Každý spolek, klub, aliance má nějaký smysl. Čím jasnější, čitelnější a přesnější je, tím lépe funguje. Severoatlantická aliance stojí na jasném smyslu společné obrany. Má nějaká pravidla, povinnosti, závazky. Základním principem její kolektivní obrany je princip, že útok na jednoho jejího člena je považován za útok na všechny ostatní.

Hlavním smyslem toho, co se dnes jmenuje Evropská unie a co se tehdy v roce 1957 v Římě zakládalo jako Evropské společenství uhlí a oceli, Evropské hospodářské společenství a Evropské společenství pro atomovou energii, byl společný obchod a trh. Vycházejíce z myšlenky, že ten, kdo obchoduje, neválčí, byly v italské metropoli podepsány čtyři základní svobody. Volný pohyb kapitálu, zboží, služeb a osob. Cílem byl co nejhladší obchod bez bariér, který měl přinášet co nejlepší vztahy mezi obchodujícími zeměmi. Spolek s jasným a srozumitelným cílem.

Od té doby došlo pod heslem „čím dál hlubší evropská integrace“ k jeho velké degeneraci. Eurodotace, společná měna, migrační kvóty a spol. se těžko vpasovávají do původního smyslu unie obchodu. I když se vždycky najde nějaké technokratické vysvětlení, že to všechno se dělá právě proto, aby jednotný vnitřní trh co nejlépe fungoval. Byť je to na první pohled vysvětlení absurdní. Do původního smyslu se také těžko vejde poručníkování a výhrůžky, jaké dnes Brusel uplatňuje vůči Polsku.

Některé v Římě hlásané svobody naopak zůstaly jen na papíře. Volný pohyb služeb fakticky nikdy nefungoval a velcí Evropané, jako nový francouzský prezident Emmanuel Macron, útočí i na to málo, co se dřív prosadit podařilo.

Některé svobody se ukázaly být dlouhodobě neudržitelné. Volný pohyb za prací je při přetrvávajících obrovských rozdílech v bohatství mezi jednotlivými státy Unie v aktuálním ohrožení. Dost možná to nakonec bude to, co se bude muset omezit nebo obětovat, aby se udržel samotný původní smysl Evropské unie. Volný obchod.

Brexit byl důsledkem degenerativního vývoje Evropské unie od jejího smyslu.

A jednání o detailech odchodu Británie a jejích nových postunijních vztazích s EU ukazují, jak hluboký mentální rozchod se svým původním smyslem Evropská unie prožívá.

Hlavní vyjednavač EU pro brexit francouzský exministr zahraničí a eurokomisař Michel Barnier začal vyhrožovat britským vyjednavačům, že opozdí debatu o detailech nových vztahů o dva měsíce, pokud Britové budou dále odmítat jednání o takzvaném účtu za rozvod. To je částka pohybující se někde mezi 60 a 100 miliardami liber (1,8 a 3 biliony korun, tedy až tři čtvrtiny ročního výkonu české ekonomiky), kterou by měl Londýn na odchodnou zaplatit. Barnier už předtím schválně rozdělil debaty o brexitu do dvou fází. První má být vyrovnání (především to finanční) a až druhou nové vztahy poté, co britské členství skončí, tedy hlavně podmínky pro volný obchod. Ten je pro všechny zbývající země Evropské unie existenčním zájmem. Všechny, s výjimkou Irska, totiž mají s Londýnem obchodní přebytky. Vyváží tam víc zboží než Britové k nim.

Barnier sdělil své výhrůžky na schůzce s velvyslanci zemí EU v Bruselu. Záznam z ní získal britský deník Daily Telegraph.

Rozvodový účet má kompenzovat britské platby do současného rozpočtu Evropské unie, který je schválen na roky 2014 až 2020. Británie skončí v EU už v roce 2019. Další součástí má být podíl na půjčkách, které Evropská unie přes různé instituce poskytla svým členům, například Irsku a Portugalsku. Do rozvodového balíčku jsou připočítány i penze pro evropské úředníky, navázané na roky, které Británie strávila v Unii. Pak jsou přihozeny ještě mimořádné závazky. Třeba náklady na přestěhování dvou evropských institucí, Evropské bankovní agentury a Evropské zdravotní agentury, sídlících dosud v Británii, jež se budou muset po brexitu přesunout jinam.

I Britové pod tlakem sepsali svůj vlastní rozvodový účet. Žádají návrat své slevy na platby do evropského rozpočtu. Kompenzace za částky, které měly být z evropského rozpočtu utraceny ve Velké Británii. Vrácení svého podílu na kapitálu Evropské centrální banky a na budovách a majetku, které Evropská unie získala za dobu, kdy byla Británie členem.

Soudě podle Barnierova smýšlení se dá čekat, že se spousta vyjednávací energie bude vybíjet právě na handrkování o rozvodový účet.

Barnier si velvyslancům stěžoval, že velmi schopný tým britských vyjednavačů se neustále snaží prolamovat bariéru mezi jím narýsovanými vyjednávacími fázemi jedna a dvě a přeskakovat k příští podobě obchodu.

Každému člověku, kterému záleží na co nejlepších vztazích v Evropě, to musí připadat úplně přirozené. Právě na tom totiž záleží, jak kvalitní vztahy budou.

Uvažování nejen Michela Barniera, ale i řady evropských státníků – od Angely Merkelové po Roberta Fica – je bohužel zatemněno úvahami, jak musí Britové za svoje rozhodnutí pykat a jak je na tom odchodu ještě zkasírovat.

Při četbě dobrých historických knih popisujících atmosféru, která předcházela velkým konfliktům, vypadá chování a rozhodování hlavních aktérů často úplně zvráceně. Až si jednou někdo bude číst o Evropě 2017, bude mít nejspíš podobný pocit.