Bylo to před pěti lety v Petrohradě na tramvajové zastávce u Finského nádraží, pod Leninovým pomníkem, kterých je v tom městě pořád ještě plno. Tenhle připomínal, že tady Lenin vystoupil 3. dubna (16. 4.) 1917 po deseti letech v exilu z vlaku, do kterého ho před týdnem posadili v Curychu Němci. V jedné kapse čepici, kterou si koupil ve Stockholmu, měla štítek a měkký okraj, takže se do té kapsy dala strčit, říkalo se jí pak „leninka“. V druhé kapse Dubnové teze, které sepisoval v minulých dnech a které obsahovaly plán na uchopení moci. Hned začal horlit a nadávat, že takhle se revoluce nedělá, že buržoazní prozatímní vládu je třeba okamžitě svrhnout a nahradit ji diktaturou proletariátu.

Na lavičce v klidu seděl chlapík a kouřil bělomorky, to jsou takové ty cigarety, které se dají držet i v palčácích. Jako většina obyčejných Rusů byl přátelský, a když slyšel, že jsem z Čech, skoro se uklonil. Češi dosud způsobují u prostých Rusů téměř citové pohnutí, které může být i nepříjemné („vy našy“), ale je zcela jistě upřímné i dojemné. A tento chlapík byl zástupcem toho Ruska, které nikdy nebylo pyšné, imperiální, dobyvačné, zpupné. Byl představitelem Ruska pokorného a trpělivého, Ruska trpícího a zbožného. Ruska, které to celé nejvíc odneslo. Měl pravoslavný křížek na krku, upracované pazoury a dobrácký a inteligentní pohled v očích. Po půlhodině, co jsme čekali na rozhrkaný trolejbus – byl zrovna státní svátek –, jako bychom se znali odpradávna.

Přišla řeč na to, co už jsem v Petrohradě viděl, a on kýval hlavou. Pak jsem mu řekl, že mám namířeno k Auroře, že to přece musím vidět. On se tak rusky metalovými zuby usmál a řekl: „Vsjo jasno“ a ukázal směrem k Něvě. „Ty znaješ, vsjo pridumano, vsjo ljož, ljož, ljož.“

Víš, všechno je to vymyšlené, všechno je to lež, lež, lež.

Apoštol bezbřehého ničení

Když křižník Aurora, jehož posádka byla na straně bolševiků, vystřelil onen slavný signál k začátku revoluce, k žádnému útoku na Zimní palác nedošlo. Vystřelil slepým nábojem, protože ostré na palubě nebyly. Jednou a ztichl. Bylo devět hodin večer 25. října 1917 (7. listopadu) a opravdu se v Petrohradě schylovalo k převzetí moci bolševiky. Povstalci od rána obsazovali úřady, zmocňovali se bank a telegrafních úřadů. Bylo zřejmé, že bolševici pohánění zpoza kulis netrpělivým Leninem a dirigovaní charizmatičtějším Trockým, který byl hlavním řečníkem revoluce, ale neměl ten vliv jako Lenin (stal se bolševikem až nedávno), si nenechají tentokrát ujít příležitost.

O převrat se pokusili už během červencových nepokojů, tehdy byli odraženi a obviněni z kolaborace s Němci – zčásti oprávněně. Lenin znovu musel prchnout, tentokrát ne daleko, skrýval se zprvu v seníku v obci Razliv, pak odjel do Finska. Na začátku října, když „revoluční situace“ zase uzrála, se opět vrátil – v přestrojení za finského luterského pastora! – a okamžitě to znovu rozjel. 10. října (23. 10.) přesvědčil váhavý ústřední výbor bolševiků (důležité slovo v něm měli „oportunisté“ Zinověv a Kameněv, kteří byli pro legální převzetí moci na ústavodárném sjezdu), aby souhlasili s povstáním. Praktické provedení bylo na Trockém, který ho pro větší zdání legitimity spojil se zasedáním sjezdu sovětů. Lenin se nějakou legitimitou ovšem nezabýval. Pro něj byl zásadní cíl, konečný efekt, jak k němu dojít, to nebylo podstatné. Šel za svou radikální vizí a počínal si jak parní válec řítící se ze svahu. „Apoštol bezbřehého ničení“ ho nazval socialista-menševik Nikolaj Čcheidze. Šlo mu opravdu o změnu světového řádu, o globální proletářskou revoluci. O rozbití toho starého světa, který vášnivě nenáviděl. Toužil po revoluci, v jejíchž plamenech se zrodí ten nový.

Ale tady v Petrohradě se o revoluci, pokud tím myslíme povstání za účasti širokých lidových vrstev, nedalo mluvit. Byl to daleko spíše klasický puč. Odstranění jedné kliky jinou spikleneckou klikou. Puč s komediálními prvky. Převzetí moci několika stovkami věrných. O proletářské revoluci už se nedalo mluvit vůbec. Dělnictvo se „velké říjnové socialistické revoluce“ téměř neúčastnilo. Jak se vyjádřil Lenin: „Strana našla moc pohozenou na ulici a jednoduše ji zvedla.“

Odchod na smetiště dějin

Ty poslední hodiny starého světa probíhaly na místě děje zhruba takto. Podle juliánského kalendáře je 25. říjen. Studený podzimní večer na severu Evropy. Opuštěná a bezradná prozatímní vláda, složená z umírněných socialistů a liberálů, čeká v Malachitovém sále Zimního paláce na svůj osud, bez telefonu, bez elektřiny. Předseda vlády, socialista Kerenskij, uprchl už předtím z Petrohradu a snaží se získat pomoc u vojáků jízdního sboru na nedaleké frontě – což se mu nepodaří, neboť vojsko bylo již prolezlé rozkladnou činností bolševických agitátorů: před branami města vojáci sesednou z koní a odmítají pokračovat v postupu.

Zimní palác chrání několik stovek kadetů, což není totéž jako strana „kadetů“ – konstitučních demokratů, ale opravdu žáci vojenských škol, tzv. junkeři. Dále ženský pluk a také jednotka cyklistů. Obléhá ho několik tisíc zbolševizovaných kronštadtských námořníků, těch, kteří za čtyři roky jako první povstanou proti bolševikům z vlastních řad – sami vyhlásí revoluční vzpouru proti komunistům, ti jejich revoltu utopí v krvi. Nikomu se ale zatím nechce do opravdového střetu. Před půlnocí pronikne oddíl bolševiků postranními okny do vinného sklepa Zimního paláce, rozbijí u toho několik sudů s drahými víny a otevřou pak zevnitř bránu směrem k Něvě. Z Petropavlovské pevnosti zahřmí několik salv a dvě střely lehce poškodí fasádu paláce. V tu chvíli se skutečně nahrne několik stovek (odhadují se tři stovky) bolševických vojáků do paláce, jak to celý svět zná z ikonických záběrů z Ejzenštejnových Deseti dní, které otřásly světem. Ale nic patetického na tom zřejmě v tu chvíli není.

Junkeři jsou ochotni bojovat a chránit palác před lůzou, dojde k přestřelce na jednom ze schodišť, nikoli na tom slavném mramorovém, jak to natočil Ejzenštejn a po něm další. Ministři prozatímní vlády nechtějí žádné krveprolití a nařizují jim se vzdát. Ve dvě hodiny po půlnoci jsou ministři zatčeni a převezeni do Petropavlovské pevnosti. V Zimním paláci se celou noc rabuje a vandalizuje, ale škody nejsou veliké – také vzhledem k nesmírné rozloze „zimnavo dvarca“.

Odhaduje se, že během celé akce padne asi pět útočících námořníků, na straně obránců nejsou mrtví žádní. Ženský batalion, který se zprvu odmítá nechat odzbrojit, obávaje se znásilňování, je odvezen z Finského nádraží do tábora v Levaševu. John Reed, americký komunista, ve své slavné pohádkové reportáži, podle níž pojmenuje svůj pohádkový film geniální Ejzenštejn, napíše, že po třetí hodině ráno na Něvském prospektu svítila všechna pouliční světla a město bylo tiché. „Nikdy ve svých dějinách nebylo pravděpodobně tak tiché: té noci nedošlo k jedinému přepadení, k jediné krádeži,“ píše Reed a v tomto ohledu má třeba pravdu.

Svět se však opravdu probudil do nové historické epochy. Odpoledne v paláci Smolných na úvod II. sjezdu sovětů Trockij oznámil, že došlo k převratu: Kerenského vláda byla svržena a ministři pozatýkáni. Buržoazie a nebolševičtí socialisté se odebrali „na smetiště dějin“, jak se Trockij, který skončí s cepínem v hlavě v Mexiku, pohrdavě vyjádří. Pak se ujal slova Lenin, který předchozí den prožil netrpělivým čekáním na vývoj situace. „Soudružky a soudruzi! Dělnická revoluce, o jejíž nevyhnutelnosti bolševici neustále mluvili, se uskutečnila!“ Dělníků bylo přitom mezi dobyvateli Zimního paláce jen nepatrně.

Režim genocidy, jejíž krutosti se v lidských dějinách jen máloco vyrovná, trval rekordních sedmdesát let, v těchto dnech opravdu začal. Její strůjce tenkrát stále ještě nosil paruku a byl oholený, bez bradky: oholil mu ji prý před útěkem do Finska Stalin, který bydlel ve stejném bytě, a holou bradu si držel celé měsíce. I ty své slavné dekrety „O míru“ a „O půdě“ přečte bez vousů. Vousy mu dorostly až v lednu, kdy se nechal poprvé vyfotografovat. Známé obrazy, na nichž plamenně hovoří plešatý Iljič s bradkou k bolševikům, kteří právě dobyli Zimní palác, jsou samozřejmě fake.

Stejně jako ta Aurora, která se během druhé světové potopila, takže na Něvě kotví ze dvou třetin její replika. Ale to není v Rusku, zemi Potěmkinových vesnic, nic neobvyklého.

Co by řekl strýček Váňa?

V Rusku ovšem samozřejmě skutečná revoluce proběhla. Bylo to ale o půl roku dřív a kde jinde než v Petrohradu. Vypukla 23. února v dělnické Vyborské čtvrti mezi ženami, které marně čekaly ve frontě na chleba. Po třech měsících kruté zimy se poprvé oteplilo, to jako by vlilo ženám krev do žil. Podle gregoriánského kalendáře byl ovšem 8. březen, Mezinárodní den žen, a tento nový svátek se dostal i k ruským ženám. Ty se vydaly pochodovat do města, přidali se k nim dělníci z blízkých továren. Odpoledne byl na Něvském prospektu stotisícový dav volající „Chléb!“ a „Pryč s carem!“. Ten byl opět bezradný, potácející se mezi nutkáním zopakovat tvrdé potlačení bouří v prosinci 1905 a snahou najít nekrvavé řešení.

Přitom Mikuláš II. byl povahou asi nejjemnější monarcha tehdejší Evropy, zdvořilý, vlídný a rozhodně ne krvelačný člověk (bolševici mu říkali „Mikuláš Krvavý“). Byl však dezorientovaný a rozhořčený, že zatímco na frontě umírají stateční vojáci, v zázemí se mu budou bouřit civilisti. Když protesty neustávaly, poslal car 25. února (10. 3.) z Mogileva telegram vojenskému veliteli města, aby nastolil pořádek. 26. února (11. 3.) se zdálo, že se vše vrací do normálních kolejí, ale den nato došlo ke zvláštní věci: po střelbě do davu na náměstí Znamenského, kde se obvykle konaly protestní demonstrace, se dav rozhořčeně obrátil na vojáky, zda opravdu půjdou proti národu.

A stalo se, čeho se každá moc děsí: vojáci se vzbouřili proti rozkazům a začali se bratřit se vzbouřeným lidem. Petrohrad ovládla anarchie a na Zimním paláci zavlál rudý prapor. Ne ještě bolševický, ale socialistický: podle klasické marxistické terminologie šlo o revoluci zatím „buržoazní“, ale podle sovětů, výborů, které se urychleně zakládaly a v nichž měli převahu menševici, tedy sociální demokraté, se měla proměnit v „socialistickou“. Mikuláš viděl, že je bezmocný, 2. března (15. 3.) abdikoval ve prospěch svého mladšího bratra, velkovévody Michaila. Ten se následujícího dne rozhodl, že korunu nepřijme. Vláda dynastie Romanovců v Rusku skončila, po třech stech letech.

Končí monarchie a nastává půl roku prozatímní vlády, chaotická doba svobody, kterou Rusko zatím v tak bezbřehé podobě nepoznalo. Zrušena je nejen cenzura, ale například i trest smrti, a to dokonce v armádě za dezerci: což má katastrofální důsledky. Dochází však (nebo v souladu) k rozkladu všech struktur starého Ruska. Hroutí se státní správa i místní samospráva, ekonomika, městská i venkovská společnost. Pro Rusko je ovšem nejhorší zhroucení armády, naprostý rozpad disciplíny, jak v týle, tím spíš na frontě. Rusko se hroutí, a když se takový kolos hroutí, pozná to celý svět.

Ta největší tragédie Ruska začala první světovou válkou. Nikdy se nedozvíme, jak by to asi s Ruskem vypadalo, kdyby se mohlo nerušeně vyvíjet tím nadějným směrem na konci 19. a na začátku 20. století. Rusko se pomalu, ale zřetelně civilizovalo, europeizovalo, sílila střední třída, zpoždění za vyspělým světem bylo pořád obrovské, ale přece se k němu ta ohromná země přibližovala. V jednom jej už dostihla: vynikající byla kultura. Americký historik Martin Malia v knize Sovětská tragédie píše, že „i kdyby se vyhnulo šoku první světové války, potřebovalo by bezmála zázrak, aby se organicky vyvinulo v ústavní demokracii západního typu.

Avšak i při naplnění nejhoršího scénáře z mírových časů, vedoucího ke konzervativnímu nacionalistickému režimu, by ho čekal lepší osud, než mu připravila válka, jejímž důsledkem byla bolševická despocie“. Alexandr Solženicyn se v jedné úvahové pasáži Souostroví Gulag ptá, jak by se asi divily postavy z Čechovových her, které se u samovaru zamýšlejí, ach, jaké bude Rusko za dvacet třicet let? Jak by asi žasly hrůzou, kdyby viděly, že se budou hromadně vraždit celé společenské třídy, že se bude postupovat leninskou metodou: lepší popravit deset nevinných než jeden uniklý nepřítel, že nevinní lidé se budou mučit nořením do kyseliny, usekávám prstů, trháním ňader, vypichováním očí. Že se celé oblasti arktického Ruska promění ve vražedné tábory a že se celá země propadne do temného barbarství, které se přitom bude vydávat za vrchol lidské svobody.

Uprostřed všeobecného chaosu roku 1917 se prozatímní vláda snažila o nemožné. Udržet frontu s Německem a dodržet závazky vůči spojencům z Dohody, a přitom vytvořit předpoklady k vzniku Ústavodárného shromáždění, které se mělo sejít v prosinci. Spontánně vznikající sověty, které představovaly druhou moc v zemi, prosazovaly naopak okamžitý „mír bez anexí a kontribucí“. Předseda vlády, eser, tj. „revoluční socialista“, Kerenskij se v létě pokusí o ofenzivu, ale ta skončí debaklem, po němž nastupuje ještě větší rozklad. V srpnu se o zvrat pokusí puč generála Kornilova, pro konzervativce a liberály asi poslední pokus, jak zabránit nejhoršímu. Sám Kerenskij proti němu vystoupí, protože se bojí více nebezpečí zprava než zleva. Rusko mělo tehdy asi naposledy na výběr mezi Kornilovem a mezi Leninem, tedy nějakou autoritativní formou vlády à la Pinochet a mezi „diktaturou“ nikoli proletariátu, který byl v Rusku spíše neutrální a málo rozvinutý, ale diktaturou chladných fanatiků odhodlaných zničit starý svět.

Je možné, že ty Čechovovy postavy by s vojenským režimem a omezením svobod, který by nutně přinesl, nesouhlasily. Je ale zcela jisté, že režim nastolený Leninem by nejspíš nepřežily, pokud by neměly to štěstí, že se jim z jejich milovaného Ruska podařilo včas prchnout. Jejich Rusko zasněných, vlídných a dobře vychovaných čechovovských postav v říjnu, vlastně v listopadu, definitivně skončilo. Mírnou satisfakcí by snad mohlo být, že většina těch, kteří stáli tehdy Leninovi po boku, skončí v příštích letech s kulkou v zátylku. Od svých vlastních. Následky jejich ďábelského díla jen tak ze světa nezmizí. Spíš změní převlek, jak to má ďábel ve zvyku.