V důsledku diskuse, do které jsem se zapletl na sociálních sítích, jsem potřeboval vyhledat jednu pasáž v knize Vzpomínky jednoho Němce. Je to pohled zpět na vyrůstání v Německu, který napsal v roce 1939 německý novinář Sebastian Haffner (1907–1999). Pasáž jsem našel, ale hned ta následující mne zaujala mnohem víc a překvapila tím, jak mnoho má co říct k dnešnímu dni.

Haffner v ní píše o éře po zkrocení hyperinflace v roce 1923, kdy byl kancléřem a pak ministrem zahraničí v různých vládách Gustav Stressemann. Trvala do roku 1929 a byla obdobím normality, jež si dnes se slovy „Výmarská republika“ nespojujeme. „Najednou politika přestala být něčím, kvůli čemu by se člověk rozčiloval“ a „noviny si musely palcové titulky obstarávat ve vzdálených zemích,“ píše Haffner. Panoval klid, „žádná poptávka po spasitelích nebo revolucionářích. Ve veřejné sféře byli zapotřebí jen pořádkumilovní správní úředníci, v soukromé schopní obchodníci. (…) Každý byl zas navrácen soukromému životu a srdečně vyzván, aby si zařídil život podle svého šťastný.“

A to byl kupodivu problém, píše Haffner. „Této výzvy v podstatě nikdo neuposlechl. Nikdo nechtěl. Ukázalo se, že celá jedna generace v Německu si s darem soukromého svobodného života neví rady.“

Následující odstavec stojí za to ocitovat celý.

„Přibližně dvacet ročníků mladých a nejmladších Němců si zvyklo čerpat smysl svého života, veškeré podněty pro silnější emoce, pro lásku a nenávist, radost a smutek, ale i všechny senzace a jakékoli podráždění nervů takříkajíc zdarma z veřejné sféry – i když to bylo spojeno s chudobou, hladem, smrtí, chaosem a nebezpečím. A teď, když tyhle dodávky najednou ustaly, se lidé cítili bezmocní, zchudlí, oloupení, zklamaní a znudění. Jak člověk žije podle svého, jak může jedinec žít v soukromí velký a krásný život, jak ho lze užívat a udělat zajímavým, to se nikdy nenaučili. Konec veřejného napětí a návrat svobody soukromí tedy nepociťovali jako dar, nýbrž jako loupež. Začali se nudit, napadaly je hloupé myšlenky, reptali – a čekali přímo chtivě na první narušení, první regres nebo incident, aby celou mírovou éru zlikvidovali a odstartovali nové kolektivní dobrodružství.“

Takto popisuje několik let klidu, kdy nikdo nevěděl, že přijde velká hospodářská krize a k moci se dostanou nacisté. Byla to éra Hitlerova nástupu jen chronologicky, současníky tak ale prožívána nebyla – aspoň tak to líčí Haffner.

Dnes bývá v módě hledat krátká spojení k Hitlerovi. Kdejaký autoritativní impulz, kdejaká energičtější akce exekutivy, kdejaké zběžné postesknutí, že něco třeba bylo dřív lepší, křísí přízrak diktatury, hajlujících davů a plynových komor.

Třeba k něčemu takovému v dohledné době dospějeme a pak tento článek bude vypadat hloupě. Ale nemá západní svět momentálně blíž k dekádě předcházející nástupu Hitlera právě hladem po „podnětech pro silnější emoce zdarma z veřejné sféry“? Pokud tato tendence zcela nedominuje, je přinejmenším na vzestupu. Sociální sítě jí poskytují živnou půdu. Jsou ideálním médiem, jak se rozčílit nad něčím, co se nás objektivně vzato tolik nedotýká a není reprezentativní. Toto médium nás zásobuje názornými důkazy, že někde existuje někdo, kdo si dovoluje dávat najevo jiný názor než my, a nechává to vyrůst v kosmickou urážku a ohrožení. Proti němu je třeba se spojit a bojovat, a tak vznikají twitterové či facebookové davy, které se spojí k bohulibému účelu zničit někomu život.

Ať už je to divadelní představení, výstava, pomník, který někde po staletí stál, ulice, která se nějak po staletí jmenovala, tričko s nápisem, jež na sobě někdo nosí, či politické názory majitele nějaké restaurace nebo firmy – existence toho všeho je urážkou a nepřístojností, kterou nelze nechat jen tak. Jistěže vždy existovaly bulvární noviny. Ale sociální sítě umožňují aktivně reagovat a vytvořit dav. Poskytují pocit, že ta nepřístojnost přece uráží „všechny“.

My jsme tak jako ve všem za Západem zaostalí. Ale i u nás už je možné nechat si vyplnit den rozhořčením nad tím, co zase řekl prezidentův mluvčí, živočišným strachem z muslimských migrantů, kteří k nám ani nechtějí, živočišnou touhou pomáhat Romům, kteří o to ani nestojí, tím, co za nehoráznost zase vysílala Prima a co Česká televize… Kdyby ti lidé neměli každodenní pravidelný přísun uspokojivých důkazů toho, že jsou obklopeni zakomplexovanými blbci a všeci kradnú, co by dělali?

Haffner mluví o lidech, kteří se cítili ochuzeni, když „dodávky najednou ustaly“. My si dodávky vzít nenecháme a požadujeme nárůst produkce. Je to sakra droga. Ale v zásadě jsme stejní lidé, ne?

Kde je hranice mezi zájmem o věci veřejné a hladem po dráždění nervů z veřejných zdrojů? Někde je a rovnováha je teď vychýlena směrem k tomu druhému. Haffner si v následujícím odstavci stýská nad nedostatečným „talentem mého národa k soukromému životu a soukromému štěstí“ a závistivě líčí štěstí, jaké Francouzům přináší „duchaplný obřad jídla a pití“ nebo Angličanům jejich zahrada, zvířata a „dětsky vážně provozované hry a koníčky“. „Mimo vzdělaneckou vrstvu je a byla v Německu největším nebezpečím pro život prázdnota a nuda,“ soudí. Psal v roce 1939. Jak dosvědčují desetiletí odsudků západoněmeckých pokrokových intelektuálů, i v Německu se věci změnily a radosti privátního, rodinného a pracovního života, nezatěžujícího se nadměrně světodějnými problémy, tam zakořenily. „Klid na práci“ má něco do sebe.