Poslední kniha Bohumily Grögerové se jmenuje Můj labyrint a vyšla zhruba před třemi týdny, v den autorčina úmrtí. Může spisovatel na odchodu za sebou zavřít dveře hlučněji? Jsou to důvtipně koncipované lyrické vzpomínky na tři výseky z autorčina života – tedy další příspěvek Grögerové k žánru, kterému se v průběhu svého života věnovala opakovaně a který zkoušela zatížit různými kreativními finesami, zvědava zjistit, kam lze při podvolování paměti zajít, aby nedošlo k jejímu pokřivení, a přitom její svědectví bylo odvyprávěno docela nově.

Pozdrav na rozloučenou

Začala tuto práci se svým životním druhem básníkem Josefem Hiršalem. Spolu napsali trojdílný Let let: vzpomínkovou „rozpravu v přípisech“, „pokus o rekapitulaci“ doby, doplňovaný úryvky z novin, děl jiných autorů, vlastních básní atd. a věnovaný rokům 1950 až 1968. Ke vzpomínání jako tvůrčímu sdělení Grögerová pravidelně přistoupila ve svých vlastních knihách Branka z pantů, Čas mezi tehdy a teď, Dva zelené tóny a Rukopis. Všechny se od sebe liší a s každou zachází jinak. Ale společný jim je pozdrav na rozloučenou, přesněji stupňující se víra, že jde o knihu poslední, neboť práci na další zastaví postupující zdravotní potíže a stáří. Kdyby nyní Grögerová ve svých třiadevadesáti letech nezemřela, nejspíš by se tak dušovala ještě v nějakém dalším textu. Totiž už v Brance z pantů, vydané roku 1998, píše o svém smíru se stářím a úlevě z jeho přijetí. A věcně dodává: „Ztratila jsem schopnost psát pravou rukou, a levou se nenaučila.“ Sbírkou Rukopis, ta je o deset let mladší, prostupuje panika ze ztráty zraku – a opět nemožnosti psát. Touha po zdravém smyslu je touha psát.

Vyjadřuje ji také Můj labyrint. Lze ho číst samostatně, nebo v návaznosti na předešlé autorčiny texty (vzhledem k jejich sympatické rovnocenné útlosti by bylo s podivem, kdyby zanedlouho nevyšly v jednom uceleném svazku). Jemnost novinky vynikne tak i tak. Kniha je rozdělena na tři části: Mládí – Loučení – Branka na klíč. V té první se vypráví o tom, jak dcera československého vojáka považovala za svou povinnost ihned po skončení druhé světové války nastoupit na ministerstvo národní obrany pomoct republice postavit se na nohy. Jsou tu cenné dokumentární popisky toho, v jakém stavu se úřad nacházel a jak byl dáván do pořádku. Ale jádro oddílu tvoří líčení zákrut duše mladé ženy, která kromě práce stíhá sportovat, porodit dvě dcerky, starat se o těžce nemocného manžela, studovat filozofii u Jana Patočky i vzdorovat svodům svého ministerského kolegy, aby vstoupila do komunistické strany a své ideály směnila za cizí. Třebaže těmto lákadlům odolá, podléhá svému vyzyvateli citově. Vztah ale nemůže dojít naplnění: svůdce raději odchází. Rok nato umírá ženě manžel.

Rozměry duše

Druhá část se věnuje líčení posledních měsíců soužití s Josefem Hiršalem, básníkem, který k stáru tak špatně slyšel, že při pochůzkách Prahou dvakrát nechtěně vyzval na souboj jedoucí tramvaj. První střetnutí a jeho následky na život básníka a soužití s ním podává kniha Čas mezi tehdy a teď. Druhý duel, který po týdnech strávených v nemocnici Hiršal nepřežil, zpracovává právě oddíl Loučení. Grögerová detailně líčí, jak za partnerem dojížděla, a zachycuje intimitu, s níž k němu, neschopnému už slova, přistupuje a hovoří. A tady je kniha nejsilnější: v uvědomění, že duše osmdesátileté ženy se neliší od duše dvacetileté. Hovoří stejným jazykem, má stejné touhy, vidí svět stejnýma očima. Pouze v přežití k úmrtí blízkých „vítězí“, zdá se, zkušenost stáří, jelikož těžko věřit, že by dvacetiletá žena snášela tuto bolest stejně věcně jako osmdesátiletá. (Ale může být, že jednou zůstanu překvapen.)

Ve třetí části, v Brance na klíč, Grögerová popisuje své přítomné dny a soužití s rodinou své dcery, za níž se po úrazu musela přestěhovat. Fyzičnost textu se tu mění z erotického vzrušení první části knihy a výsostné lyriky druhého oddílu v pokorné díky za to, co bylo. Konec jako by tentokrát měla za neodvratný: „Kde jsem vzala představu, že mám právo na slunce, právo na život? I ostatní lidé jsou o tom přesvědčeni? Byla to milost, že jsem se narodila živá, nebo usilovné přání mých rodičů? Ať tak či onak, dosud žiji, cítím, přemýšlím a píšu – ale mé síly docházejí a vysvitne-li kdy slunce, už mne nezachrání – a proto se loučím.“ Na konci třetí části tedy umírá sama vypravěčka. To je právě příspěvek Grögerové k tomu, jak psát paměti: Můj labyrint mate žánrem, je to spíš milostná novela a modlitba zároveň. Tak samozřejmé, promyšlené a procítěné psaní v české literatuře pohledat. Závěr je prostý: je to jedna z nejkrásnějších knih, které jsem kdy četl.

Bohumila Grögerová: Můj Labyrint. Vydalo nakladatelství Pavel Mervart v roce 2014 jako 62. svazek Edice současné české poezie. 96 s. 159 Kč.