je i ECHO24.cz, včetně Týdeníku ECHO ovšem, a že výstavu lze chápat rovněž jako svéráznou poctu herci Lousi de Funésovi, od jehož narození letos uplynulo sto let.

Výstava Cirque Citroën v prostorách pražského Francouzského institutu trvá do 30. listopadu. Další informace naleznete na stránkách www.ifp.cz

A třeba ho vychovaly srny, němý není

Režisér Tomáš Svoboda patří v posledních letech k nepřehlédnutelným figurám českého autorského divadla. Jako umělecký šéf vedl kladenské divadlo, které spolu s dramatikem Petrem Kolečkem vytáhl do obecnějšího povědomí úspěšnými kousky, jako byl muzikál Pornohvězdy či hra o největším rodákovi tohoto města Jaromír Jágr, Kladeňák. Jako satirik se Svoboda proslavil ještě víc svými divadelními kabarety, které nejčastěji chystá spolu s hercem Ondřejem Pavelkou. Začali Blonďatou bestií, dramatizací odposlechů někdejší mladé a naivní poslankyně Kristýny Kočí; a na úspěch této své drobničky ještě několikrát navázali. Sukces mělo také zesměšnění prezidentské volby a vítězného kandidáta Miloš Ubu aneb… málem králem (byť katastrofě výsledku nezabránilo). Naposledy – těžko hádat, zda vážně, anebo žertem – oznámil Svoboda tento týden na svém facebookovém profilu, že s Pavelkou jsou domluveni na další poťouchlosti, tentokrát nazvané Babišovřesky. Patrně naposledy se Svoboda dostal do mediální pozornosti letos zjara, kdy spolu s herci Petrem Čtvrtníčkem, Janem Potměšilem a producentem Jiřím Kounickým vyfasoval podmínečný (zatím nepravomocný) trest za propagační video na pomoc Konta Bariéry, v němž však dle názoru soudu postiženým nepomáhali, nýbrž je zesměšňovali. A napřesrok bude mít premiéru režisérův filmový debut, prozatím pojmenovaný Jsem hodinový manžel. Na jednoho chlapa je to za krátkou dobu dost práce. Zpět k divadlu: ke Svobodovým samostatným divadelním pracím patří hra Srnky, již ve své režii uvedl jednou v Kladně a jednou v Krakově. Nyní ji připravil potřetí pro liberecké Šaldovo divadlo. Hru pro tuto scénu přepracoval, zaktualizoval a dal jí liberecké reálie. Srnky nyní pojednávají o čtyřech outsiderech: „dirigentovi, který touží vystupovat v Japonsku a na Pražském jaru, ve skutečnosti však řídí orchestr při operetních představeních v Liberci, mykologovi, který ze strachu z vlastní výšky chodí neustále ohnutý, vynálezci, který má na kontě řadu odmítnutých vynálezů, a úředníkovi, který obsedantně podléhá svým erotickým fantaziím… Jejich cesty se jedné noci spojí a jejich příběhy najdou rozuzlení až díky srnkám, které se objeví bůhví odkud…“ Autor hry k tomu uvádí: „Domnívám se, že takové by měly být všechny hry. Mělo by se stát normálním, že postavy řeší opravdové problémy, jako jsou klapající víčka, kvasinky v břiše, které vše promění na alkohol, nebo výšku, na niž si člověk nezvykl. A je přesto normální, že řešení přinášejí ve čtyři ráno srnky.“ V liberecké inscenaci účinkují: Michal Maléř, Martin Polách, Tomáš Váhala, Josef Jelínek, Jana Stránská, Jana Hejret Vojtková, Karolína Baranová, Eliška Hamplová a Sergyi Martinenko. V anotacích bývá ještě vděčně vypichováno, že v roli divadelní ředitelky se objeví skutečná ředitelka Šaldova divadla Jarmila Levko.

Inscenace Srnky v Divadle F. X. Šaldy v režii Tomáše Svobody má premiéru 3. října 2014. Nejbližší další představení se odehrají 9. října, 28. října a 12. listopadu. Další informace naleznete na stránkách www.saldovo-divadlo.cz

Piš, holoubku, piš

Festival spisovatelů Praha již patří k zavedeným literárním přehlídkám. První ročník proběhl v roce 1991, takže letos se počítá již čtyřiadvacáté setkání. Historicky byly jednotlivé ročníky věnovány autorům (Hrabalovi, Holanovi, Beckettovi, Casanovovi i jiným) i obecným tématům (rozvod politiky a literatury, masová kultura a literatura, kacířství a rebelie). Letos je to téma znovu obecné, konfrontační a tematicky vděčné: láska a nenávist. Přináší s sebou podivuhodná vyjádření některých autorů. Například spisovatel Tomáš Zmeškal v odpověď na nepříliš důvtipný dotaz festivalových pořadatelů, jak opozici obou veličin vnímá, neodpověděl, nýbrž nakreslil graf. Jeho kolegyně Radka Denemarková odpověděla paradoxem: „Nenávidím jakoukoliv formu totality v politice a ve vztazích. Lidé, kteří milují svět, přece nemůžou zůstat uvnitř jedné skupiny. Láska k životu a ke světu je něco jiného než jakákoliv náboženská víra, která se bojí a nenávidí a rozděluje. Víra je destruktivní. Skutečná láska ke světu přijímá a miluje rozmanitost života. (…) Miluju vlaštovky. Jsou nezávislé. A jinak nemohou. Jeden pták v hejnu může letět různými směry. Ale hejno mění směr jen jako celek. Každá vlaštovka se podřizuje většímu celku. Tím si zachovává členství ve skupině.“ Hlavním hostem festivalu je letos Maroko, odkud přijede šest autorů, třeba Salah El Ouadie, Fatéma Chahid či Bensalem Himmich. V češtině dosud žádnému nic nevyšlo, byť nakladatelství Práh u příležitosti příjezdu Mahiho Binebineho chystá uvést jeho slavný (a zfilmovaný) román Hvězdy ze Sidi Moumen. Prozatím, jak je dobrým zvykem pořadatelů, naleznete na jejich webu čerstvé překlady – ukázky z tvorby všech hostí. V listopadu přijede ještě spisovatelka Světlana Alexijevičová. Už její bělorusko-ukrajinský původ v této době stačí, aby pro zájemce její přítomnost působila vyzývavě, ale když se k němu přidá ještě informace, že bude číst ze své knihy Modlitba za Černobyl, je to kombinace až omračující. Česká festivalová sebranka sází na kontroverzi: vyjma zmíněného Zmeškala vystoupí ještě nejmenovaní Martin Vopěnka, Jan Čulík nebo někdejší ministr zahraničí Jan Kavan. Jeho překvapivé zařazení je uvedeno třeba takhle: „Kavanovy text zahrnují mj.: Spravedlnost s náhubkem, Globalizace s lidskou tváří, Diplomacie a McCarthyism má nové jméno: Lustrace a titul navržený k publikování spisovatelem Arthurem Millerem.“ Není-li v této větě skryta nějaká záhada, praví se v ní, že Millerovo doporučení je podstatnější informace než jméno Kavanova tajemného textu. Nezbývá tedy než jít se o jeho kvalitách přesvědčit na vlastní oči a uši do Senátu Parlamentu ČR (kde se většina festivalu odehraje), anebo si pustit portál ČT24, který bude z festivalu přenášet on-line.

Festival spisovatelů Praha se uskuteční ve dnech 2. až 4. října a 7. listopadu. Podrobnější informace naleznete na stránkách www.pf.cz

Když přišel kocour

Pokud jste letos nestihli navštívit některý ze tří největších evropských filmových festivalů, tedy ten v Benátkách, v Berlíně a v Cannes (což se může snadno stát), a trápí vás to (což se rovněž může stát), máte v říjnu možnost zhlédnout v některých kinech některých měst aspoň některé ze snímků uvedených letos na tomto přehlídkovém triu. Letos poprvé se uskuteční přehlídka Be2Can, která se právě na zprostředkování tohoto zážitku chce soustředit. Nese podtitul „Velké filmové festivalové echo“, a jak to tak bývá, slibuje předem to nejlepší, co slíbit lze: totiž že k vidění budou „vítězové, filmy zařazené do soutěžních sekcí i mimo ně – v jednom týdnu na jednom místě budete moci zhlédnout výběr toho nejlepšího, co dnešní Evropa přináší svým divákům“. Promítat se napoprvé bude devatenáct filmů v pěti městech a sedmi kinech: v Praze v Atlasu, Evaldu, Lucerně, v Brně v Artu, v Českých Budějovicích v Kotvě, ve Zlíně ve Velkém kině Zlatého jablka a v Bratislavě v Kino Film Europe. Název bratislavského kinosálu je rovněž názvem společnosti, která přehlídku rozjíždí a jež se rozhodla na evropský film úplně vsadit, neboť stojí třeba taky za televizním kanálem evropských filmů Film Europe Channel (a taky televizními kanály Kino CS, Doku CS a Muzika CS). Mezi uváděnými filmy jsou tituly jako Zimní spánek (Zlatá palma, Cannes 2014), Leviatan (Nejlepší scénář, Cannes 2014), Sils Maria (nominace na Zlatou palmu, Cannes 2014), Boj sněžného pluhu s mafií (nominace na Zlatého medvěda, Berlinale 2014) nebo Sbohem, jazyku (Cena poroty, Cannes 2014). Kolekce zahrnuje i poslední československý film oceněný v hlavní soutěži festivalu v Cannes – alegorie Až přijde kocour režiséra Vojtěcha Jasného. Kdo by neměl chuť vidět filmy v kině, má ještě možnost zhlédnout nejen tyto, ale i další snímky za poplatek ve videotéce Video-On-Demand anebo na uvedeném televizním kanálu evropských filmů.

Filmová přehlídka Be2Can začne 6. října a potrvá do 15. října. Podrobnější informace naleznete na webu www.filmeurope.cz

Finský brundibár opět porobil české lesy

Největší kniha finského národního obrození, epos Kalevala, sestavený Eliasem Lönnrotem z ústní slovesnosti Finů a Karelů, patří k dílům, na nichž lze dokládat, že velká česká kultura vyrostla z překladů. (K dalším takovým dokladům patří třeba skupinový převod Rabelaisova románu Gargantua a Pantagruel.) Kalevala ve své definitivní podobě v rozsahu 22 795 veršů v padesáti zpěvech (neboli runách) vyšla roku 1849 a už roku 1894 ji do češtiny (jako teprve do druhého slovanského jazyka) převedl spisovatel Josef Holeček. Naučil se kvůli tomu finsky. Dodnes je to obdivuhodný výkon, vezmeme-li v potaz, nakolik nesamozřejmé tehdy překlady ze severských literatur byly. Holečkův text se v podstatě stal součástí české literatury – podobně jako Čapkovy překlady moderních francouzských básníků. Jakoukoli chybu tito autoři udělali (a samozřejmě nějaké udělali), přebírají ji všichni po nich, takže vznikla svébytná tuzemská literární linka inspirace, jež se v jiném jazyce nemůže opakovat. Přesto Holečkův překlad stárne, čtenářům navyklým na patos a hrdinskost fantastických románů připadá Holečkův jazyk prastarý, příliš ruský a pomalý. Takovým škarohlídům by měla pomoct nová edice Kalevaly, již právě vydalo nakladatelství Academia. Jde totiž o kritické vydání Holečkova překladu. Přesněji popsáno, kniha kromě překladu uvádí kritický komentář k němu a dále studii o vzniku a stavbě eposu ve světle nových bádání různých oborů, to vše v podání jazykovědce profesora Jana Čermáka. Nakladatelství se právem pyšní, že „v takto komplexní podobě a s ilustracemi nejvýznamnějšího finského malíře Akseliho Gallen-Kallely vychází Kalevala česky vůbec poprvé“.

„Šla jsem na břeh, bych se myla,
bych se v moři vykoupala,
a teď kuře, bědné ptáče,
hynu mořem utopena;
nikdy nechoď, má sestřičko,
nechoď, dokud živa budeš,
na mostinu u zátoky
očka sobě umývati!
Co je v moři slané vody,
to jsou mojí krve proudy;
co je v moři hbitá ryba,
to je maso mého těla;
co je křoví na pobřeží,
to jsou moje drobné kosti,
na břehu co tráva hustá,
mé jsou vlasy pocuchané."

Zahynula panna mladá,
dokonalo bědné kuře.
Kdo věsť o tom asi podá,
kdo donese smutnou zprávu
do domova krasavice,
v dvory děvy utonulé!

Donese tam zprávu medvěd,
novinu tam podá smutnou;
medvěd zprávy nedonese,
cestou napad stádo skotu.“

Jan Čermák: Kalevala Eliase Lönnrota a Josefa Holečka v moderní kritické perspektivě. Vydalo nakladatelství Academia. 1116 s. 1200 Kč. Zájemci o Holečkův text Kalavely ho zdarma najdou na webu Národní knihovny www.kramerius.nkp.cz