Vzpomínkový román Každá věc ať dospěje na své místo vydala všestranná Sylvie Richterová – prozaička, básnířka, esejistka, literární vědkyně – po dvaceti letech od edice své předešlé prózy Druhé loučení. Ne že by po ty roky mlčela úplně: vyšla jí jedna básnická sbírka a dva svazky esejů. Jenže těžko s nimi srovnávat výsostné ambice její čtyřsetstránkové novinky, v níž na propletenci osudů řady postav předkládá svou syntézu uplynulých šedesáti let českých dějin.

Angažované psaní

Tolik let strávených pilováním jediného textu „odměnil“ nakladatel nezvyklou péčí tří redaktorů a na přebalu ctižádostivou anotací. Ta zdůrazňuje jednak básnivost autorčina jazyka, jednak tradiční torstovské přesvědčení, že současné české literatuře podobné románové kroniky, jež by zachytily „kruté a zraňující české dějiny“, chybějí a je nejvyšší čas, aby se toto skóre někdo pokusil změnit. Taková představa o historii, pro jistotu dramatu zbavené své veselejší stránky, vybízí autory k angažovanému psaní, neboť předpokládá, že existuje jakýsi nárok čtenářů vlastnit pamětní knihu minulosti i jejich zájem občas do ní nahlédnout. Richterové kniha na tento názor nasedá a projevuje se rovněž v onom vypíchnutém jazyce díla. Ten opravdu je přitažlivý, i když do básně, jak ji v české próze představují dejme tomu Durychův nebo Demlův styl, má daleko. Richterová píše věcně a klidně, skoro konejšivě, nebojí se spisovné češtiny ani složitější, ale pořád udržitelné větné konstrukce. Přitom si vystačí s minimem dialogů a plynule přechází mezi vyprávěním v několika formách. Jenže často zatěžuje a kazí svůj výraz ambiciózním zobecněním jako „předvánoční čas nepostupuje lineárně, soustřeďuje se v srdci dítěte“ nebo o stranu dál „rituály žijí v duchu času a zapisují se do paměti nesmazatelně“.

Richterová přitom román vystavěla jako přerývaný sled vzpomínek jednoho člověka na život svůj a několika dalších, s nimiž ať záměrně, ať nezáměrně prožil život. Při takovém vzpomínání se ale pravidelnému zevšeobecnění vyhýbáme a soustředíme se spíš na detail, který náhodou oživí událost nebo okamžik zasuté v paměti někde hluboko. To Richterová umí rovněž. Vypráví příběh Jana Lazara, Brňana, který emigroval do Itálie, žije zde s další emigrantkou, Pražankou Marií, pracuje jako ošetřovatel v ústavu pro mentálně postižené a stará se o Kristýnku. To je taky Češka a její postižení zavinil šok, když coby dítě musela přihlížet komunistickému záboru rodinného statku a úmrtí některých členů rodiny. Podrobněji ještě sledujeme Lazarova soudruha Kazimíra Májka, nejprve coby Lazarova dětského souseda z jedné ulice, později jako jeho udavače. A k těmto se vzpomínkou na nějakou dějinnou souvislost anebo kus minulého života nachomýtají další. Vyprávění také neustále střídá prostředí Moravy, Brna, Prahy, Říma, Itálie, minulosti vzdálenější nebo bližší – podle toho, o kom a o čem je zrovna řeč: „Na Ježíška je možné věřit bez ohledu na vyznání a politickou příslušnost, jak dobře ví Jan Zahradníček, který ve vězení na Mírově právě píše bolestně krásnou vánoční báseň.“ Jisté je pouze to, že se nakonec všichni setkají, třebaže jen na stránkách románu.

Životní varianty

Autorka se pokouší nacpat do svého světa všechny možné zásadní zvraty, jaké mohl člověk českého dvacátého století prožít a s nimiž se musel vyrovnávat – okupace, emigrace, reemigrace, převraty, zábory, vyhnanství atd. Je tu vlastně znázorňována myšlenka, že stát přestal plnit účel, ku kterému kdysi vznikl: totiž aby chránil majetek svých občanů. Podle Richterové našinec minulého i současného věku, ať se v jejich průběhu rozhodoval jakkoli, nemá jak setřást jistotu, že dřív nebo později mu do života stát nepřiměřeně zasáhne a převrátí ho naruby. To je zároveň největší potíž románu. Jistě se do něj nepodařilo dostat všechny životní varianty, k nimž mohlo v uplynulých desetiletích dojít, není to ani možné, přesto je zřetelný onen autorčin pokus tam všechny mít. Tedy všechny, na něž si dokázala vzpomenout. Přes všechno dění nakonec nejsou důležité osudy jednotlivců, nýbrž kaleidoskop dějin, které dohromady utvářejí. Román musí na tuto tezi neustále pamatovat, musí jí podmiňovat svůj běh a nesmí se nechat strhnout neřízenou událostí.

Tím z lidského života vyřazuje náhodu a stává se předvídatelným a snadno (lépe snad: vděčně) interpretovatelným. Projevuje se to zřetelnými leitmotivy. Například objeví-li se obraz porevolučního spalování spisů brněnské Státní bezpečnosti na vrchu zvaném Hády a autorka se k němu při rozkrývání hrdinových vzpomínek na několika stranách opakovaně, byť z různých úhlů vrací (aby tak zároveň upomínala na čas svého příběhu), může se čtenář spolehnout, že tento prvek se vrátí zas. Konkrétní příklad: „Dokonce i muži kteří budou na Hádech o pětatřicet let později pálit policejní archivy, se na Štědrý večer těší.“ Úkolem čtenáře při těchto signálech je zastavit se a sumarizovat informace, které nastřádal od předešlého signálu. Leitmotivy doplňují pravidelná vypravěčova upozornění, že to podstatné teprv přijde: „O Kristýnce budu ještě hodně mluvit.“ Nebo: „Náš příběh začal daleko odtud, v jiném čase, v jiné zemi a v součinnosti s jinými lidmi. (…) I moji rodiče do toho příběhu patří, i jejich přátelé. A Lucie, kterou jsem v Brně miloval. Smysl by tu měl být pro každého, a taky je.“ Nedostatek schopnosti strnout dějem má tedy maskovat pravidelný kontakt se čtenářem: „Všimněte si, jak je čeština vtipná: na Krym jezdili na dovolenou straničtí prominenti a muklové říkají „krim“ kriminálu.“

Připomíná to pokus Slováka Pavola Rankova Stalo se prvního září (nebo někdy jindy), který pojednává slovenské dějiny dvacátého století rovněž vzpomínkou a leitmotivem, a to začátku školního roku. Jenže ne každé září bylo tak dramatické a nosné jako to roku 1939, a tak Rankov limity svého textu přiznává už titulní závorkou. Podobné je to s Richterovou: titul Každá věc ať dospěje na své místo je nakonec rovněž odevzdaný povzdech „vymklo se mi to z rukou“. Bývá tak, když zvítězí oddanost nápadu nad chaosem vyprávění.

Sylvie Richterová: Každá věc ať dospěje na své místo, vydalo nakladatelství Torst, 384 stran, cena: 399 Kč