Předávání filmových cen Český lev chce na tuzemském ceremoniálním poli držet prim, být cenou výlučného dopadu. Pořád ale se nedaří dopracovat se k ideálnímu bodu, vždyť jen letošní ročník přinesl několikerý údiv. Především nad tím, co se to stalo, že snímek Masaryk byl oceněn dvanáctkrát, třebaže ho ještě málokdo viděl (protože v Česku i na Slovensku vstupuje do distribuce až po vyhlášení Českých lvů), a jak je možné, že tak slavnostní událost, týkající se právě českých filmů, moderovala Slovenka. Ba co hůř, že ji moderovala slovensky.

Poznámky k onomu večeru, jež zde máme formulovat, tedy se nemohou ani nechtějí úvahám o obou diskutovaných highlightech vyhnout. Vlastně se patří přidat k nim svůj vlastní údiv nad tím, proč v případě druhého bodu se něco takového vůbec řeší a proč naopak se neřeší to podstatné: totiž unylost, statičnost a vážnost ceremoniálu, jenž v posledku už docela rezignoval na jakýkoli pokus o kabaret, a tváří se tak, že maximum, na něž se tuzemský vzruch zmůže, postrádá vůli riskovat.

Kouzlo slovenštiny, ve vedlejší roli

Začněme nejpodivuhodnějším bodem uvedeného seznamu, slovenštinou. Moderace Adely Banášové rozčílila nemalé množství diváků, nikoli však kvůli svému obsahu, nýbrž zvuku. To ale je ohlas, který odpovídá tomu, jak našinec se slovenštinou zachází a jak ji vnímá. Pro starší je jazykem nostalgie a vyjádřením jakéhosi pobočného postavení, neboť i za společného státu tvořil na českých obrazovkách nanejvýš osvěžení při „památných“ slovenských pondělcích.

Důsledně federální byl někdejší stát a jeho mediální pokrytí vlastně jenom ve zpravodajství, kde se střídali čeští a slovenští moderátoři. Jinak nikoli. Pro mladší ročníky slovenština je cizí jazyk, necítí k němu žádnou emoci, nevidí důvod, proč si jeho – byť pouze pasivní – znalost udržet. A to ani přes několik počinů, které se toto pokoušely změnit. (Nemluvě o tom, že díky děkovačce Michaliny Olszańské, oceněné za hlavní ženský herecký výkon ve snímku Já, Olga Hepnarová, bylo lze slyšet i polštinu a znovu si uvědomit, jak lehce srozumitelná je našinci taky ona.)

Historie slovenštiny v českých televizích po rozdělení Československa není nezajímavá: když v polovině 90. let bývalo zvykem vysílat po předávání Českých lvů vítězný snímek minulého roku a když tehdy štafeta vyšla na film Martina Šulíka Záhrada, šel s titulky. Když zkraje tisíciletí pořídili Češi (režisér Vladimír Michálek, scenárista Jiří Křižan) pro Slovenskou televizi seriál Záchranáři, pojednávající o osudech členů tatranské horské služby, vysílal se v České televizi dabovaný do češtiny. Rvalo to uši. Poutavý ale byl nenadálý výraz: celek najednou nepůsobil jako slovenský, nýbrž jako německý produkt.

Pak přišla éra talentových soutěží, a když jejich sledovanost začala klesat, vymyslel někdo moudrý model česko-slovenské verze. V ní pospolu a proti sobě soutěžila najmě ve zpěvu mládež z obou zemí, nezatížená už historií společného státu, a musela si k sobě hledat nový vztah. Spolu s ní také její vrstevníci u obrazovek. Cosi se potom zlomilo: v nových seriálech se po boku Čechů začaly objevovat slovenské postavy, přičemž ještě byla všelijak zdůvodňována jejich národnost a přítomnost v českém prostředí. Následně sportovní fotbalové a hokejové přenosy za účasti slovenských národních týmů začali spolukomentovat jako odborníci právě Slováci. Nakonec se stalo, že v českých seriálech vystupují slovenské postavy nemotivovaně. Prostě tam jsou.

Nezřídka kvůli tomu, aby výsledný tvar přijali slovenští koproducenti (to je třeba případ zrovna dovysílané série Svět pod hlavou). Podstatné však je, že slovenština i po letech neustále funguje jako dekorativní třpytka. Patrně nejzábavnější komentář tohoto kulhavého jazykového stavu nabídla televize Prima, když v přestávce nedávného vysílání slovenského seriálu Dr. Ludsky, jenž však byl dabován do češtiny, lákala ukázkou na tehdy nový díl svého seriálu Polda, v níž se český kriminalista vybavoval se svou slovenskou psycholožkou. Jinými slovy: aby český divák slovenštinu na českých obrazovkách přijal, musí ta stát nanejvýš ve vedlejší, druhé úloze.

V tomto punktu právě dokonale zafungovalo předávání Českých lvů: nevadí, když Slovák slovensky přijme Českého lva a vyjadřuje se půl minuty, neboť to je jeho historická úloha v Česku – být vděčný za to, že smí do českého světa nahlédnout. Běda ale, jak si někdo dovolí postavit slovenštinu do hlavní role: a to se právě stalo Adele Banášové. Její konferenciérskou pohotovost a vtip pak už neslyšet.

Svůdnost sebechvály

Ačkoli zůstalo jenom u něj, u jejích něžných ironických glos vůči sobě samé nebo hostím. Jinak se pořad proměnil v mechanický stroj, v marš nominací: rychle za sebou byli představováni nominanti, rychle předány ceny. Mezi kategoriemi, oddělovanými živou hrou na klavír, bylo minimum řečí. Když už předávající promluvili, nedávaly jejich výjevy valný smysl (potěšil jenom herec Marek Taclík přiznáním, že ve snímku Grandhotel byly veškeré závěrečné samohlásky slov, která ve filmu vyslovil, kvůli jeho nesrozumitelnému šumlení střihačem nahrazeny za precizní samohlásky kolegy Ivana Trojana).

Rozhodně se nikdo k ničemu nevyjádřil – dokonce režisér David Ondříček slavnostně oznámil, že oproti společnému jmenovateli nedávných Oscarů, totiž kritice prezidenta, „my jsme se rozhodli, že to tady dělat nebudeme, i když určitý prostor by se u nás taky našel“. Jeho partnerka herečka Martha Issová vzápětí vysvětlila, že o politice je třeba mlčet, aby bylo možno se pochválit: „Co ale určitě říct chceme, a máme z toho velikou radost, je, že česká televizní tvorba je čím dál víc zajímavější, odvážnější a lepší.“ Což kvitoval i Ondříček, podle nějž nominované televizní filmy v loňském roce byly „extrémně kvalitně profesionálně natočené“.

Pomiňme, že z toho plyne, že až do loňska tedy se v televizi točily různě deformované zmetky. Prostě úkolem letošních předávajících bylo ubezpečovat přítomné v sále, že všichni jsou si rovni (herec Ondřej Vetchý dokonce hovořil o rodině) a že český film má za sebou vynikající sezonu. Což bylo podtrženo zřejmým důkazem, neboť vyjma ukázek ze snímků, nominovaných na hlavní cenu, nebylo z jiných ukázáno nic. Dokonce ani v hereckých kategoriích. O filmech loňského roku si tak po celý přenos nešlo udělat žádnou představu, jako by bylo nutné preventivně je schovat. Anebo jinak vyjádřeno: vytýkalo se Petru Vachlerovi, že Čeští lvi v jeho podání byly čím dál ujetější a trapnější.

Podle bulváru vadilo i to, že na rautu po předávačce nepodávalo se kvůli Vachlerovu veganství maso. Ale i tak měl Vachler odvahu pokoušet se o show. Je těžko věřit, že výměnou za řízky stala se taková sebestředná nuda. Po vědcích a lékařích v minulých letech nyní přišlo na sebechválu cechu. Všimněme si toho pokrytectví: představa o důstojném ceremoniálu, který je kvitován pro svou nekonfliktnost, vzala za své, když oceněný za nejlepší mužský herecký výkon ve vedlejší roli Oldřich Kaiser zvládl svoji děkovačku jako dada rozhovor se svou cenou. Svěřil sošce svou fistuli a dohadoval se s ní o tom, čím ji bude krmit a kam pro ni v bytě umístí poličku. Sál při takovém vybočení z úzu večera jistěže řval smíchy.

Podmanivost dějin

Nakonec se zastavme u beztak dost propíraných dvanácti ocenění pro snímek Masaryk (pro pořádek: film měl ve třinácti kategoriích celkem čtrnáct nominací, proměnil nominace v kategoriích nejlepší film, režie, scénář, kamera, hudba, zvuk, střih, scénografie, masky, kostýmy, nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli i vedlejší roli – vlastně jenom ženské herecké výkony „ukradl“ pro sebe snímek Já, Olga Hepnarová). Problém vypočítaného výsledku je dvojí: především film nikdo pořádně neviděl, promítal se dosud jediný týden v jediném kině, jinak si premiéru má odbýt 10. března, na výročí úmrtí Jana Masaryka, o jehož části osudů pojednává. Čili ceny za rok 2016 pobral film, jenž poběží v kinech v roce 2017.

Reakce jsou všelijaké: producent snímku Rudolf Biermann tvrdí, že film už vidělo tři a půl tisíce diváků, což je víc, než kolik jiné filmy zhlédne za celou dobu jejich putování kiny. Šéf České filmové a televizní akademie Ivo Mathé naopak zvažuje pozměnit pravidla ceny, aby se podobná situace nemohla opakovat. Taková starost ex post ale nedává smysl, vždyť způsobem distribuce se zázemí filmu netajilo, takže stejně jako ocenění přece měla vadit už přihláška do letošního ročníku cen nebo aspoň nominace. Náhlým uvažováním, že cenu vyhrál film, který ji vyhrát neměl, se letošní ročník Českých lvů konečně blíží letošnímu smeči ze závěru Oscarů, při němž cena za nejlepší film původně vskutku omylem byla udělena někomu jinému. České provedení na rozdíl od nakonec elegantního amerického však působí smutně.

Druhý problém výsledku je, že akademici zjevně projevují sympatie víc tématům než filmům. Vítězí-li historická témata jako osud Jana Masaryka či Leopolda Hilsnera (Českého lva pro nejlepší televizní film si odneslo zpracování hilsneriády Zločin v Polné), vítězí přesvědčení, že na filmu je třeba oceňovat edukativní rozměr, nikoli důmysl vyprávění, protože to by musely vítězit skvělé snímky Rodinný film nebo Nikdy nejsme sami. Letos navíc je poznání o poučnosti dějin hořké, protože naprázdno vyšlo všech dvanáct nominací povedeného britského snímku Anthropoid, jenž zpracoval atentát na Heydricha. To je zřejmý vzkaz: svou historii nahlížíme lépe než cizáci, víme, co je na ní důležité, takže si zasloužíme zatleskat si. A tak Češi zase jednou porazili svět, i když jim Slovák – producent vítězného snímku Rudolf Biermann – musel připomenout, že „sú to naše spoločné dejiny, či sa nám to páči, alebo nepáči“.

Zkrátka úhrnem letos Český lev podtrhl zjevný fakt: výroční filmové ceny máme proto, že je mají i jiní. Je to nápodoba bez zdůvodnění existence. Ale dokonale vyjadřuje české postavení ve světě – touhu hledět na Západ a kopírovat jej, zato se podivovat a nerozumět, že taky existuje nějaký Východ, ba že pro něj jsme my Západ. To jsou ty existenční problémy středu.