Žijeme v době úpadku celého polistopadového konsensu. Ať se podíváme kamkoli – od postavení politických stran (jejichž role je koneckonců na rozdíl od první republiky zakotvena v Ústavě) přes zahraničněpolitickou orientaci (opakované „pomrkávání“ ústavních činitelů, že členství v NATO není jejich volba), přes neformální zrušení lustrací fakticky schválené volebními výsledky, přes explicitní odmítání antikomunismu jako postoje, jež je rozšířené v levicových aktivistických a intelektuálních kruzích, až třeba po odmítnutí elementárních zásad klasické ekonomie.

Ministr financí řekl v květnu České televizi: „Co je dobré pro Agrofert, tak je dobré i pro české zemědělce, české potravináře, a co je dobré pro naše zaměstnance, je dobré pro všechny občany této země.“ Loni v říjnu uvedla v televizní diskusi místopředsedkyně jeho hnutí: „My v podstatě tady znovuobnovujeme jakousi ideu třetí cesty, kdy my chceme prostě posilovat ty silné, ty silné ekonomické subjekty, aby jim stát nebránil, nebyl koulí na noze, aby od nich nebral zbytečně moc peněz a aby táhly ty slabé a podporovaly ty slabé.“ Obojí by musel označit za zavádějící ne nějaký tržní fundamentalista, ale student ekonomie na kterékoli vysoké škole.

Vyslyšená poptávka bez ideologie

K Andreji Babišovi a jeho hnutí ANO se dostáváme tak rychle proto, že jeho hnutí je jednoznačně tou politickou silou, která drží iniciativu. Na trend, kdy ČSSD sice ještě na podzim vyhrála volby, ale v průzkumech už je slabším koaličním partnerem, jsme si stačili zvyknout jako na samozřejmost. ČSSD je zřejmě zasažena stejnou chorobou jako ODS. A jen okolnost, že ODS byla dlouho u moci a pak ji skolil skandál, může za to, že u občanských demokratů proběhl rozklad bleskovou rychlostí, zatímco u sociálních demokratů je rozložen do delšího času. Další politickou stranou v pořadí za nimi jsou komunisté a ostatní nepřekračují deset procent.

Většina lidí se stává loajálními příznivci politických stran na základě toho, jak se dokážou postarat o každodenní chod státu v oblastech, do kterých oni vidí. Jsou v tom velmi pragmatičtí. Jistěže se nemalá část voličů stala příznivci ODS kvůli mixu liberálních a konzervativních idejí, který zastávala, i kvůli její jasně prozápadní orientaci při zajišťování našeho zahraničněpolitického ukotvení. Jistěže se část voličů ČSSD stala jejími příznivci díky její sociálnědemokratické tradici a u KDU-ČSL díky křesťanskodemokratickým idejím. Ale velká část lidí to tak nemá; hlasuje pro určitou politickou stranu, protože jim v jejich konkrétním každodenním horizontu přijde nejrozumnější. Její ideologii, principy, podle nichž přistupuje k abstraktnějším problémům, si jako by nechá přibalit. Je to jakási dárková prémie, na kterou se většina zákazníků po návratu z obchodu doma třeba ani nepodívá. Tímto způsobem strany tak často voličům něco vnutily – více či méně jemně je v některých otázkách nějakým způsobem posunuly. To není podvod na voličích, nýbrž funkce elit.

V posledním roce se určité vrstvy včetně tzv. lokálních elit, které dříve sázely na naše dvě největší strany, ale hlavně na ODS, rozhodly, že tou normální formací, která nejlépe zajistí rozumný běh státu, je odteď hnutí ANO. A Babišovo uskupení tuto funkci může nějaký čas v nějaké míře velmi dobře dělat. Jenže zároveň tak nastala situace, že se k moci dostala strana bez jakékoli přibalené ideologie. O otázkách typu zahraničněpolitické orientace, obrany, vztahu jednotlivce, státu a prostoru mezi nimi, státoprávní tradice a řady dalších je možné začít přemýšlet úplně z vody, jako by se k nim dodnes nic nevymyslelo a nedohodlo. Omezení daná jak zváženou tradicí, tak ustálenými evropskými myšlenkovými proudy chybí. Odmítnuto je potenciálně úplně všechno – jak řekl Andrej Babiš, dvacet tři let se tu dělalo všechno špatně – a co bude místo toho, to se dá leda tak věštit z průzkumů a hospodských keců.

Slepý zpěv o Atlantidě aneb Generace bez Dostojevského

Ta situace možná není ve všem všudy úplně unikátní. Mark Lilla, profesor Kolumbijské univerzity, který se celý život zabýval z různých stran dědictvím osvícenství v politice, popsal v nedávné eseji v časopise New Republic, jak ideologie, které orientovaly politiku posledních dvě stě let, s koncem studené války ztratily svou moc:

„Zkuste dnes popsat velkolepé drama politického a intelektuálního života mezi léty 1789 a 1989 mladým studentům – americkým, evropským, anebo dokonce i čínským – a za chvíli si připadáte jako slepý básník zpívající o ztracené Atlantidě. Fašismus je pro ně ,radikální zlo, tudíž nepochopitelné. Jak se mohl vyvinout a získat si miliony přívrženců, zůstává tajemstvím. Komunismus sice samozřejmě usiloval o ,mnoho dobrých věcí', ale ani ten nedává příliš smysl, zejména to, jak mohli lidé vkládat takovou víru do Sovětského svazu. Studenti prostě dnes necítí psychologickou přitažlivost ideologie a je pro ně obtížné představit si zotročenou mysl (Zotročená mysl - název eseje Czesława Miłosze o psychologii podlehnutí stalinismu, pozn. red.). Je pro ně snazší vstoupit do mentálního vesmíru Vyznání svatého Augustina než politických románů Dostojevského a Conrada.“

Politické ideje podle Lilly nahradilo libertariánství. Čímž, jak je patrné z jeho textu, nemyslí ideje lidí uvědoměle se hlásících k této značce, ale soubor prostých zásad, který ovládá dnešní Západ ve formě samozřejmého vkusu či předsudku. Je to ona bezmyšlenkovitá absolutizace individuální autonomie, při níž si vždy vzpomenu na větu z jedné povídky Šimka a Grossmana: „Není divu, že její odpověď – ožpak si se svým tělem nemohu dělat, co chci? – šokovala i zkušeného pedagoga.“ Lilla ji popisuje takto: „Začíná od základních liberálních principů – posvátnost jednotlivce, priorita svobody, nedůvěra k veřejné autoritě, tolerance – a nepostupuje nikam dál. Nemá vypěstovanou chuť na realitu, nemá zvědavost po tom, jak jsme se sem dostali a kam směřujeme.“ Není to ideologie, ale dogma, které své přívržence činí slepými vůči jeho dopadům na svět.

Když agent StB přestává být argumentem

Naší krajovou specialitou je zkušenost komunismu a jeho odhození. Kromě jiného to byla zkušenost vytvářející skupinovou identitu – zážitek přibližně toho typu, jaká vytvářejí národní společenství. Díky této vazbě na žitou zkušenost ale taky ztrácí svou účinnost. Mladí, chytří lidé z komunistických struktur, kteří byli koncem 80. let nastartovaní, že se teď dostanou k veslu a budou to dělat líp – typicky lidé z podniků zahraničního obchodu – se po letech frustrace konečně dostávají ke slovu. Jakési intelektuální lešení pro ně staví mladí historici typu Michala Pullmanna, jehož práci lze číst jako rehabilitaci normalizačních svazáckých funkcionářů. A části mladší generace nejspíš připadá, že ve větě „Vždyť to byl agent StB“ schází argument. A když se ho překvapená pamětnická generace snaží dodat, jako by jen vykřikovala „No přece, no přece...!“ a nemohla rozčilením popadnout dech.

Krajově specifická zkušenost je tedy nachystaná na to, aby byla záhy odklizena a nahrazena importovaným globálním dogmatem. S tím rozdílem, že dožívající „legacy“ instituce z demokracie jsou slabší.

Jak v takové poststranické, postideologické, postdemokratické společnosti bude vypadat vládnutí? No, politickými stranami (= demokracií) sice opovrhujeme, ale máme přece práva. Na rovnoprávnost, na čistý vzduch, na kvalitní vzdělaní, na informace. A kdyby se z nich režim u nás chtěl utrhnout, je tu Štrasburk a Brusel. Jenže tohle už se ve světě vyzkoušelo a ukazuje se zajímavá věc: naše pýcha na demokratické hodnoty kodifikované v dalších a dalších právech (Evropská unie musí být „továrna na práva“, řekl kdysi španělský socialistický premiér Zapatero) jde ruku v ruce se stále vyšší nespokojeností s naší demokratickou politickou praxí. Oba trendy přitom produkuje jedno a totéž společenství. Jakýpak je asi mezi nimi vztah? Zajímavá otázka, ne?

Pseudodemokracie, vrcholný výdobytek

Nejvyspělejší inkarnací postdemokratické, poststranické struktury je Evropská unie. Jak se jí daří tak často produkovat výstupy, o které nikdo nestojí? Říká se, že za to mohou úředníci. Před pár týdny zaslal evropský komisař pro energetiku Günther Oettinger dopis resortním ministrům, v němž jim vytýká, že podrývají autoritu Unie ve věci nařizování úsporných žárovek, vysavačů a kávovarů. „Tato politika není – jak bylo naznačováno v diskusi – výplodem byrokratů z Komise,“ píše Oettinger. „Jak víte, nalézala silnou podporu na každém kroku jak v Radě, tak v Evropském parlamentu. Unie má jen málo politik s tak širokou podporou ze strany průmyslu, spotřebitelských organizací i environmentálních neziskových organizací.“ Nebohý komisař právě popsal chorobu evropské integrace. Ne samotní úředníci, ale celý systém pseudodemokracie, který si Unie vytvořila, tento vrcholný výdobytek našich hodnot produkuje výsledky, jež většina občanů evropských zemí nemůže vystát. A nikdo neví, co s tím.

Pak se rýsuje jedna další tendence vládnutí: demokratické struktury jsou tak beznadějně zkostnatělé a strukturálně zvýhodňující mocné menšiny, že nemá cenu snažit se na nich normálně participovat, ale je lepší zakládat ad hoc hnutí, která na ně budou v konkrétních otázkách vytvářet bezohledný tlak. To už dnes vidíme i u nás – to je cesta protikorupčních iniciativ, Rekonstrukce státu s jejím seznamem konkrétních zákonů, antiautomobilových iniciativ a podobně. Nejnověji se podnikatel Radim Jančura rozhodl prosadit svou vlastní variantu pražského městského okruhu. Vzhledem k tomu, že reagují na nepochybná selhání a občas prosazují něco dobrého, se člověk trochu ostýchá přicházet s kritikou. Ale tady je a nepřináší nic nového: Není jasné, koho tyto iniciativy zastupují. Vítězí ten, kdo má lepší mobilizační, PR a lobbistickou strategii, nikoli ten, kdo dokáže nejlépe skloubit legitimní zájmy. Totéž platí pro stanovování priorit. Ke státu se přistupuje jako k něčemu, co tady vždycky bude a bude to dostatečně mocné, aby se to dalo přinutit k vykonání požadované akce. Nebude – když nikdo nebude považovat za svůj úkol se o to starat, tak to prostě nebude. Jednoho dne demonstranti přijdou před úřad, jak jsou zvyklí, a zjistí, že za okny nikdo, komu by mohli spílat, nezůstal.

Stíhání, kam se podíváš

A neměli bychom zapomínat na jednu metodu společenského zprostředkování, která se momentálně jeví jako česká specialita: suplování demokratické politiky nástroji trestního práva. Zasloužený zájem vzbudila kriminalizace výkonu poslaneckého mandátu, jež vedla k pádu vlády, zajímavý potenciál má prověřování možného trestního rozměru odvolání ministra. Nezaslouženě stranou pozornosti zůstávají expedice vyšetřovatelů do komunální politiky. Samospráva je nahrazována úsudkem policie a soudních znalců o tom, co měla samospráva koupit a za kolik. V případě naštěstí zrušeného trestního stíhání exministra zdravotnictví Julínka policie přišla s vlastní představou o tom, zda letecká záchranná služba má být u nás státní, či soukromá. Hned nám svitne, proč si určitý druh člověka může myslet, že tu policie měla vládnout hned od začátku.

Žádnou z nastíněných metod se dlouhodobě dobře vládnout nedá. Dá se to nějak lepit a držet pohromadě pod jedinou podmínkou: trvalého hospodářského růstu, který pocítí střední vrstvy. Jenže bohužel i tady k nám dorazí Západ, kde si lze všimnout, že ani tam momentálně nikdo recept na trvalý hospodářský růst nemá. Ne, kupodivu nestačí, aby se nekradlo. Každopádně to, co bylo, už nefunguje, vyčerpalo to vyměřený čas. My jsme ho vyčerpali. Něco nového se bude hledat obtížně.