Často se ptáme, co je Evropská unie a jak funguje? Jedno možné zrcadlo tomuto fenoménu nastavuje v nedávno vyšlé, pozoruhodné knize „Řecká tragédie“ Ilona Švihlíková a Konstantinos Tsivos. Stará právní zásada zní, že mají být slyšeny obě strany. Je to jako u rozvodového řízení, kdy jeden partner podá věrohodný výčet událostí, ale pak u druhého partnera zjistíme, že věc má i jinou stránku. Podívejme se na tu řeckou.

Je vlastně nějaký důvod, proč bychom tak úplně neměli věřit té verzi událostí, kterou nám předkládají naše média, kterým je Řecko v podstatě lhostejné? Česká média svoje zpravodajství vesměs opisují z evropských, často německých médií. Ty musí brát ohled na hlavní inzerenty, kterými jsou velké firmy a finanční ústavy. I firmy mají své úvěry u bank a jsou s nimi na mnoha úrovních provázány. Řecko nejvíc ze všeho dluží Francii a Německu, které tím pádem nejsou nestrannými pozorovateli děje už z toho důvodu, že se snaží dostat nazpět své peníze a to, jak je v knize uváděno, i za cenu „podpásových“ pomluv.

V úvodu se autoři zabývají moderní řeckou historií a to zejména půjčkami a bankroty. Řekové si půjčovali již v roce 1824 a bylo jim to ku prospěchu, protože Britové pak snáz uznali Řecko jako nezávislý stát. Turci by jim totiž pohledávky nesplatili. Když řecká reprezentace náhle díky půjčkám zbohatla, tak si nechala ušít skvělé uniformy a část peněz promrhala. Zbytek měl být použit na vybudování moderního loďstva. Britové dodali z pěti fregat jen dvě – ta první vůbec nebyla schopná válčit a druhá se málem potopila sotva vyplula z britského Plymouthu. Američané nedodali ani to. Panování v zemi se pak ujal bavorský král Otto.

Uznal předešlé půjčky a uzavřel další. Největší část peněz byla použita na platy 3500 bavorských vojáků a důstojníků, kteří se nezúčastnili žádné bitvy. Udržování úřednického a vojenského sboru, ve kterém převládali Bavoři spolykalo asi 40% státních příjmů. Vyrovnání s věřiteli se protahovalo a kompromisu bylo dosaženo až v roce 1880. Celá záležitost byla ale uzavřena až v roce 1930, tedy o 90 let později. Dobrá zpráva je ta, že podle historických paralel máme na vyřešení řeckého dluhu ještě asi 80 let. Celá ta desetiletí odcházely do emigrace desetitisíce Řeků. Nezapomněli však na své rodiny, kterým posílaly částky odpovídající až 30% řeckého ročního vývozu.

Vždycky jsem si myslel, že evropský národ s nejsmutnějším osudem jsou Maďaři, ale spíš to jsou Řekové. Silně je poškodila nacistická okupace za druhé světové války. Škody nebyly nikdy ze strany Německa splaceny. Řecko bylo jedním ze států, které Německu válečné reparace prominuly. V bojích s Němci padlo asi 75 tisíc vojáků, ale mnohem horší byl hladomor v zimě 1941-42, kterému podlehlo čtvrt milionu Řeků. Milion lidí ztratil střechu nad hlavou a 1500 vesnic bylo podobně jako české Ležáky a Lidice vypáleno a zničeno. Pokud se za této historické situace ozve z německých médií posměšná nota, okamžitě vyvolá nešťastné či spíš vzteklé vzpomínky.

Německá okupace přispěla koncem války podobně jako v Jugoslávii k posílení levicových kruhů, ale tentokrát to byli Britové, kteří k moci pomohli pravicové vládě. Pravicové vojenské oddíly prováděly politické a etnické čistky, při kterých zahynulo dalších několik desítek tisíc lidí. Naše 50. léta by Řekům musela připadat jako závan demokracie. Komunisté povstali. Téměř zcela byl odstraněn „střední prostor“. Společnost se polarizovala a výsledkem bylo dalších 150 tisíc mrtvých. Na celá desetiletí se vytratil cit pro kompromis a umírněnost. Tím ani současné Řecko neoplývá. Řecká armáda měla silné vazby na USA a politika stála pod silným vlivem CIA. Řecko má totiž silnou strategickou pozici na Dardanelách, kde může kontrolovat průjezd ruských vojenských lodí.

Nová éra budování státu (a korupčních mafií) nastala až v roce 1974. Docházelo k postupné stabilizaci ekonomiky. Ta dokonce po roce 2000 rostla víc než byl evropský průměr, ale za růstem HDP je nutné vidět spotřebu domácností, které konečně přestávaly být chudé a rovněž služby. Půjčky byly laciné a daně skoro nebyly vybírány. Statistiky byly falšovány, což ale západní země věděly či se snadno mohly dozvědět. V roce 2001 Řecko přijalo euro.

Řekové si rádi půjčovali, ale bylo to hlavně Německo, které mělo a stále má následkem silného vývozu finanční přebytky a hledá, kam je umístit. Země eurozóny vypadaly jako bezpečná investice. Přerušme toto vyprávění, abychom rozbili pohádku o líných Řecích. Ve státní správě nepochybně existují, ale všimněte si, že třeba o Řecích v USA se nic podobného nedá říct. Je to klientelský národ, kde rodiny se v drsných podmínkách nejprve otomanské říše, pak obrovské chudoby a řady válek naučily „pololegálním“ způsobem přežívat, ale pracovití určitě jsou. Jinak by dávno na kamenitých políčcích vyprahlého Středomoří zahynuli hlady.

Mají v sobě obrovskou houževnat

ost, jinak by neodolali turecké a islámské expanzi. Zřejmě mají jen málo společného s antickými Řeky, ale je to obdivuhodný národ. Určitým testem toho „za co mohou Řekové a co je vlastností ekonomického systému“ může být zatím jen okrajově diskutovaná finská krize, která má s řeckými patáliemi některé podobné rysy při úplně odlišné národní psychologii.

Celkový dluh Řecka koncem roku 2009 činil skoro 300% HDP. Řekové, kteří mají velmi málo průmyslu, by jej měli splatit z výnosů hotýlků a kaváren, což nepůsobí realisticky. Mimochodem v Řecku si tureckou kávu objednává jen skutečně velký provokatér. Mezi hlavními věřiteli figuruje Francie a Německo následované Itálií, Belgií a Holandskem. Ještě v únoru 2009 Řecku ratingové agentury dávaly známku A1 a stabilní výhled. Další významný symptom doby je tehdejší překvapení politiků EU nad řeckou krizí. Zdá se, že obě instituce – ratingové agentury i vyšší patro evropské politiky občas něco přehlédne.

Řecko upadlo do krize z jiných důvodů než zbytek světa – nemělo dost peněz na splácení dluhu. Řecko je zároveň jeden z velkých světových importérů zbraní, které zatím ochotně dostávalo zejména od německých a francouzských firem na dluh. Dokonce i ty samé ponorky kupovalo dvakrát dráž než turecká armáda. Situace vyústila k dobře známé, zřejmě nekončící sérii úsporných opatření a záchranných balíčků. Řecký hrubý domácí produkt se propadl o 25%, což je největší zaznamenaný propad v poválečných evropských dějinách.

Procházíte Athénami či jinými městy a máte pocit, že se nic nestalo. Lidé vypadají vesele a kavárny jsou plné. Jenže každá třetí řecká rodina se ocitla pod hranicí chudoby. Tito lidé sedí doma. Nemají peníze na drahé léky, tisíce dětí trpí podvýživou, počet sebevražd vzrostl na trojnásobek a v porodnicích umírá mnohem víc čerstvě narozených dětí. Šíří se malárie, protože není na postřiky proti komárům. Nezaměstnanost mezi mladými lidmi je zhruba 50%. Asi polovina Řeků se nenají dosyta. V mnoha školách se v zimě netopí. Řekové zchudli rekordním tempem.

Ale ani výhled do budoucnosti za mnoho nestojí. Mladí lidé odcházejí do ciziny. Národ velice rychle stárne. V roce 2050 má být Řeků nejméně o milion méně. Současná krize, která představuje asi 3% celkového dluhu Evropské unie zemi politicky i demograficky zatíží na celá desetiletí. To, co Řecko zachraňuje, je tradiční silná rodinná vazba. Řecký přítel mi vyprávěl o rodině, kde všichni pečují o babičku, aby neumřela, protože ze svého důchodu živí pět členů rodiny. Podobných příběhů je současné Řecko plné.

Záchranné balíčky nezachraňují ani tak Řeky, jako věřitele. V jednom případě dokonce řecké vládě po zaplacení úroků a restrukturalizaci bank zbylo k dispozici 5% na běžné výdaje. Autoři tento údaj překládají do jasnější řeči: 95% peněz ze záchranných programů se vrací věřitelům a jen velice málo zůstává v Řecku. Z této situace vychází i nové heslo o podmanění státu: „Dříve tanky, dneska banky!“

Jaké je tedy řecké zrcadlo Evropské unie? Přijetí Řecka bylo motivováno politicky, na ekonomiku se „zapomnělo“. Řekové si sice rádi půjčují, ale i věřitelé by měli mít rozum. To je obzvlášť těžké zejména v Německu, které má přebytky úspor a zahraničního obchodu. Tím ale zároveň dochází k situaci, že někdo jiný, tedy dovozci zejména z jižních států EU chudnou. Řecko bylo první varování, že pod povrchem Unie se může dít něco jiného, než slova o evropských hodnotách a solidaritě naznačovala. Brexit je druhé varování a je otázka, kdo další bude na řadě.

Pramen: Švihlíková I., Tsivos K. (2017): Řecká tragédie. 294 stran. Novela Bohemica. Praha.