V úzkosti z nápadů nového francouzského prezidenta Emmanuela Macrona na silnější integraci eurozóny si část domácí politické scény vzala do hlavy, že je bytostným zájmem České republiky být za každou cenu u co nejhlubší integrace. To znamená přijmout co nejrychleji euro. A pokud možno už rovnou co nejdřív stanovit datum, kdy se to má stát.

Tento názor razí sociální demokracie, TOP 09 a volební koalice lidovců a starostů. Proti je Andrej Babiš, ODS a komunisté. Při současném rozložení sil není na přijetí společné měny politická většina. S vysokou pravděpodobností se dá čekat, že nebude ani po říjnových volbách. Společnost výměnu koruny za euro drtivou většinou odmítá. Podle posledního dubnového průzkum CVVM chce euro přijmout jen 21 procent lidí. Proti je 79 procent. Podpora se dlouhodobě příliš nemění. V případném referendu je euro bez šance. Proto se mu jeho zastánci budou snažit vyhnout. Pokud ho ale někdo skutečně přijímat navrhne, parlamentní většina se bude muset najít.

Debata o rychlém přijetí eura je zástupným tématem. Přínosné na ní je jen to, že lidé alespoň před volbami uvidí, jaké na vstup do eurozóny mají jednotlivé strany názory. Posledních pár let byla tato debata u ledu, takže není od věci je v novém integračním tažení po zvolení Emmanuela Macrona připomenout.

Pozoruhodné je, že ti, kdo podporují rychlý pochod do eurozóny, neskládají žádné argumenty, v čem by to pro Českou republiku mělo být výhodné. Debata se od ekonomické argumentace vždycky rychle stočí k obecným frázím o civilizačním, politickém a symbolickém přínosu.

Je to dlouhodobé vyjádření civilizačního nesebevědomí a komplexu. Tím, že přijmeme euro, si dokážeme, že jsme „Evropany z první ligy“, „že sedíme u stolu“, „jsme v hlavním proudu“. Typický neskrývaný civilizační komplex předvedl v úterní debatě o euru ekonomický expert TOP 09 Marián Klásek. „Vnímáme projekt eura jako politický, který nás vede do civilizovaného západního světa.“ Podobně se svého času argumentovalo o přijetí eura na Slovensku. A taky v Řecku, kde se na hraně státního bankrotu v roce 2015 Atény topily v sentimentech typu „Bez eura skončíme v Africe“.

Společná měna je ale bohužel především projektem ekonomickým, který zásadně ovlivňuje dlouhodobou prosperitu. Politicky se jen musí rozhodnout o vstupu a jeho podmínkách. Francouzi, Španělé, Italové a Řekové by mohli dlouze popisovat, jak se jim od přijetí společné měny zhoršil stav jejich ekonomik. Jedinou zemí, které euro prokazatelně prospělo a pomohlo k rekordním ekonomickým výkonům a obchodním přebytkům, je Německo.

S ním jsme úzce svázáni, ale česká a německá ekonomika nejsou stejné. Ani sladěné. Měnová politika z Frankfurtu nikdy nesedne všem a na zájmy středně velkých zemí, jako jsme my, se bankéři vždycky přirozeně budou ohlížet méně. Macron se také netají tím, že chce eurozónu posunout blíž k dluhové unii. Čím nám prospěje, když si budeme za dluhy ručit s ostatními zeměmi? Advokáti rychlého přijetí by měli cítit vnitřní povinnost jít do debaty s přesvědčivými argumenty, proč je pro nás euro tak výhodné a čím nás poškozuje, když ho nemáme. Úzkost a civilizační komplex je na tak zásadní rozhodnutí hodně málo.

Pozoruhodné je i načasování v kalendáři domácí politiky. Ekonomický expert sociální demokracie Michal Pícl tvrdí: „V programu chceme slíbit, že když bude sociální demokracie v další vládě, uděláme vše pro vstup do systému směnných kurzů.“

Kdo si dá alespoň trochu práci, zjistí, že voliči sociální demokracie odmítají přijetí eura skoro nejsilněji ze všech. Zařazení tohoto slibu do volebního programu je další chybou, jíž ČSSD sama sebe poškozuje. Je to chyba úplně nevynucená.

Společností hýbou před říjnovými volbami úplně jiná témata. Jen politický sebevrah od nich uměle odvede pozornost k tomu, které ho poškodí.

Sociální demokraté by si mohli vzít poučení od britské konzervativní premiérky Theresy Mayové. Ta požádala po Velikonocích královnu o vypsání předčasných voleb, ve chvíli, kdy se její strana těšila nejvyšší podpoře za posledních třicet let a mířila k obrovské parlamentní převaze. Volební témata byla jasná. Brexit a ochrana před terorismem. Mayová se v obou zdála být silná. Byly to její parkety. Do kampaně úplně zbytečně vnesla zástupné téma „daně z demence“. Navrhovala, aby dědicové bohatých lidí, kteří před smrtí prožijí roky s Alzheimerovou chorobou, museli státu zaplatit náklady na léčbu. Byl to specifický druh opravdu drsné dědické daně, která mohla připravit potomky o rodinný majetek. Premiérka si ničivý dopad svého návrhu rychle uvědomila a začala obracet. Už ale bylo pozdě. Daň z demence začala pracovat proti ní. Z cesty k přesvědčivému vítězství jsou obavy, aby vůbec z voleb vyšla jako ten silnější a měla za sebou parlamentní většinu.

Dlouhodobě oslabení sociální demokraté si vykopali podobnou past, ve které je Andrej Babiš zvládne přesvědčivě vymáchat.