Řekla jsem mu: Rozhodl ses jít cestou moci. Kamarádka mi těmito slovy popisovala rozhovor s jí blízkým člověkem, který se rozhodl žít ve vztahu, jenž mu nepřinášel jiné naplnění než někoho ovládat a jít v tom až do znepokojivé krajnosti. Hned jsem si vzpomněl na Pána prstenů, na co taky jiného. Na ten prsten z titulu, mocný kovový kroužek, který dá tomu, kdo si jej nasadí, moc „vládnout všem“. A zároveň ho nenávratně promění, vyžere zevnitř, udělá z něj prázdnou schránku zotročenou neradostným puzením dominovat, jež není nikdy možné uspokojit plně.

Filmovou trilogii podle Tolkienova Pána prstenů jsem dětem, které byly počátkem století v tom správném věku, docela záviděl (Harryho Pottera vlastně taky). To dychtivé očekávání, které předcházelo uvedení každého dílu a jež nikdy nebylo zklamáno. Vždycky to tam nakonec bylo – obrovská podívaná, obrovské emoce, hrdinové, se kterými bylo možné se ztotožnit a taky k nim vzhlížet. Povyrůst s nimi, třetí díl sledovat jako už trochu jiný člověk, než byl ten, který poprvé viděl úvodní sekvenci Společenství prstenu, uzavřít příběh v kině a nějaký jiný uzavřít v sobě. Ten příběh může působit jako projev čirého eskapismu. Zábava pro ten typ diváka, který je schopný vyžívat se v detailech nějakého fiktivního světa. Chodit na srazy lidí převlečených za trpaslíky, studovat nuance skloňování v elfštině a vůbec projevovat pozoruhodně důslednou nekompatibilitu s realitou.

V knižním i filmovém Pánovi prstenů ale je taky nějaká pravdivost. Pravdivost mýtu, která ten příběh činí pro svět relevantním – stejně jako všechny ty dávné eposy, jež Tolkiena inspirovaly. Možná je Pán prstenů – alespoň v něčem – příběh pro dnešní časy. Navzdory fantastičnosti světa, v němž se odehrává, sošnosti figur i jejich promluv, v nichž když slyším v tramvaji kluky a holky chechtat se u historek o tom, že „to byl včera pěknej mordor“, dovolím si přiživit naději. Pokud pro ně zrovna tenhle příběh znamená něco trochu víc, je nějakým způsobem skutečnou součástí jejich života, jejich příběhu, třeba v nich z něj i zůstalo i ponětí o tom, že odmítnout prsten moci je ta správná věc. Jakkoliv to může být těžké až k neunesení.

Pán prstenů je chápán a často také kritizován jako dílo v jádru antimoderní, stojící proti pokroku. Po webu svého času kolovala údajná recenze Tolkienovy prózy z Rudého práva – tak nablblá, až to snad musel být hoax, ale v zásadě vystihovala postoj, jaký k Pánovi prstenů musel režim zaujmout (pokud ho tedy zaujmout chtěl). Skutečně uvědomělý občan ve válce ve Středozemi musel stát na straně skřetů. Tolkien nebyl obdivovatelem světa, do nějž se narodil. Závěr jeho trilogie (do filmu se už prakticky nevešel) je pamflet proti poválečné Británii, z knihy i filmu je víc než zřejmé, jaký měl vztah k průmyslové revoluci a jejím výdobytkům.

Pán prstenů také vskutku není žádná óda na demokracii nebo na inherentní moudrost lidu. Je na straně tradice obecně a hlavně království, když už bychom z Tolkienova díla chtěli dělat politikum. Způsob, jímž krále chápe, ale může působit jako antidotum proti rozmáhajícímu se volání po vládě silné ruky, po příchodu velké autority. V zrcadle královského ideálu obsaženém v Tolkienově textu a Jacksonových filmech mohou všichni ti aspirující rádoby kingové být demaskováni jako perverze.

Král vskutku královský. Ale i nekrálovský...

Tím králem je Aragorn, ve filmu ho hraje Viggo Mortensen. Je to král… vskutku královský. Ví, že je pro korunu předurčený, zároveň před svým údělem vladaře dlouho uniká, skrývá se před ním v pochybnostech o svojí vhodnosti pro něj. Miluje bytost, kterou by jako král lidí asi milovat neměl, i v jiných ohledech je vlastně „nekrálovský“ nebo pro postavu panovníka netypický. V čase nejvyšší nouze ten úděl ale přijme a stane se skutečným vůdcem. A ukáže se být hodným následování. Má atributy krále: mocný meč, tichý hlas, který se ale dokáže vzepnout, klidné vystupování, statečnost v boji. Je samozřejmé před ním pokleknout, protože on sám dokáže pokleknout před druhým. Má královské dary, dokáže léčit.

Tím nejvyšším potvrzením jeho oprávnění vládnout je ale to, že dokáže odolat vábení prstenu. Vidí ho před sebou ve Frodově dlani, cítí naplno sílu toho svodu, přemůže ho ale. Pošle hobita pryč, i když sám ví, že by mu dokázal být průvodcem. Nasadí život, aby kryl jeho únik. Ten záběr, kdy Aragorn vykročí do boje proti přesile skřetů, přežehná se mečem, trochu rozpaží a vlítne na věc, jsem si na véháesce s prvním dílem Pána prstenů pouštěl několikrát. Jsem jednoduchý člověk a některé věci na mě prostě fungují. Aragorn je příklad vůdce, který je povolán vést. Také proto, že ví o svých limitech. A ví, že jeho královská moc nemůže být absolutní, je tu ještě cosi dalšího, co ji přesahuje. Nestojí o tu svůdnou moc, jež nakonec přináší všem jenom zkázu, dokáže jí odolat, proto má být králem.

Představa moci jako nebezpečného svodu dnes není vysloveně rozšířená. Moc se nabízí jako lék pro společnost, která mohla po čtvrtstoletí sledovat mimo jiné i destruktivní vliv peněz nebo mu taky propadat (příběh polistopadového Česka ale zdaleka není jenom o tomhle). Hodně lidí si zvyklo hledat sílu peněz prakticky za vším, všechno je možné zredukovat na to, že někdo chce na něčem vydělat, asi aby měl víc. Kouzlo moci ne jako prostředku získání majetku, nýbrž jako cíle se ale docela podceňuje. Okouzlení mocí, silou prstenu, může přitom být daleko víc zničující, nebezpečné. Moc je jedovatá, přitažlivá nejenom pro ty, kdo po ní bezprostředně sahají. Prsten nabízí každému podíl, šanci splynout s mocí, seřadit se za ní a rozpustit se v ní. Stát se součástí zástupu, černé armády, která je hnaná potřebou šířit zmar a je taky jeho první obětí. Sevřít ten prsten, stejně jako strašný a nešťastný Glum, a vzápětí shořet s připitomělým úsměvem ve tváři. Nejvyšší čas vzpomenout si na Aragorna, tiše doufat a dávat i pozor na nabízené prsteny. Nikdy nejsou zadarmo.