V bezvadném anglickém filmu Čtyři lvi (Four Lions, 2010) se parta čtyř britských Pákistánců (čili Pakies, Pakošů) chystá krutě udeřit na strašnou, zlou, bezbožnou, konzumní, debilní, pakofobní, islamofobní (ve skutečnosti islamofilní, protože se všichni k nim chovají jak k dětem), usměvavou a vůbec idiotskou bílou společnost. Jenže se nemůžou dohodnout, kam to napálit. Tak přemýšlí, jestli vyhodit do vzduchu mešitu, že pak muslimové povstanou, nebo jestli by nebyla lepším cílem drogerie Rossmann, protože tam prodávají prezervativy.

Jeden mezitím zakopne s výbušninou o ovci, se kterou pak vyletí do vzduchu, a oni se přou, jestli je to mučedník. Pak se shodnou, že asi ano, když to byla anglická, a tedy asi bezbožná ovce. Nakonec se postupně odpálí jeden blbějším způsobem než druhý – během maratonu, na který se navlečou do kostýmů třeba za pštrosa, želvího ninju nebo obráceného klauna.

Je to černá satira v nejlepší britské tradici (najdou se tam slabší místa) a je docela s podivem, že byla před těmi osmi lety natočena: taky autor filmu Chris Morris nejdřív neuspěl u BBC, pak na film sháněl peníze veřejnou sbírkou. Ale film vznikl a kina kvůli němu nehořela. Ona je to také především komedie, nejde do hloubky věci a vlastně ani nenaznačuje, co se to s těmi dobráckými idioty stalo, proč jsou tak odhodlaní si nechat odpálit batoh hřebíků do střev, jak tam jeden z nich nadšeně říká.

Každopádně vyhlásili džihád a jsou odhodlaní se opravdu zabít – a vzít přitom s sebou pár špinavých káfirů, nevěřících. Nevědí sice příliš proč a ve víře zas až tak horliví nejsou (řeší se tam ovšem teologický problém, co se stane, když je pravověrný muslim postříkán ženou vodní pistolkou), ale jsou v tom upřímní a vlastně nějak dojemní: pitomci plánují boj proti Západu, je to směšné, ale zároveň strašné, protože to myslí vážně. To jen ten Západ to nechápe. Kdo je pak větší pitomec?

Čtyři lvi jsou pákistánští mladíci ze Sheffieldu, kde žije deset procent muslimů, především Pákistánců. K městům s nejvyšším počtem muslimů (25 procent) patří půlmilionový Bradford, kde žije už skoro sto tisíc Pakistánců, víc než polovina z nich se už narodila ve Spojeném království. V roce 1982 tam byla přitom jen jedna mešita, dnes jich je tam přes šedesát.

Bradfordu se věnuje můj oblíbený autor Walter Laqueur v knize The last days of Europe (Poslední dny Evropy). Popisuje, jak se v Bradfordu vytvořila situace, kdy se o nějaké multietnické společnosti ve smyslu „sdílených hodnot“ nedá ani mluvit.

Historie Bradfordu posledních třicet let je naopak taková, že se zvyšujícím se počtem muslimů naopak docházelo ke stále příkřejší segregaci. Ve městě byly a jsou jasné kulturní, náboženské a společenské hranice. Bylo to město, kde se v roce 1989 veřejně pálily knihy Salmana Rushdieho a kde v roce 1995 vypukly pouliční bouře. S postupnou islamizací byli ze čtvrtí vytlačováni nemuslimové, Britové a Indové, byly napadány kostely a hospody. Nemuslimské ženy nevycházely večer na ulici a i během dne jim hrozilo obtěžování. Pákistánci ovládli ve volbách několik místních zastupitelství, přičemž radní se prý o rozhodnutí radili s imámy z mešit nebo přímo telefonicky s Pákistánem.

Podle muslimského intelektuála Kanana Malika na tom nese výraznou vinu labouristická strana a levice vůbec. Ti se spojili s konzervativní radou mešit, na kterou pohlíželi jako autentický hlas muslimského společenství. Je to ten známý tragikomický příběh „moderní levice“: ta se vzdala starého hrozného Marxe, opustila reakční bílou dělnickou třídu a začala podporovat všechny druhy „nových společenských hnutí“ a zaměřila se na politiku „identity“. Přestala se zajímat o „společné hodnoty“, zajímala se o to, co požadovaly různé etnické nebo kmenové, často velmi reakční skupiny. Podporovala tady právě ta nejkonzervativnější křídla muslimských společenství, která díky ní získávala vliv.

„Ideologie multikulturalismu,“ píše Malik, „nevytvořila sama o sobě militantní islám, ale vytvořila pro něj v britských muslimských komunitách prostor, který předtím neexistoval. Pomáhal v růstu kmenovým tradicím, podrýval progresivní tendence a posílil konzervativní vůdce.“

Zároveň v muslimských komunitách probíhal ostrý generační konflikt a staré náboženské vedení ztrácelo na mladé muže (se ženami se nepočítá) vliv. Ti se dostávali do vážných problémů, neboť vlivem špatného vzdělání a společenské odcizenosti nemohli ve společnosti najít místo: trpěli nezaměstnaností a pocity vyloučení. Levice je podporovala v tom, že za svůj neúspěch nenesou žádnou vinu a že jsou obětí.

Mladí radikálové se rozhodli reagovat vzdorovitými gesty, dožadovali se respektu a stáhli se do nepřátelského vnitřního světa: nechali si narůst vousy, ženy zabalili do hidžábů a burek. Další etapou bylo pak snění o teroru a pomstě, již by vykonali ve jménu Alláhově. Většina zůstává jen u snění, někdo občas do toho opravdu jde. Jako ti Čtyři lvi. Nebo jako ti tři v sobotu v Londýně.