Češi šli ve volbách proti establishmentu. Proti systému tradičních, hodnotově a ideově ukotvených stran, a rozhodli se vsadit na inovativní uskupení s protestním étosem. Tím potvrdili hlubší západní zeitgeist, jenž už dříve vynesl k moci Donalda Trumpa nebo Emmanuela Macrona, kteří přerýsovali politické mapy svých zemí. Tak zní jedna z hlavních interpretací výsledků parlamentních voleb.

Je to ale první pohled, který mate. Nedůvěra ke stávajícím elitám a establishmentu je v Česku stejně jako jinde na Západě silná. Nedůvěra ve společnosti sílí. Tím nejpodstatnějším, po čem lidé touží a kdo získává jejich důvěru, je silný, výrazný a zajímavý lídr. Člověk, který je dokáže přesvědčit, že je připraven hájit jejich zájmy, rozumí jejich problémům a je připraven je řešit. Silný lídr se ve veřejné debatě používá s hodně pejorativním nádechem. Při stupňování se to vydává jako první příčka na stupnici, která pokračuje přes slova vláda tvrdé ruky a autoritář až k maximě diktátor. Silný lídr se velmi často používá jako protiklad k hodnotě liberální demokracie.

V silné konkurenci šeď neprojde

Lidé ale skutečně touží po silných a zajímavých lídrech. Není na tom nic špatného a v podstatě ani nového. Je to velmi přirozené. Vybíráte si někoho, od nějž žádáte, aby v souboji hodnot a představ o světě hájil ty, které jsou vám nejbližší. Volíte si někoho, o kom jste přesvědčeni, že má dost razance, síly a energie, aby prosazoval vaše zájmy. Novým trendem poslední doby je jen to, že se díky internetu a technologiím rozšířila konkurence. Standardním stranám vyrostli soupeři, kteří v předelektronické době vyrůst nemohli. Neměli cesty, jak o sobě dát lidem vědět. Tradiční etablovaná média by si nějakého podivného spolku, jehož příští relevance je velmi nejistá, vůbec nevšimla. A lidé by se o něm nedozvěděli, protože by jeho lídr neseděl v televizních debatách a nepsalo by se o něm v novinách.

Slabá konkurence několika málo hráčů na politickém trhu vedla úplně přirozeně ke slabému nasazení. Politické strany si mohly dovolit nabízet šedé, nevýrazné nebo příliš konsenzuální typy, které často víc než lídry byly kompromisními osobami, na nichž se dokázala shodnout různá názorová křídla ve straně. Lidé, kteří cítili vnitřní povinnost jít volit, si museli vybrat z té omezené nabídky. A když se náhodou i v této konstelaci objevila výrazná figura, převyšovala všechny ostatní tak, že si pojistila hned dlouhodobou dominanci. Získala až určitou kultovní roli, její hlášky a citáty se staly lidovými. Takovým silným a výrazným lídrem byla britská konzervativní premiérka Margaret Thatcherová a po ní do jisté míry i její labouristický nástupce Tony Blair. Značky Thatcher a Blair byly silnější než Tory a Labour. Byly to symboly těch stran.

To, co bylo v předinternetovém věku předností, která zaručovala vítězství, se v éře internetu a sociálních sítí stalo nutnou podmínkou. Tradičním politickým stranám se dramaticky zvýšila konkurence. A většině z nich nedokázala pružně zareagovat. Nové spolky, které neměly a ani nemohly mít žádné etablované hodnotové značky, musely na trh vtrhnout s tím, co úplně přirozeně nejvíc zabírá. Se silnými a atraktivními lídry, kteří v lidech vzbuzovali důvěru, že jim rozumí a jsou schopni ochránit jejich zájmy. Lidé se neodklonili od tradičních stran, odklonili se od těch, které tento trend nepochopily a nedokázaly takové figury nabídnout.

Andrej Babiš dokázal zvítězit s velkým náskokem ve volbách právě proto, že vystupoval jako silný, sebevědomý lídr, jenž lidem sděloval, že rozumí jejich problémům a umí se postarat o jejich zájmy. Od silného lídra už také lidé přirozeně očekávají, že má za sebou rovněž silný tým, který ho bude v jeho tažení podporovat. Ten silný tým, který není ani potřeba představovat. Přijímá se tak samo sebou. Stačí jen náhodně vytáhnout pár figur. Takhle fungoval v roce 2013 u Babiše bývalý rektor Masarykovy univerzity Jiří Zlatuška nebo herec Martin Stropnický. Proto dnes Babiš rád vypouští fotky, jak se s ním po průhonické Sokolovně promenuje ekonom Jan Švejnar.

SPD? Neznáme, volíme Okamuru

O všech skokanech letošních voleb se dá bez ohledu na ideovou podstatu těch spolků říct, že měly silnější a výraznější lídry, mluvící k lidem srozumitelnějším jazykem, než nabídly tradiční politické strany. Proto byly ty spolky úspěšné. Andrej Babiš, Tomio Okamura a Ivan Bartoš byli výraznějšími a v dobrém i zlém autentičtějšími figurami než Petr Fiala, Lubomír Zaorálek, Pavel Bělobrádek nebo Jan Farský. Málokdo z voličů Tomia Okamury zabírá na značku Strana přímé demokracie. Zabírá na Okamuru. Předtím na něj zabíral s jeho původní stranou Úsvit a plynule se s ním přesunul k jeho nové partaji. ANO, SPD i Piráti nachytali voliče na své lídry. Bez Babiše, Okamury a Bartoše by ve sněmovně nebyli. Přinejmenším dvě z těchto uskupení by ani neexistovala.

Tradiční strany dokáží být úspěšné, pokud si takového lídra pořídí. Jedním z prvních exemplářů byl excentrický, lehce klaunovský starosta Londýna Boris Johnson. Za konzervativce kandidující bývalý šéfredaktor týdeníku The Spectator a dlouholetý bruselský korespondent byl ve straně se svým blonďatým rozcuchem, nekonvenčním stylem oblékání, úlety a ostrým slovníkem exotem bořícím mýty o tom, jak vypadá britský Tory. Londýňané za starostu dvakrát volili Borise, nikoliv konzervativce. Johnson pak svou pozici výrazného, zajímavého lídra dokázal využít k tomu, že se postavil proti Davidu Cameronovi do čela kampaně za brexit a přispěl k faktu, že tábor pro odchod nakonec zvítězil. Po potyčce ve straně vymanévroval na čas z vůdcovských ambicí a stal se ministrem zahraničí v brexitové vládě Theresy Mayové. Poté, co ztratila v následujících volbách většinu a úplně se jí nedaří sebevědomě šéfovat brexitu, ji Johnson stále častěji ostřeluje. V Londýně už se spekuluje, kdy se ji rozhodne sejmout a stane se novým předsedou Konzervativní strany.

Babiš je protiklad Trumpa

Jako o klasickém fenoménu antiestablishmentu se mluví o Donaldu Trumpovi. Už za tím zapadá, že Trump vystoupal do Bílého domu nikoliv přes nějaký start-up Trump Company, podobající se babišovcům nebo okamurovcům, ale přes tradiční systém primárek Republikánské strany, v nichž se v řádném demokratickém souboji dokázal vypořádat s početným pelotonem soupeřů. Právě na Trumpovi se nejlépe ukazuje, jak je důležité, když silný a výrazný lídr přijde k moci přes tradiční strukturu se všemi jejími pojistkami, brzdami a rovnováhami. Trump by při své povaze a manýrech zcela jistě vládl úplně jinak, kdyby ho u moci držela skupina bývalých zaměstnanců Trump Company a nakoupených tváří, jako má za sebou Andrej Babiš, než když ho limitují mantinely etablovaných republikánů. Trumpův manévrovací prostor je nesrovnatelně svázanější než Babišův.

Další silný a výrazný lídr, Emmanuel Macron, si francouzský politický terén vyhodnotil jinak. Uvědomil si, že stranické hierarchie tradičních francouzských levicových socialistů i pravicových republikánů (Macron v různých dobách sloužil oběma stranám) jsou natolik složité, že cesta na vrchol by byla příliš zdlouhavá. Proto si za účelem vlastního zvolení prezidentem založil start-up Vpřed!. Poté, co s ním vyhrál prezidentské volby, absorboval do jeho nástupnické formy Republika vpřed! pro následné parlamentní volby celé bloky politiků od tradičních socialistů i pravicových republikánů. Socialistickou stranu tím téměř vyprázdnil, republikány výrazně rozebral. Ať už o sobě Emmanuel Macron tvrdí cokoliv, je produktem tradičních francouzských politických stran, které si jen transformoval pro svou potřebu a dal jim modernější, dynamičtější obal.

Stará značka, výrazná tvář

Nejčerstvějším příkladem silných lídrů z tradičních politických stran je nový rakouský kancléř, jednatřicetiletý Sebastian Kurz. Za tradiční lidovce, kteří se ve Vídni dělí dlouhodobě o moc ve velkých koalicích se socialisty, je v politice už deset let. Kvůli politické kariéře ani nestihl dostudovat práva. Přes pozici státního tajemníka se stal nejmladším evropským ministrem zahraničí, do jehož portfolia patřila i migrace. V těžké chvíli migrační krize zazářil zavřením balkánské cesty. Pak si pečlivě pošéfoval převzetí lidové strany. Do voleb v jejím čele vytáhl nikoliv se značkou Lidovci, ale s plně personalizovanou značkou Kurz. Volte Kurze. 15. října vyhrál s 31,7 procenta rakouské volby a sestavuje vládu se Svobodnými.

Trumpa, Macrona i Kurze spojuje to, že si příliš nelámou hlavu s tím, co o nich píší média. Ta jsou ve většině zemí nastavena převážně levicově progresivisticky, čímž se úplně míjí s většinou společnosti. Všichni tři se snaží získat přímo voliče. I za cenu toho, že o nich média budou psát, že jsou to populisté. Negativní ohlas v médiích berou coby součást budování vlastní značky. Za cestu, která je přibližuje voličům. Tím, že nežijí fobií, co o nich kdo napíše, na lidi zároveň působí autentičtěji a sebevědoměji. Tím si jen posilují, že je vnímají jako silné lídry.

Tradiční, hodnotově ukotvené strany vůbec nemusejí být odsouzeny k neúspěchu, jak je dnes módní vysvětlovat jejich pád. Můžou být velmi úspěšné – jako rakouští lidovci –, pokud si uvědomí zostřenou konkurenci na politickém trhu a poptávku lidí po silných a výrazných lídrech.

To do značné míry změní jejich vnitřní styl. Dál už nebude moci fungovat mocenské vyvažování mezi různými názorovými proudy, regiony a zájmovými skupinami. Do centra pozornosti se musí dostat voliči. A lídry stran vybírat především podle toho, kdo je nejlépe prodejný voličům. Jen taková figura pak dokáže pomoci k moci a vlivným místům i svým spolustraníkům. Jen s ní se dá prosazovat program a hodnoty. Výrazná tvář je dnes nesrovnatelně víc než stranické logo. Jen ona dokáže to stranické logo prodat a vynést k moci.

Úplnými cestami do slepé uličky jsou různá kolektivní vedení typu nesrozumitelných triumvirátů Sobotka–Chovanec–Zaorálek, jakým si pomohla ke dnu sociální demokracie. Ty se rodí nikoliv pro atraktivitu u voličů, ale čistě jako projev vnitřní neschopnosti vybrat jasného lídra a vyvážit zájmy. Chtějí-li tradiční politické strany uspět, musí empaticky sledovat, co bude nejlepší pro voliče, nikoliv pro straníky. Ve srovnání s různými hnutími a spolky jednoho muže je to samozřejmě při vnitřní stranické hierarchii a demokracii výrazně složitější. Je to ale nutná podmínka úspěchu.

Stejně tak je jí uznání, že nerozhodují zásluhy, ale příslib, naděje a vize do budoucna.