Příběh amerických filmů Zrození národa, toho z roku 1915 i toho loňského, je ilustrací proměn vztahů mezi lidmi různých ras ve Spojených státech i přetrvávajících problémů, jež to soužití může přinášet. Životní peripetie černošského filmového tvůrce Natea Parkera, režiséra a hlavního představitele nového Zrození národa, zas vyjadřují střet dvou velkých témat soudobé západní debaty. Nebo alespoň té její části, která se zabývá politikou identit – a především identit založených na vnímání společně sdílené křivdy, příkoří. 

Z Bílého domu odchází první černošský prezident, vztahy mezi rasami jsou ale dnes napjatější než v časech nástupu Baracka Obamy. Nový prezident Donald Trump je považovaný za člověka, který může už tak explozivní situaci dále vyhrotit. Média pátrají po rasistech mezi jeho stoupenci a také nějaké nacházejí. Po jeho vítězství se objevily rasové incidenty a útoky, o některých z nich vyšlo najevo, že k nim ve skutečnosti nedošlo, o jiných však nikoliv. Trumpovi stoupenci mají prezidenta za oběť štvanice médií, která jsou ovládána nepřejícími elitami, zveličují a vymýšlejí si, aby zvolenou hlavu státu pošpinila. A někdy se to děje, zveličován je ale nějaký reálně existující jev.

Názory mnohých stoupenců neformálního hnutí tzv. alt-right, jež se za Trumpa stavělo, jsou vskutku docela hrozivé. Ve veřejném prostoru se zároveň agresivně prosazuje hnutí Black Lives Matter (Na černých životech záleží), které vzniklo v reakci na řadu případů zastřelení mladých černochů policií (opět – oprávněnost užití zbraně byla v případě některých z nich potvrzena, u jiných ovšem ne). V několika městech došlo k rasovým bouřím, ideologie BLM se navíc ukazuje jako v něčem segregační, v souladu s trendem prosazování „safe spaces“ se projevuje i agresivním prosazováním „práva“ na nikým nerušený monolog, odůvodněný přetrvávajícími „bílými privilegii“. Jsou-li o nich poučováni, dejme tomu, nezaměstnaní horníci z Kentucky studenty ze zazobaných středostavovských rodin, nebývají kupodivu nadšeni. 

Do téhle atmosféry začátkem loňského roku vstoupil film Zrození národa šestatřicetiletého černošského herce a režiséra Natea Parkera. Byl začátkem loňského roku nadšeně přijat na festivalu Sundance. Nejenom jako umělecké dílo, ale jako film právě pro tenhle čas, sebevědomé vystoupení tvůrce, který dokáže formulovat zkušenost a postoj svojí komunity, identifikovat její kořeny, to zrození z titulu. To společenství se rodí z ducha vzpoury, z prolité krve. Z rozhodnutí několika příslušníků masy bezprávných otroků, lidí-věcí postavit se světu, jak jej znají, se všemi důsledky. Volba hrdiny Parkerova filmu by přitom ještě před pár desítkami let působila velice kontroverzně.

Tím protagonistou je Nat Turner (1800–1831), otrok, kněz samouk a podle některých i prorok, vůdce revolty otroků v okrese Southampton ve Virginii. Přesvědčený, že byl Bohem poslán, aby proti jeho nepřátelům – otrokářům – užil stejných zbraní, jakými oni trýzni zotročené. Turnerova rebelie trvala několik dní. Turnerovi muži přepadali usedlosti bílých majitelů plantáží, zabíjeli všechny jejich obyvatele včetně žen a dětí, celkem 65 lidí. Nakonec je zničila místní domobrana, Turner byl po několika týdnech dopaden, popraven a jeho tělo rozčtvrceno, pohřben byl bez hlavy. Kromě 55 účastníků rebelie místní v reakci pobili i asi 200 otroků, kteří se povstání nijak neúčastnili. V představivosti generací bílých jižanů představoval Nat Turner hrozivého černého „strašáka“.

Parkerovo Zrození národa je ovšem jakýsi pandán nebo inverze jiného snímku, víc než sto let starého stejnojmenného monumentálního díla Davida Warka Griffitha. Prvního velkého mistra americké kinematografie, který v ní prosadil celovečerní film a přišel s mnoha zásadními inovacemi do jeho časů velmi primitivního filmového vyprávění. Griffithovo Zrození národa je považováno za jedno z jaksi ustavujících děl americké kinematografie. Tříhodinový epos z roku 1915, který ale byl už v době svého vzniku považován za myšlenkově velmi sporný. Na osudech dvou rodin – jedné ze Severu, druhé jižanské – popisuje historii let americké občanské války a po ní, přičemž sympatie autora jsou jasně na „jižní“ straně. Ukazuje starý dobrý svět, v němž se dařilo tradičnímu jižanskému způsobu života, kde aristokratičtí majitelé plantáží dbali o blaho věrných černých služebných duší.

Po prohrané válce – v letech tzv. Rekonstrukce – je tenhle „přirozený“ řád postaven na hlavu. Seveřanská správa nařídí osvobození černých otroků. A co hůř, dá jim právo volit, čehož oni mají tu drzost využít. A vůbec jsou to odpudiví lidé, ti osvobození černí (prakticky všechny je hrají bělošští herci se začerněnou kůží). Takoví opičí, připitomělí a agresivní. Poflakují se po ulicích, holdují alkoholu a s vilnou lačností pokukují po ctnostných bílých ženách. Poté, co jedna z nich raději zvolí smrt, než aby padla do pařátů černého násilníka a vyhověla jeho zvěrským choutkám, přeteče pohár. Jižní gentlemani založí rytířskou organizaci – Kukluxklan. Na pachateli zločinu vykonají lidovou spravedlnost (zlynčují ho) a jeho tělo pohodí u dveří okupantského úřadu. Vyženou seveřany a jejich pomahače, zachrání Lilian Gishovou před zprzněním a její rodinu před vyvražděním. Restaurují aspoň trochu z toho starého řádu – například důrazně vysvětlí černým, že k volbám by chodit neměli. Film končí dost nepřípadně působícím apelem na univerzální harmonii, která snad jednou přijde. Proti Griffithově snímku už v době premiéry protestovaly černošské organizace (a nejenom ony), zároveň to ale byl první film, který byl promítaný v Bílém domě, kde tehdy úřadoval Woodrow Wilson – nejenom pozdější patron československé nezávislosti, ale také přesvědčený stoupenec segregace. Titulky Griffithova filmu obsahují i citace z jeho historických prací. 

Tak trochu vyvlastněné dílo

Nate Parker se rozhodl název Griffithova díla jaksi vyvlastnit. Obsadit ho filmem, který nebude pro potomky otroků – navzdory všem kinematografickým kvalitám – představovat obrovskou urážku. Bude jejich a předvede jiný obraz toho „starého dobrého Jihu“. Parkerův Turner prochází jakýmsi katalogem samozřejmých a samozřejmě přijímaných ponížení a násilností. Podobně jako ostatní otroci je uvyklý být věcí, narodil se tak. To, že jeho majitel je mezi ostatními spíš z těch lepších, na věci nic nemění. Kultivovaná majitelka ho jako malého naučí číst, a pak ho po nátlaku manžela vrátí k ostatním, k tvrdé práci na poli. Do jeho reality patří i pátrači po uprchlých otrocích, setkání s nimiž může snadno vést ke smrti. Dře na poli, zamiluje se do dívky, která byla u dřívějších majitelů obětí sexuálního násilí, studuje Písmo, káže ostatním otrokům. Jeho pověst se rozšíří, otrokáři z okolí ho využívají, doba je těžká, neurodilo se, otroci to odnášejí hladověním.

Hodí se, když jim jeden z nich přednese kázání, jehož smyslem je utvrdit je v jejich poslušnosti. Nat ale na cestách vidí, v jak děsivých podmínkách mnozí otroci žijí, smířlivá slova se mu artikulují čím dál obtížněji. Nakonec se z evangelia v jeho podání stane burcující výzva, je za to tvrdě potrestán. Vyrazí ale stejně na cestu vzpoury. Domnívá se, že je Bohem povolaný k tomu, aby vykřesal jiskru, jež způsobí požár a zničí otrokářský řád. S druhy rozpoutá starozákonní pomstu. První obětí je jeho majitel, s nímž se kdysi přátelil. Oheň se ale nerozšíří, povstalci jsou pobiti, a to včetně Nata Turnera. Prapor vzpoury nicméně jednou převezmou jiní – černí vojáci Unie, kteří přispějí k tomu, že otrokářství bude z Ameriky vymýceno.

V dějinách kinematografie jistě nebude mít Parkerův film podobně významné místo jako ten Griffithův. Od režijního debutu šestatřicetiletého herce, který vznikl v obtížných produkčních podmínkách, by ani nemělo význam něco podobného očekávat. Nové Zrození národa v něčem – pro někoho jistě paradoxně – připomíná filmy Mela Gibsona, toho největšího hollywoodského reakcionáře s pověstí rasisty (Parkerovi ale prý radil se scénářem – na vystižení reality mezilidských vztahů ideologie většinou nestačí). Zrození národa je podobně jako Gibsonovy filmy sledem situací, v nichž účinkují jednoznačně typizované figury a mají vést k jednoznačným emocionálním reakcím.

Parker je ale (opět podobně jako Gibson) dokáže řadit tak, aby film působil velmi plynule a byl vtahující. Možná však potřeboval více gibsonovské divokosti, ochoty vymknout se z kloubů. Parker naopak excesy svého hrdiny tlumí (žádné mrtvé ženy a děti v obraze) a i Turnerovo náboženské zanícení spíš racionalizuje, činí úhlednějším. Pro festivalové publikum a filmové kritiky však bylo možná snazší přijmout právě takového, „dezinfikovaného“ Nata Turmera. Tvůrce filmu o něm měl nakročeno k širokému uznání – a pak ho dostihla minulost. Je v tom trochu ironie osudu. V Griffithově i Parkerově Zrození národa je výrazný motiv sexuálního násilí, jež mobilizuje ke vzpouře. Loni na podzim, když začínala předoscarová sezona, se v amerických médiích začalo probírat, že i v Parkerově osobní historii je temné místo. Že se možná dopustil něčeho podobného, co ve filmu zobrazil.  

Média začala důkladně probírat jeho patnáct let starou kauzu – v době studií byl spolu s kamarádem (a později spoluscenáristou) Jeanem Celestinem obviněn ze znásilnění. Parker byl tehdy uznán nevinným, Celestin nikoliv. Úspěšně se ale odvolal, také proto, že žalobkyně už nechtěla u soudu znovu svědčit. Její bratr navíc tvrdí, že se ji Parker s Celestinem tehdy snažili zastrašit. Její verzi už nikdo nevyslechne, v roce 2012 spáchala sebevraždu.

Soud veřejného mínění nad Parkerem (nikdy tuhle část svojí osobní historie nezatajoval) byl spíš příkrý, atmosféra ve společnosti se během těch patnácti let také výrazně změnila. Co přesně se před tou dobou na koleji stalo, už se nedozví nikdo. Pravděpodobnost, že Parkerovo jednání tehdy bylo nějakým způsobem amorální, je ale značná. Je to dávno a dnes už je z něj změněný člověk. Žije ale v prostředí, jež určitý druh prohřešku neodpouští. Je to paradox. Griffith natočil rasistické veledílo a pokračoval v tvorbě dál. Po jeho Zrození národa přišla filmařsky podobně významná Intolerance (vybral si to téma kvůli prý netolerantní reakci na předcházející film). Režisérská dráha tvůrce, který po stu letech chtěl Griffithův film obrátit naruby, ukázat stejný svět z perspektivy těch zotročených, možná už nebude mít další pokračování.