V horním patře Veletržního paláce v Holešovicích je možné zajít se do konce srpna podívat (výtahem vyjet) na výstavu velkoformátových černobílých fotografií japonského tanečníka a šamana Mina Tanaky. V letech 1978 až 1980 ho na různých místech světa, od Tokia přes New York až po vyřazené doky pro ponorky v Bordeaux, fotil jeho přítel fotograf Keiiči Tahara: před čtrnácti dny přišla zpráva, že v Tokiu zemřel, bylo mu 67 let.

Jeho model, Tanaka, je na těch snímcích většinou nahý, jeho tělo se nalézá v různých obtížných pozicích, často jako by bylo nějak ztlučené, zraněné, zamazané. Prostředí je většinou industriální, betonové bloky, modernistická architektura bez lidí. A v něm vypracované tělo Orientálce, tělo, které jako by se chtělo do té syrovosti vecpat, jako by chtělo ten materiál porazit a zároveň se do něj otisknout. Jsou to vlastně mužské akty drsné, až sadistické sexuality, to, že jsou to záběry tance, spíš předpokládáme, tělo je zachyceno ve chvíli křeče, extáze, možná i bolesti.

Od vzniku těch fotografií uplynulo skoro už čtyřicet let. Minu Tanakovi bylo něco po třicítce, byl už tehdy považován za hvězdu svého oboru, tedy japonského tance butó, který je spíš „meteorologií těla“, způsobem, jak zatančit déšť, oblaka, sucho, zemi, žízeň, hlad, stáří, smrt… Takový tanec nepotřebuje hudbu, rytmus si určuje sám, pravidla také, lze se mu naučit, pokud tedy vůbec, spíš meditací, askezí, fyzickou dřinou než na tanečních hodinách. Však také proslulé Tanakovy „taneční tábory“, kterými prošla už i řada zdejších adeptů, jsou spíš tábory pracovní, obdělávají se tam pole, kydá hnůj a mlátí sójové boby – tedy jistě se tam  i trochu „tančí“, ale takhle o tom mluví ti, kdo jimi projdou, přičemž nikdy toho nelitují, alespoň ne nahlas a veřejně.

V tom roce 1980 se už v západním světě šířila Tanakova sláva (i když moderní tanec má vždy specifické publikum, intelektuální, a to ještě elitně, řekněme i snobsky založené). Spolupracoval se Susan Sontagovou a Meredith Monkovou, patřil do široké a různorodé skupiny západní umělecké avantgardy, jež byla přitom pro zdejší publikum tak vzdálená a nedosažitelná, že nabývala rysů téměř legendárních a nadpřirozených, takže ten, komu se podařilo třeba vyjet na Západ a tam zajít na koncert či představení nějakého „undergroundového“ umělce či party, stával se v tom permanentně podvyživeném prostředí kýmsi výjimečným. Ti lidé se vraceli a byli něčím jako apoštoly nové víry, sdělovateli skutků a činů, které bylo možné vidět jen tam, v zemích svobody, té svobody, k níž patřilo i ony země tvrdě kritizovat.

Lidí, kteří měli přehled a věděli, co se na Západě v tak těžko přenosném oboru, jako byl právě tanec a moderní divadlo vůbec, dělo, bylo v Čechách tehdy pár. Nepochybně mezi ně patřil Ondřej Hrab, vzděláním sociolog, kterého vždy zajímalo divadlo jako živý společenský organismus, jako způsob, jak lidé o sobě dávají vědět, aniž by museli být divadelníky. To on se tehdy jaksi dostal k Minu Tanakovi, který v roce 1984 byl na turné po západní Evropě – dala mu tip jedna známá, zjistil, že je ve Vídni a má dva dny volno, takže ho přesvědčil, aby přijel do Prahy.

Tak se stalo, že v tom orwellovském roce vystoupil na pololegálním představení na Chmelnici japonský nahý tanečník, o němž zřejmě předtím vědělo jen pár lidí z publika, ale to, že jde o něco výjimečného, museli prožívat všichni, neboť to byl vlastně rituál na n-tou: rituál polotajného spikleneckého představení, kdy se pozvánky šířily ústně, a rituál šamanského tance, tak vzdáleného českým představám o tom, co je to tanec.

V tom roce 1984 byl tedy položen „základní kámen“ zvláštního vztahu Mina Tanaky k Čechám, možná podobně tak endemického, jako byly „zvláštní známosti“ Franka Zappy (bohužel málo rozvinuté) nebo Loua Reeda – ty už byly obsáhlejší a není divu, že jejich domovem bylo Divadlo Archa.

To divadlo, které Ondřej Hrab založil a které se roku 1994, deset let po prvním utajeném představení, otevíralo společným vystoupením Johna Calea s Minem Tanakou, jež dal dohromady… Ondřej Hrab. Od té doby jezdil Tanaka do Prahy – a nejen do Prahy, tančil třeba v Jeseníkách na stráni, pravidelně, minimálně každých pět let: připomíná se jeho vystoupení po povodních v roce 2002, kdy měl snad tancem zaříkávat Vltavu, což se mu možná, vzhledem k suchu, podařilo až příliš… Tanaka tu byl jako čtyřicátník, pak padesátník, šedesátník… Již nevystupoval nutně nahý, jeho černé vlasy šedly, tělo však pružnost neztrácelo. Publikum, které ho kdysi přijalo, ho bralo jako součást svého mentálního světa, byli mezi nimi jistě opravdoví znalci butó, ale jistě i snobové, kteří prostě věděli, že Tanaka je in…

Já jsem rozhodně nepatřil mezi ty první (ostatně si myslím, že jich je pár), mě Tanaka zajímal spíš jako úkaz, jako umělec z jiného světa, který vlastně může předvádět cokoli, třeba se deset minut nehnout, a bude to z jistého – zenového – pohledu zajímavé, protože tak to prostě má být.

Min Tanaka naposledy vystoupil v Divadle Archa tento týden v pondělí a v úterý s novým představením A Body. Jak ho vyložit, je myslím rébus i pro zkušené vykladače něčeho tak enigmatického, jako je moderní tanec, ale řekl bych, že to bylo o tom, jaké to je, když se stárnoucí mistr odebírá na odpočinek a místo něj to má převzít osm mladých dívek. Alegorický výklad, že to může být také o mužském a ženském principu, hluku světa a kráse přírody, o škodlivosti války a prospěšnosti mírového života, by bylo možné připustit rovněž, ale nevím, jak to rozvést.

Mě na tom nejvíce zajímalo a vlastně i dojímalo, že Tanakovi je dvaasedmdesát let a značnou část toho života sem jezdil ukázat, jak stárne a jak se vyvíjí. Jeho pohyby jsou uměřené, gesta pomalá, jakoby meditativní, vlastně je to spíš pomalé nakračování nebo strnulé přesouvání se než taneční pohyb. Je vlastně zvláštní, co na tom je tak zvláštního. Ale to asi není nutné zkoumat. Je prospěšnější to brát, jak to je, jako když zenový mistr se chystá odpovědět, ale pak místo toho zatančí ticho.