Petice jsou k něčemu, když se aspoň trochu střetnou s tím, proti čemu byly sepsány. Slavné petice Charta 77 a v mnohem menší míře Několik vět byly významné tím, že něco důležitého pojmenovaly, a pak že když je někdo podepsal, poněkud mu to změnilo život. To jistě nelze očekávat od petic v poměrech demokraticky lhostejných, ale nějakou sílu by takové věci mít měly. Třeba by člověk měl mít chuť je aspoň do poloviny přečíst, když už to nejde do konce.

Petici, která včera vešla ve známost, nazvala skupina ctihodných občanů, spojených v platformě SPIN (Spravedlnost & Inovace), trochu neskromně Několik vět 2017.

Přesnější než „několik vět“ by ale bylo deset hezkých všeobecných přání. Začínají všechny přací větou uvozenou částicí „aby“ či „abychom“, takže petice připomíná poněkud zaklínadlo. „Abychom se začali chovat…“, „Abychom se vrátili…“ nebo „Abychom si uvědomili…“. Uvědomit si máme samozřejmě demokratické tradice, příslušnost k Západu, k EU, do jehož jádra máme patřit, stejně jako hodnotu a nezbytnost lidských práv, bez kterých se samozřejmě neobejdeme. Pak také důležitost vzdělání a význam inovací, protože bez toho se v současném světě také žít nedá. Jde tedy o jakési slovo do vlastních řad, o závazek – signatář podepisuje, že bude uvědomělejší. Petice má tedy roli jakéhosi rituálně očistného charakteru, ti, kteří ji sepsali, i ti, kteří ji případně podepíší, adresují svůj podpis sami sobě, bez nějakého výraznějšího výsledku, s čímž zřejmě stejně počítají.

Konkrétnější je mluva petice ve třech bodech. I když tedy konkrétnější… Politické strany „mají vyhnat ze svého středu lobbisty a kmotry, kteří korumpují politiky. Všichni dobře víme, o kom je řeč…“. Člověk by se nenadál, že 27 let po dosti srozumitelných Několika větách 89 se v petici objeví taková kryptická formulace: „Všichni víme…“ Já třeba nevím, jestli je řeč o Babišovi… A jak ho ta strana (je to strana?) vyžene? Nebo někdo jiný má být vyhnán? A je to požadavek pro petici?

Dalším konkrétnějším požadavkem je výzva, aby parlament zrušil diskvalifikační klauzuli pěti procent, aby se do politiky dostaly další strany a hnutí. Text petice to vzápětí mírní na dvě procenta. Je otázka, zda je to opravdu racionální a zda tohle opravdu náš parlament potřebuje, ale dá se o tom diskutovat. Je to však téma pro takovou petici?

Třetí konkrétní výzvou je, aby „média nebyla v rukou politiků“, čímž se zcela jistě myslí Babiš, řešením je zřejmě vyvlastnění.

Charakteristické je opatrné našlapování kolem podpory budoucího prezidenta. Má úřadu navrátit důstojnost a etický rozměr, načež stojí, že „Naše platforma zvažuje kandidaturu takové osobnosti nebo podporu jinému kandidátu, který by tento program adoptoval“. To znamená, že by to někdo z platformy zkusil, ale radši si to nechá pro sebe, protože by to nejspíš nevyšlo.

Co je však asi nejpodstatnější: petice se jmenuje Několik vět 2017, ale téměř beze změny by mohla vyjít v roce 2007 nebo ještě dříve. Bohužel úplně ignoruje, že se mezitím něco s Evropou stalo. Tak zvaná migrační krize, která je vlastně permanentním proudem lidí z jiných kulturních okruhů, ohrožuje liberální řád v Evropě jak žádný jiný fenomén za poslední půlstoletí – a ohrožuje ho nevratně. Jinak se to děje ve staré liberální západní Evropě, kam směřuje a kterou proměňuje v oblast trvalého napětí, jinak v nové, sotva liberální Evropě naší. Tu takový vývoj od západní Evropy odcizuje a vzdaluje se spolehlivostí, kterou prozápadní liberál musí považovat za tragickou – ale v takovém případě jako nevyhnutelnou, včetně těch východních důsledků.

To je to hořké jablko současné Evropy, jehož kyselá šťáva rozleptává naděje, které by člověk jistě sdílel s autory petice, již by před deseti lety bez potíží podepsal. Odvahu kousnout do toho kyselého jablka však současní čeští liberálové nemají, protože to by se jim nehodilo do jejich sebeobdivných rituálů. Člověku, který k nim má blízko, je líto, že to tak je, ale bohužel. Nazvat pak takové vyhýbavé a oportunistické stylistické cvičení  Několik vět je tou jeho největší projevenou odvahou.