Režisér Tomáš Svoboda je nejvíc znám jako autor politických kabaretů Blonďatá bestie. To je škoda, protože jeho záběr je ambicióznější, větší a duchaplnější. V zimě uvedl do kin svůj první film Hodinový manžel, nyní v Brně chystá muzikál o fotbalové Viktorce Plzeň. Úspěšně režíruje v Polsku. Rozhovor je právě o jeho názorech na politické divadlo u nás a na Poláky, ještě bez potuchy, jak dopadly prezidentské volby.

Pokud se nepletu, jste jeden z mála režisérů, který si osahal všecky způsoby, jak může režisér pracovat: divadlo, televizi, film, rozhlas. A všude jste uspěl. To je pozoruhodné, kromě vás si tutéž cestu prošel snad jen Petr Zelenka…

… já nevím, jestli Petr kdy dělal operu. Já jednu dělal.

No vidíte. A ještě k tomu jste uspěl v zahraničí.

Ale to Petr taky. A víc.

Proto jsem ho zmiňoval. Ale mě zajímá tohle: co pudí divadelníka, aby vyzkoušel všecko? Vždyť jsou takoví, kteří se spokojeně drží jednoho kopyta. Kdežto vy je s gustem střídáte.

Pořád zjišťuju, kdo jsem. Ne že bych to měl jako terapii, ale když už se člověk naučí řemeslu, v mém případě režii, kterou jsem vystudoval, tak je děsuplná představa těch vyhlídek. Že teď teda budu třikrát čtyřikrát do roka dělat totéž a podle toho, jak to půjde, když to půjde a když to politická reprezentace nepodělá, na mě na konci života počká důchod. Tvůrčího člověka taková představa plným právem musí vyděsit. Měl by hned začít hledat, co znamená ten přívlastek „tvůrčí“. Proto jsem nejprv zkoušel dělat scénografie, kostýmy, nejdřív ve spolupráci se scénografy a pak si sám zabalit inscenaci do nějakého hávu. Později jsem zkoušel črtat si příběhy, napsal jsem hru Srnky, napsal jsem hru Med, které se pořád hrají v Polsku i u nás, zkoušel jsem psát hry s Petrem Kolečkem, vyzkoušeli jsme spolu i muzikál. Vlastně pořád zkoušíte vyprávět různými způsoby příběh. Třeba jako sitcom –  když v ČT vymysleli Souboj seriálů, přispěl jsem právě sitcomem, který se jmenoval Úřad pro zřízení brněnského metra. A tak podobně. Česká země je příliš malá na to, aby tady člověk mohl trvale a dlouhodobě pracovat v jedné profesi a zůstat šťastný. Abych si řekl: teď se zařadím do fronty na Hamleta, Moliéra a udělám ho líp, nebo hůř než jiní. Navíc já nevidím věci moc vážně, pořád si z něčeho dělám srandu. To je můj způsob vidění světa. A tak jestli ho zužitkuju ve filmu, muzikálu, malé inscenaci v Rubínu, nebo s ním vyjedu do zahraničí, to je jedno. Pořád totiž je to totéž. Šíře mého záběru tedy opticky vypadá veliká, ale je to vlastně jenom vyprávění podivného vtipu, který je zabalen do příběhu, který si zaslouží být zhudebněn či zfilmován. Ale to už se opakuju.

Takže jsme došli k tomu, že toho vlastně neděláte moc, protože děláte pořád totéž? Přesně jako ti, kteří dělají neustále jeden typ divadla?

Vlastně jo.

Mluvil jste o Shakespearovi, o Moliérovi, ale vy nejste typ autora, který by preferoval službu jiným. Možná výjimečně, ale jinak patříte mezi ty, kteří vyznávají autorskou cestu.

To je pravda, ale jsou výjimky. Tuším před sedmi lety jsem dělal Kupce benátského v Krakově na velké scéně. A vyvolal jsem skandál. Když na konci odsoudí Shylocka k tomu, že bude pokřtěn a zbaven majetku, opravdu jsme ho pokřtili a on na základě toho dostal infarkt a zemřel. A poslední závěrečná scéna, v níž si milenci vyříkávají, jak moc se milujou, se odehrávala nad mrtvolou toho nebohého Žida. To byl největší můj interpretační zásah do textu. Ale ostrý, protože na mě i herci křičeli, že nebudou vystupovat ve hře, která ukazuje, že křest může zabít člověka. Bylo to velmi skandální. Jenže u nás to nejde, nesvedete pouhým inscenačním výkladem lidi takhle rozvztekat. Samozřejmě u Shylocka to bylo dáno polskou religiozitou. Ale abych se vrátil: ten můj polský Kupec benátský byla čistě interpretační záležitost, normální výkladová inscenace.

Ale zase z ní, aspoň na základě tohoto vašeho popisu, leze ten humor.

Humor a provokace.

Mám dojem, a opravdu je to jen dojem, že tu vyrostla divadelní generace, která je lačná autorského divadla a je přesycena tím interpretačním.

Nevím, nesvedu to zobecnit. Vlastně se ani s dalšími divadelníky nestýkám. Pro mě to skončilo po nemoci, kdy jsem po transplantaci ledviny rád, že zvládám svůj život. Ale beztak jsem nikdy neměl blízko k interpretacím. Když se mě někdo ptal na žánr mé inscenace, odpovídal jsem, že počkáme na recenze a z těch se dozvíme, co jsme to vlastně stvořili. Takže nevím. Generálně tady zatím funguje parta lidí, která chce psát, to jsou třeba David Drábek, Petr Kolečko, Braňo Holiček, Skutři, Jirka Havelka. Vedle nich fungují ti, kteří mají rádi právě ten interpretační způsob pojmenování věcí, ať je to Ivan Krejčí, Michal Lang nebo Michal Dočekal. No a jsou režiséři, kteří stojí mezi, jako Dan Špinar nebo Honza Mikulášek, kteří dělají autorské věci, ale když dostanou cizí látku, výrazně ji interpretují. Takhle rozdělené to asi bude vždycky.

Takže nějaký posun, co je to české divadlo…

… já to nereflektuju, nevím to. Ani jsem nic poslední dobou neviděl. Naposledy jsem byl v Polsku.

To Polsko – sousedi, které jsme se rozhodli po staletí ignorovat – se nám pořád vrací. Vždy se tážu těch, kteří tam uspěli, čím to může být. Obvykle se hloupě generalizuje tak, že Poláci milují český humor a zvou si k sobě našince proto, že sami nejsou s to humor produkovat…

… viděl jsem několik výborných polských komedií a taky je s Poláky sranda. Mají rádi absurdní český humor, milují humor Petra Zelenky, nějak se jim líbily obě moje hry. Taky existuje obrovská facebooková skupina, která se jmenuje „Vyhlásíme válku Čechům a v první hodině se jim vzdáme“ – a budeme v područí Čechů a bude tady sranda, myslí se tím. Oni jsou čechofilové, obdivují naši svobodomyslnost, protože na rozdíl od nás jsou svázáni svou religiozitou. A taky nacionalismem.

Anebo vlastenectvím?

Anebo. Jejich levicové strany, třeba donedávna Tuskova, se chovají tak, jak se u nás nechovaly ani ty pravicové. Rozumějte, vládne levicová strana a je nejradikálnější k Rusku. Říkám si, že kdyby vládlo Právo a spravedlnost, tak Rusy snad preventivně napadnou. Poláci totiž jsou naučeni deklarovat postoj. Když s vrátíme k divadlu, odráží se to i v něm. Poláci hodně chodí do divadla. Divadlo, kam jezdím já, dělá na velké scéně třeba dvě inscenace do roka, anebo jenom jednu, protože víc není třeba. Hrají neustále a nemají problém s návštěvností. Protože Poláci jsou naučeni vyhledávat rituál. Jsou naučeni jít v neděli do kostela a dvakrát týdně do divadla. Protože pro ně je důležité společenství a setkávání, navíc do divadla se chodí něco dozvědět. Proto pro ně není problém vydržet čtyři hodiny na inscenaci Krystiana Lupy. Tam třeba postava přechází na jevišti zprava doleva, říká nějaký monolog a věje proti ní vítr. Nic jiného nevidíte. To jeviště má dvanáct metrů a celá tahle scéna trvá patnáct minut – za tu dobu už divákovi něco dojde. Jenže u nás by to byla bezbřehá nuda a lidi by se tázali, co se děje. V Polsku je za takovým přístupem cítit ty generace a generace, které trávily kopy času v kostele.

Takže divadlo, kultura, vůbec naše vnímání světa je nějakým způsobem určeno rovněž geneticky? Dá se to tak říct?

Já nevím, ale možná jo.

Na Polsku mě fascinuje třeba to, že když hrozí ve volbách uspět ti „nesprávní“, sjedou se Poláci z celého světa, aby zvolili tu „správnou“ stranu.

Ano, to tak je. Oni to tak mají. A to je to správné vlastenectví. Druhá věc je, že oni dokážou krásně trpět. Pořád se cítí nějak ohroženi a v nesnázích. Nedávno jsem byl v kině na nějakém akčním polském filmu, jmenoval se Tajné služby. Je to o třech vrazích, kteří jsou najati nějakým generálem, aby zlikvidovali bývalé estébáky, kteří škodí společnosti. Tak oni je krásně jednoho pod druhém likvidují, třebaže s tím mají různé problémy, ale na konci zjistí, že jejich vůdce je sám jedním z nepřátel, takže ho zlikvidují taky. No běžný akční film. Kdyby byl natočen kdekoli jinde na světě, šňupali by ti vrazi koks a ten nejmladší by se zamiloval do nějaké holky a prožil s ní románek. Jenže v Polsku ten nejstarší zabiják má rakovinu a mezitím, co zabíjí lidi, chodí na chemoterapii a svůj život konzultuje s knězem, který mu neustále dává u zpovědi rozhřešení. Ten chlapík má nepohyblivé spermie, krásnou ženu a chtěl by s ní mít děti. Jenomže nemůže, a tak společně chodí do dětského domova vybírat pro sebe synka. A ta jeho žena má otce, který ji jako malou kdysi dávno znásilnil, ale mezitím oslepl a žije v malém domku… vidíte? Už se smějete. Jenže během toho promítání se nikdo nesmál! Přitom jsme hleděli, jak veškerou tíhu života nesli na bedrech tři vrazi, kteří by jinak měli šňupat koks, střílet lidi a šoustat. Válel jsem se smíchy v tom přeplněném kině, kde celé obecenstvo trpělo s nimi. Protože pro nás pro Čechy je to nepředstavitelné, my se jen smějeme. Přitom Poláci se svedou smát vtipu, třeba: „Víš, proč se v Čechách nebojovalo proti nacistům? Protože to bylo zakázaný.“ Zažil jsem taky, že za mnou přišel kamarád zpitý vodkou a ptal se mě: „Tomečku, jak to, že jste neválčili s Němci?“ Odpověděl jsem mu, že jsem ročník dvaasedmdesát a že při nejlepší vůli samozřejmě ještě mohu vzít vidle a vyrazit, i když si nemyslím, že to je vhodné. Ale pak se s nimi o tom hádáte hodinu a půl a s každou další vypitou vodkou je ta hádka ostřejší.

Ale možná že trpí celá střední Evropa. Zažil jsem německé vrstevníky, kteří se mi omlouvali za válku – úplný nesmysl. Ale holt je to v nich. Poláci jsou takovíhle, my trpíme tím, že jsme malí a nikdo nás nebere vážně. Možná je to trpitelství v různých odstínech regionální vizitka.

Moje babička říkala, že největší hloupost byl rozpad Rakouska-Uherska. Oni to tehdy tak nevnímali, nám už se stejská.

Hodně jste nakopl zdejší politické divadlo. Vždycky když se v umění najde něco úspěšného, v tomto případě politický kabaret, vypadá to tak, že se podařilo vyhmátnout téma, po kterém společnost toužila, a ani to nevěděla. Překvapil vás ten hlad lidí po politickém divadle?

Ani ne. Tenkrát byl celý ten případ s Kristýnou Kočí tak divný, že bylo logické, že lidi přijdou. Zaskočil nás ten obrovský mediální zájem o představení tří lidí v díře v Rubínu. U dalších inscenací už jsme věděli, že musíme reflektovat nastalou situaci. Dával jsem si mety: nejdřív jsem vzal podivný odposlech poslankyně, podruhé jsem reflektoval soud její strany, Věcí veřejných, a do toho spadly odposlechy Janouška s Bémem, ze kterých jsme udělali jakousi kompilaci, která už trochu působila jako divadelní hra. Nakonec jsme si vzali hru Alfreda Jarryho, na kterou jsme naroubovali Zemanovy průsery. Mimochodem, těch od premiéry proběhlo tolik, že už jsme udělali tři verze inscenace. Ale to už je hra s normální strukturou, přestože z Jarryho zůstal název a několik úvodních scén. Bohužel všecko je to atraktivní díky nastalé politické situaci. Je vlastně děsné, že má takový kabaret tak velkou poptávku, protože je děsné, že z politiky se stal kabaret. Jednu dobu jsem si z toho dělal srandu a říkal jsem, že jak měl být koncem roku 2012 konec světa, že opravdu byl a lidi si ho akorát nevšimli. Čas letěl vpřed, ale minimálně v Čechách při tomhle datu narazil a vrací se zpátky. Jinak si nesvedu vysvětlit vítězství Zemana, popularitu zdejších politiků, obrovský úspěch Babovřesek v kinech, lásku k Putinovu Rusku. Asi se stala tahle věc.

Ale ta se stala asi jenom u nás.

Ale tím pádem jsme u nás v časové smyčce.

To si nemyslím. Paralelně k tomu vznikají věci, které navazují na vás – třeba Kancelář Blaník.

Ta je super. Ale já si samozřejmě trochu dělám srandu. I když je pravda, že jsem na tom principu vracejícího se času chtěl udělat jeden politický kabaret, ale pak přišel Zeman a bylo to zajímavější. Jinak samozřejmě poptávka tu je pořád. Ale když budu osobní: už mě začala štvát. Protože věnovat se politickému kabaretu, přestal bych mít čas na jinou práci, na normální inscenace. Přece jen moje práce není být politický komentátor, já nejsem Jindra Šídlo.

Ale on přece není divadelní režisér.

Jistě, ale já jsem mu sedl do řemesla.

Vždyť jste na začátku tvrdil, že ve své práci jinými způsoby říkáte tutéž věc... A tohle je totéž.

Ano, ale do určité míry to vyžaduje permanentní znalost politického prostředí. A mně se začalo stávat, že když se stal nějaký politický průser, pořád mi někdo volal, jestli v divadle chystáme další věc. Čili vyhodnocovali přese mě, jestli ten průšvih je dost velký, abychom dělali další kabaret. To je úplně absurdní, navíc ještě člověk začne cítit povinnost vyhovět. Formát Kanceláře Blaník je výborný v tom, že si to může dovolit. Vezmu kameru, tři lidi a natočím glosu. Každopádně my jsme poprvé, a to bylo myslím nové, říkali všecko naplno. Do Blonďaté bestie politický kabaret u nás používal metaforu. Řeklo se: Macbeth je něco jako – a pojmenoval se tehdejší diktátor. Kdežto u nás přišla Bára Poláková a řekla: Dobrý den, já jsem Kristýna Kočí. Tohle je Janoušek – a přišel Honza Vlas. Už se neschováváme za metaforu. Když chcete říct, že tenhle krade, tak řeknete: Tenhle krade.

Ale tak už přece byl vystavěn Ivánek, ne? Tedy hra Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit?

To je vlastně pravda. I když to nebylo o politicích, nýbrž o fotbalových bafuňářích. Ale ti si to taky zaslouží.

Rozumím tomu, že vás tlak na další kabarety otravoval. Ale čím byl vyvolán?

Myslím, že jednoznačně frustrací. Karneval, nebo jakýkoli smích, je úleva. Když se můžu nějakému problému, který cítím, vysmát, je to úleva. Protože obr, kterému se směju, je najednou menší. Druhá věc, a ta mě na tom bavila mnohem víc, třebaže jsem si myslel, že bude mít větší efekt a sílu, byla, že jsem si myslel, že když proti nějakému politikovi vystoupí masa, tedy dlažební kostky, červené karty nebo masa nespokojených lidí, která na něj řve, může se proti ní bojovně postavit a vyvolat střet. Říct: Já mám tuhle hodnotu, vy máte tuhle hodnotu. To je regulérní střet. Ale když se proti témuž postaví skupina lidí a začne se smát, tak ho absolutně znevažuje. A proti tomu se špatně bojuje. Proti výsměchu nepomůže žádný postoj, deklarace, dokonce ani Ovčáček, který za nás jinak odvádí vynikající práci. Jenže zjistil jsem akorát to, že existuje druhá varianta, a sice že dělám, že to není. A ta funguje i na výsměch.