I muži rádi tančí. Nebo alespoň o tanci rádi mluví. Nebo ho aspoň sledují. Televizní soutěž StarDance je – jak se říká – fenomén. I skeptici, kteří nejsou velcí příznivci televizních show, soutěži přiznávají kvalitu a jisté zásluhy. Snad by mohla vést k mírnému zjemnění a zušlechtění mravů a renesanci smyslu pro krásu, ženskosti i mužnosti. Možná je to jen iluze. Ale možná to pro někoho může být motivace. K tomu, aby se pokusil „své spoje z mozku co nejvíce diferencovat na jednotlivé svalové úpony“. Tak činnosti zvané tancování říká mistr tance (a bývalý pražský primátor) Tomáš Hudeček. S ním zasedli v kavárně Louvre ke stolu propagátor společenské etikety (a někdejší prezidentský mluvčí) Ladislav Špaček, básník a esejista Viktor Šlajchrt a dva mediální znalci Milan Kruml a Luděk Staněk.  

Co myslíte, pánové, lze od televizní show očekávat renesanci společenského tance, či dokonce obnovu mravů? A jaké místo měl tanec ve vašich životech?

Šlajchrt: Myslím, že je velký rozdíl mezi tancem v životě a tancem v televizi. Televize se tance skvěle chopila jako tématu, ze kterého umí udělat atraktivní pořad. Umí z tance udělat skeče, klipy – každé vystoupení je vystavěno jako taková akrobatická etuda, pantomimické číslo či tak. To, jak si člověk užívá tance, ať už soukromě, nebo na umělecké úrovni, je ale v něčem jiném. Tady jsem cítil ten tlak média, které musí z té odvěké věci vyrobit nějaké vystoupení, nějakou atrakci. Je to jeho přirozená vlastnost a nic proti tomu nelze namítat. Ale s tancem, s tou odvěkou věcí, která tady byla odedávna a která je starší než literatura či jakékoli jiné umění, to má máloco společného. Tady je z toho televizní pořad jako třeba Manéž Bolka Polívky nebo ti „stojící komici“ nebo něco podobného. Ale to neříkám kriticky.

Když se ptáte, jakou roli hrál tanec v mém životě, řekl bych, že spíše minimální. Patřím ke generaci, která koncem 60. let zavrhla veškerou etiketu a podlehla tlakům ze svobodného světa – hippies, rocková kultura, sexuální revoluce etc. Raději jsme křepčili u bigbítu. Takže mně se ten „řádný“ tanec vyhnul. Znal jsem ho ale od svých rodičů, kteří naopak se onou etiketou a tím, že chodili tancovat na plesy, obrňovali proti bolševismu. Alespoň v plesových zařízeních si udržovali určité zdání buržoazního, to jest slušného života, jímž vzdorovali těm dělnickým rozhalenkám. A bylo to pro ně velmi důležité. Jenže pak, co čert nechtěl, přišel konec let 60. a jejich synek se zvrhl opět k těm montérkám, tentokrát v americké podobě džínových souprav.

Špaček: Já v té televizní verzi, jak zpodobnit tanec, také vidím především show. Kdyby lidé byli zvědaví na „skutečný“ tanec, spíše by se dívali na nějaké přenosy ze soutěží, které také někdy v televizích bývají. Tady jde o show, proto to moderuje Marek Eben, miláček národa. Proto tam jsou prostřihy do zákulisí, proto to má ten zábavný charakter, je to veselá podívaná. Proto tam samotný tanec zabírá jen asi třetinu celkového času. V tomto smyslu se toho televize chopila dokonale a udělala z toho výborný produkt. Ale řekl bych přitom, že to není čistě komerční záležitost, to by něco podobného hrály komerční televize od rána do večera. Myslím, že ČT se podařilo to povýšit na vysoce kvalitní společenskou zábavu, což je koneckonců podstata tance.

Vy tančíte, pane Špačku?

Špaček: Ne, bohužel, nejsem dobrý tanečník, spíš mizerný. Chodil jsem spíš za taneční než na taneční, takže když vidím dokonalé tanečníky, chuť tančit mě přechází. Nicméně to považuji za nesmírně důležitý rys lidské existence, který v oboru, v němž se pohybuji – tedy v etiketě – hraje zásadní roli.

Může být dokonalá etiketa bez základního zvládnutí těch pohybů?

Špaček: To jste uhodil hřebíček na hlavičku a připouštím, že v tom je mé slabé místo. Ale už s tím asi ve svém věku nic moc nenadělám. Nicméně tanec vede ke slušnosti, k umírněnosti, k sebekázni, vede k jemnému a galantnímu vztahu k partnerovi…

Každý tanec?

Špaček: Tak ten rock‘n‘rollový možná ne… I když i tam si musí partneři dávat bacha, aby se nepotloukli.

Šlajchrt: Pozor, rock‘n‘rollový tanec je vysoce náročný a je to něco dost jiného než takové to šlapání zelí, které jsme praktikovali my. Já jsem ještě zažil kluky a holky o takových deset let starší, kteří trsali rock‘n‘roll. A to byl opravdový zážitek, to byla akrobacie! Jak třeba takový obtloustlý malíř Herbert Kyša vytáčel na parketu rock‘n‘roll, to byl opravdový zážitek! 

Já už jsem taky zažil spíš křepčení spočívající v tom, že poskakuji z jedné nohy na druhou a rukama dělám, že boxuji… Punkový tanec pak s něčím jako mírné zranění přímo počítal. Čili moje generace se vrátila do prehistorie, kdy smyslem bylo dosáhnout jaksi transu – nikoli náhodou se objevily taneční drogy, ne že bych je někdy konzumoval. Pane Hudečku, já jsem až teprve nedávno zjistil, že než jste byl primátorem, byl jste tanečníkem, a to ne ledasjakým… 

Hudeček: Ano, je to pravda a je pro mne zajímavé poslouchat názory pánů zvenčí… Dneska je tanec také sportem a já jsem byl opravdu vrcholovým sportovcem. Deset let jsem se závodně věnoval tancům standardním, latinským trochu méně, deset let jsem pak byl profesionálním lektorem a trenérem první třídy Českého svazu tanečního sportu. Vychoval jsem přitom několik mistrů republiky a také jsem se účastnil přípravy na StarDance…

Netančil jste tam nakonec taky?

Hudeček: Ne, ale nabízeli mi to.

Jako primátorovi?

Hudeček: Ne, jako tanečníkovi, to bylo při druhé řadě v roce 2007. Tehdy jsem ještě neměl vůbec nic společného s politikou. Ale já to odmítl. Stejně jako jsem to odmítl nyní, kdy se mi to opět nabídlo. Bylo by to podivné, protože tam tančí plno tanečníků, které jsem trénoval. A kdybych tam šel za bývalého primátora, byl by to podvod, když jsem vlastně profesionál. No ale zajímavý na české StarDance je její divák. On například nehodnotí jako nejlepšího toho, kdo nejlépe tančí, ale toho, kdo mu nejvíce přiroste k srdci.

Kdo byl ten nejlepší, který to odnesl?

Hudeček: Taťána Kuchařová s Honzou Onderem. Ti byli před dvěma lety jednoznačně, co se týče tance, nejlepší.

A, promiňte: kdo vyhrál?

Hudeček: Anička Polívková…

To chápu, ta byla nejsympatičtější a nenahání strach. 

Hudeček: Ano, ale zároveň musela umět tančit a fascinující bylo sledovat její zlepšení.

A pokud vím, ony lidské sympatie nesahají tak daleko, aby byl úplně na vrchol vynesen někdo, kdo je tak trochu dřevo – jak se to málem stalo v případě Lukáše Pavláska. Ten vzbudil díky kombinaci své prkennosti a vtipnosti takové sympatie, ale přesně před vrcholem byl správně zaražen. Protože kdyby vyhrál on, už by to bylo příliš a stala by se z toho fraška, což ani ten český divák nechce.

Kruml: Přesně tak. Je to příklad toho, že aby to fungovalo, musí tam být příběh. Příběh o dřevu, které když se snaží, něco dokáže. V divácích se rvou dvě tendence, které jsou zcela typické pro tento druh pořadu. Na jedné straně ohodnocení sympatie a na druhé kvality. To se nemusí stýkat v jedné osobě – a to je pak na tom právě přitažlivé a pro diváka vzrušující. V případě StarDance se bavíme o formátu, který funguje po celém světě. V tom nejsou Češi výjimkou. A myslím, že to funguje spíš kvůli tomu příběhu než díky tanci. Jistě jsou představy o společenském tanci jiné v Japonsku než u nás…

Hudeček: Pozor, Japonci jsou výborní tanečníci a ovládají přední místa na všech soutěžích standardních i latinských tanců…

Japonci jsou dokonalí v jakékoli nápodobě čehokoli…

Kruml: Dobře, chtěl jsem říct, že tanec je univerzální jazyk a že je spojen s pozitivními hodnotami, jako je elegance, krásné oblečení, slavnostní atmosféra… Tanečník se musí stále usmívat, je to něco až vznešeného. To StarDance odlišuje i od jiných talentových soutěží. Tam můžete předvádět talent i na dosti podivné věci, třeba naskládat se do krabice…

Šlajchrt: Tanec vyrostl v nejstarších dobách z magie, z rituálů. Měl původně náboženský charakter. V sekulárních časech tento původní rozměr vyprchal, ale byl nahrazen magií a šarmem společenské hry, zábavy, sexu. Vezměte si tance barokních slavností nebo společenské tance 19. století. To byla společensko-erotická záležitost, kde se prosazovala síla a kouzlo osobnosti, charisma, které se nedalo změřit exaktně jako sportovní výkon.

Staněk: To je další důvod, proč je StarDance tak úspěšný produkt – nenabízí vyložené zoufalce. I ten Pavlásek, archetyp dřeva, nastoupil do úrovně, která ho automaticky zvedla. Už tam nikdo není za úplné jelito. Je tam vyloučena vulgární možnost talentových soutěží, kam přijdou třeba tři paní, které prdí do rytmu a vydávají to za talent.

Zajímavé… Ale to taky může být přitažlivé.

Staněk: A další věc: StarDance vytáhla tanec z babiččina sekretáře, v němž to bylo zavřené a jen pár lidí typu pana Hudečka to pěstovalo jako takovou vysoce specializovanou dovednost. Vytáhla to pro ty, kteří – jako to bylo asi v některých našich případech – se s tancem setkali maximálně, když jsme byli poloopilí v tanečních. A ukázala nám, jak by to mohlo vypadat, kdybychom se tehdy snažili. Je to reality show ve velmi luxusním vydání.

Hudeček: Říkáte, že jsme propili taneční. To slyším s trochou smutku… Ale my jsme přitom velmi výjimečná země, která tu tradici tanečních vůbec má a drží si ji. Situace, kdy skoro deset milionů lidí prošlo nějakou taneční výchovou, je skutečně unikátní.

Já bych měl za to, že v zemích habsburské monarchie se to také drží. Předpokládal bych, že je to takový pozitivní pozůstatek reakčního rakušáctví.

Hudeček: Dobře, ale u nás je to opravdu fenomén. Je to povinně volitelná akce na středních školách. A sám Český svaz tanečního sportu přišel s iniciativou, aby se pořad typu StarDance v televizi objevil. Znali jsme to ostatně z Anglie… No pro samotný taneční sport to zas takový efekt nemělo, protože to je někde jinde. Ale nesmírně to pomohlo druhému svazu, Svazu učitelů tance, který už po první řadě StarDance v roce 2006 zaregistroval obrovský nárůst zájmu. Především u seniorů. V tomto ohledu to byl opravdu úspěch. V čem můžeme jiným zemím závidět – třeba takovému Německu –, je ocenění, kterého se tam dostává špičkovým tanečníkům, kteří jsou zváni na různé akce a jsou opravdu považováni za významné osobnosti. To ale třeba přijde.

Špaček: Spojení tance a tanečních kurzů je nesmírně chvályhodné, zvláště u mladých lidí. Ty to často poprvé přivede k poznání, že něco takového jako slušné chování existuje. Já jsem měl zrovna minulý pátek přednášku o etiketě v rámci tanečních v Národním domě, chodím tam už několik let. Ten zájem prudce vzrůstá.

To je ale kvůli vám, ne kvůli etiketě. Jdou se podívat na Špačka…

Špaček: No, nechtěl jsem to říct já… Sedělo tam přede mnou dvě stě mladých lidí, byli krásně oblečení, hezky se k sobě chovali. Vidím v tom skvělý základ do života. Víte, já jsem měl před pár lety zážitek z Paříže. Šel jsem dopoledne po Champs-Élysées a uslyšel nějakou hudbu, tak jsem vešel do takového sálu a tam bylo několik stovek penzistů. A ti úžasně tancovali – byl to pro mě takový zážitek, že jsem na ně asi dvě hodiny zíral.

Ale asi jim k tomu nehrála dechovka…

Špaček: Ne, tančili na šlágry 60. až 90. let.

Já tu dechovku připomínám jako určitou subkulturu, kterou někteří mohou považovat za jaksi nehodnou vzdělaného moderního člověka. Když chce moderní umělec zobrazit tupého šovinistického Čecha, pustí k tomu dechovku… Skoro bych vyhlásil akci na obranu dechovky.

Hudeček: Ale pánové, než zabředneme do tématu dechovky, je nutné říct jednu věc: my, kdo tu sedíme u stolu, máme jednu významnou vadu. Totiž tu, že jsme muži. Tím je to celé poznamenáno a náš hovor se stává vlastně úplným nesmyslem.

Já se snažil přivést Marušku Doležalovou, jenomže ona něco měla…

Hudeček: Škoda. Protože abych pokračoval – zatímco ženy mají tancování na druhém nebo třetím místě v pořadí svých zájmů a aktivit, přičemž mi nějak vypadlo, co je na místě prvním, u mužů je to někde až ve druhé třetí desítce. Zkrátka muži v České republice nemají tancování rádi. Může to být různými věcmi. Osobně mám teorii, že to bude tím, že čím východněji, tím více má mužská populace sklony zaměňovat pojmy jako slušnost a elegance za hrubost a neomalenost. Zkrátka vždy má tendenci oceňovat spíše horší projevy chování. Takže tanec mají čeští muži sklon považovat za něco, co je zženštilé, změkčilé, muže nehodné. Sám jsem se často setkával s různými nálepkami, dovedete si představit jakými. Když se ale zeptáte žen, ty vám odpoví, že tanec je nejen „společný pohyb na hudbu“, což je jeho základní definice, ale že tanec je prostor pro sebevyjádření. Prostor pro svobodu a uvolnění a zároveň prostor pro to, aby byly správně vedeny mužem, pokud to muž umí. A muž, který to umí a ví, o čem tanec je, mluví trochu podobně. Přičemž ocení, že pro něj je to naopak prostor, kdy může – ba musí – ženu vést. A ona musí poslouchat. Je tedy pánem nad jejím dobrovolně se oddávajícím tělem.

To je krásné. Z Hrabalových Tanečních hodin pro starší a pokročilé přitom víme, že mužům někdy nezbude, než aby si zatančil muž s mužem. Z čehož plyne, že byli – a snad pořád jsou – muži, kteří rovněž touží po kráse tohoto druhu.

Kruml: Tanec ale také byl neodmyslitelně spojen s životem komunity. Taková taneční zábava, to vlastně byla společenská laboratoř, kde se sešla celá obec. Celá komunita, chudí i bohatí, mladí i staří, kteří tam za zvuku živé hudby vykonávali jakýsi společenský rituál, k němuž se posilňovali alkoholem. Takže padaly zabrány a odhalovaly se charaktery. Já tím chci říct, že to se zas tak moc nezměnilo. Že ta potřeba takového setkání stále trvá a hledá si cesty, jak se projevit. Třeba i formou StarDance. Ale ještě vám chci říct jedno tajemství.

Že jste také tanečník…

Kruml: Ne, ale před lety jsem pracoval ve vývoji pořadů na Nově a tehdy jsme si samozřejmě všimli úspěchu soutěže Strictly Come Dancing, která se ve Velké Británii začala vysílat v roce 2004. A tak jsme přišli s návrhem na vedení televize. A to to odmítlo. A víte, s jakým argumentem?

Že se na to nebude nikdo dívat.

Kruml: Přesně tak. Že se přece lidé nebudou dívat na nějakou Velkou cenu Ústí nad Labem.     

Ach, to byl přece takový pořad, kde tancovaly tanečnice v těch síťovaných šatech a tanečníci podezřelého typu u toho velmi svůdně pohybovali zadnicí. A uváděla to Marta Skarlandtová… Přízrak pubertálních let v eroticky vyhládlé pozdní normalizaci. Na to že by se nikdo nedíval?

Kruml: No vidíte – a na Nově to zařízli. Myslím, že si to dosud vyčítají.

Chtěl bych se na závěr zeptat mistra odborného tance pana Hudečka, zda je možné naučit tančit úplně každého.

Hudeček: Určitě existují nějaké objektivní důvody, které vás z nějaké činnosti, včetně tancování, zcela diskvalifikují. To ano, ale vše se dá v nějaké míře naučit. Tancování je de facto výuka člověka, který se snaží své spoje z mozku co nejvíce diferencovat na jednotlivé svalové úpony. Čím jste lepší tanečník, tím více využíváte spojů na své svaly každý zvlášť. Pokud jste mistrem světa, dokážete velmi jemnou motorikou pohnout velmi jemným svalem. Pokud jste amatér, podobný impulz z vašeho mozku způsobí, že se pohnete třeba celý a naráz. Dobrý tanečník umí oddělit každý jednotlivý pohyb a zároveň je spojit v daném okamžiku, jak on potřebuje. A ještě k tomu se musí trefit do hudby. Jsou lidé, kteří k onomu oddělování a spojování nervových zakončení mají větší předpoklady, a jiní menší. Ale naučit se alespoň základům může snad každý. A nikdy není pozdě.

Takže vzhůru do kurzů pro oddělování svalových úponů!