Potřebujeme vědět víc. To byl refrén reakcí na zprávy o Stephenu Paddockovi, majiteli desítek střelných zbraní, který ze strategicky umístěného pokoje v hotelu v Las Vegas zastřelil 57 návštěvníků country festivalu a sebe. Potřebujeme o něm vědět víc, tohle nedává žádný smysl.

K Paddockovi se přihlásil Islámský stát, což vneslo do vyjasňování pořádný zmatek. Vyšetřování zatím nepřineslo žádný doklad o tom, že by to byla pravda. ISIS přesto své tvrzení zopakoval. O to je samozřejmě touha dozvědět se silnější. Zákonitě, protože je rok 2017, se už objevila spekulace, že jde o tzv. false flag operation, tedy operaci ve skutečnosti zorganizovanou někým jiným tak, aby to vypadalo, že… kdovíco. Je to nejspíš projev zoufalé snahy rozumět, najít v realitě nějaký smysl, držet realitu u huby.

Pokud by šlo o útok inspirovaný ISIS, předstihl by akci Omara Mateena, jehož střelba v gay klubu na Floridě byla největší masovou střelbou v USA a zároveň největším útokem islámských teroristů v USA po 11. září.

Jenže co když tu není co vědět? Co když zíráme do prázdna?

Navzdory rozšířenému mýtu si Islámský stát nepřisvojuje útoky jen tak zbůhdarma. Není to tak, že někde praskne autu pneumatika a ISIS tvrdí, že je to jeho dílo. Islámský stát byl ve skutečnosti při oznamování svých útoků celkem velmi skrupulózní – když zveřejnil ve svých autorizovaných informačních kanálech, že nějaký útok byl spáchán jeho jménem, dalo se na to spolehnout. Dokonce měl, zdá se, k tomu účelu svého člověka v Evropě, jehož úkolem bylo takové informace ověřovat. Tak trochu dělat dnes módní fact-checking. Podle reportérky New York Times Rukmini Callimachiové, která se tímto problémem dlouhodobě zabývá, by se falešně přivlastněné útoky daly spočítat na prstech jedné ruky. Je jich méně než těch, ke kterým se ISIS původně nepřihlásil, ale my dnes víme, že v nich prsty měl.

Zatím musíme nicméně předpokládat, že ISIS hybatelem nebyl.

Ani žádný jiný politický motiv se neobjevil. Terčem útoku byli návštěvníci festivalu hudby country, což jsou většinou běloši a politicky napravo od středu. To neomaleně připomněla viceprezidentka televizní stanice CBS na Facebooku. „Ani s nimi nesoucítím, protože fanoušci country jsou zpravidla republikáni posedlí zbraněmi,“ napsala minulý víkend na Facebooku. Stálo ji to místo a CBS další kousek kredibility při předstírání, že je politicky neutrální.

Jenže vyšetřování ukázalo, že Paddock si v srpnu zarezervoval podobně strategicky umístěný hotelový pokoj v Chicagu v době festivalu Lollapalooza, který je rockový, a tudíž se na něm dá očekávat liberálnější publikum. Paddockovi zjevně o politickou orientaci obětí nešlo.

To, co o něm zatím víme, vůbec do případu nevnáší jasno.

Jediným barvitým bodem jeho životopisu je to, že jeho otec byl bankovní lupič. Jenže byl ve vězení, jeho synové vyrůstali bez něj a matka jim tajila, kam otec zmizel. Zbývají jen geny, a ty nepředurčují osud.

Stephen Paddock byl na první pohled dobře adjustovaný člověk. Vydělal si několik milionů v realitách. Měl čich na to, kde půjdou byty nahoru, a prý byl pozorným domácím. Disponoval solidní inteligencí, měl pilotní zkoušky. Žil s přítelkyní filipínského původu, která asi ještě ledacos poví, ale jisté je to, že v době útoku byla mimo USA.

Paddock měl jednu zálibu – hazard. Přestože vlastnil několik domů, celé týdny trávil v kasinových hotelech. Byl náruživý a systematický hráč, hrál náročnější hry. Svět kasin, kde se o hráče Paddockových prostředků velmi pečlivě starají, mu prý vyhovoval, užíval si péči a obsluhu. Ale když se rozhodl, že je čas končit, zvedl se, s nikým se nebavil a odešel.

Z dosavadních výpovědí vystupuje jeden nápadný rys. Paddock byl člověk bez tváře, bez vnitřku. Pokud se někdy vyskytoval ve svých domech, nikdy se s nikým nebavil. Doslova – prý ani neodpovídal na pozdravy. Žil svůj život veřejně – chodil do obecní posilovny – a přitom bez kontaktu s kýmkoli. Všechny jeho domy postrádaly jakékoli znaky, jimiž si lidé svá obydlí zabydlují a projektují své nitro – žádné obrazy, žádné fotografie, žádné upomínkové předměty a dekorace. Jen nejnutnější masově vyráběné vybavení. Nebyl aktivní na sociálních sítích. Na nejbližší příbuzné působil distancovaně, ale normálně.

Co měl Paddock v hlavě, je velkou neznámou. Dokonce je těžké si představit, že podle konvenčních představ toho, co lidé mívají v hlavě, tam vůbec něco měl. Žádný vnitřek, nic, co by bylo způsobilé nějakého vyjádření.

Vzpomeňme si na Dylanna Roofa, mladíka, který v roce 2015 ve dvaadvaceti letech zastřelil v kostele v Severní Karolíně devět členů černošské kongregace. Bylo to jednoznačně rasově motivované vraždění. Roof napsal manifest, který je plný řečí o bílé rase a černoších, v běžném diskurzu amerického rasismu. Ale byly to, jak i Roof prozrazuje, všechno informace načerpané z internetu. Osobní zkušenosti, jež by v něm vzbudily nenávist k černochům, Roof žádné neměl. Neměl totiž vlastně žádné osobní zkušenosti.

Z reportáží, které o něm vznikly, vystupuje několik těžko zapomenutelných epizod. Roof chvíli pracoval v deratizační firmě. Spolupracovníci na něj vzpomínají jako na rigidního, monotónně mluvícího člověka žijícího ve svém vlastním světě – natolik, že často neslyšel, co se mu říkalo, a nehýbal se z místa. Když se ho jeden spolupracovník zeptal, co celé dny dělá, odpověděl, že je doma a nedělá nic. Jako že hraješ počítačové hry? ptal se. Ne, doslova koukám do zdi, odpověděl Roof.

Roof si jednou dal na inzertní stránku Craigslist inzerát, že hledá partnera pro výlet za historií do města Charlestonu. „Žádní Židi, buzeranti a negři,“ stálo tam. Zaujalo to jednoho dětského psychologa v důchodu, který s ním navázal internetový kontakt a navrhoval mu, ať rozšíří své obzory. „Jsem v posteli, mám takovou depresi, že nemůžu vylézt z postele. Můj život je k ničemu. Nemám žádné kamarády, i když jsem cool. Jdu zase spát,“ odpověděl mu Roof mimo jiné. Mohl si to vymýšlet, aby se zbavil vlezlého korespondenta. Ovšem nic v jeho životě nenasvědčuje tomu, že by to nemohla být pravda.

Léto před vražděním trávil s několika známými ze školy v kolonii obytných přívěsů, lidí podobně nezakotvených jako on. Jejich svazky spočívaly v tom, že pili a fetovali, a všechno, co se v tom oparu říkalo, jako by nemělo žádný pevný, nepomíjivý význam – včetně vražedných choutek, jež Roof ventiloval.

V deníku, který si vede ve věznici, napsal: „Štve mě, když se lidi snaží do věcí vkládat, najít nebo vytvořit význam, který tam není … Například jsem nikdy neřekl, že jsem začal užívat drogy, abych ,utopil svou bolest‘, nebo že ,jsem si sám ordinoval léky‘. Bral jsem drogy, abych se sjel. Není v tom žádný hlubší význam. Nikde v mém chování není žádný hlubší význam.“

Významy v jeho hlavě nakonec obstarával americký bílý rasismus. Ale byly to významy prefabrikované, stažené z internetu, jež neměly vztah k žité osobní zkušenosti. Slova neoznačovala žádné objekty v jeho osobním světě – když se je do něj snažil zařadit, podnikal například výpravy po místech historie otrokářské Jižní Karolíny před občanskou válkou. Byly to umělé významy, které do sebe ládoval stejně jako drogy.

Když hledáme vysvětlení, to nejznepokojivější je, že u Roofa ani u Paddocka nenajdeme nic až tak zvláštního. Žádné extrémy v dětství, jež podle psychologů zpravidla vedou k příslušně definovaným koncům v dospělosti. Žádné extrémní, traumatizující zkušenosti. Jen mechanický život, zakrnělý vnitřní svět. S nímž, jak je vidět zejména na Paddockově případě, lze velmi dobře fungovat v tzv. reálném světě. Umí poskytnout i takové lidské schránce uplatnění a využití jejich schopností a poskytuje dostupné uspokojení všech jejich potřeb. I Roof si v něm dokázal opatřovat svoje drogy, i auto, fotoaparát a nakonec (nedopatřením) i zbraň. Jsou to tak trochu postavy z románů Michela Houellebecqa, jen méně užvaněné. Jak se vlastně liší od androidů? Tím, že androidi mají naprogramováno, že nesmějí zabíjet lidi?

„Teď panuje nepochybně hospodářská stagnace, ale počet loupeží ani moc neroste. Co však roste, je výskyt podivných lidí,“ konstatuje taxikář v románu současného japonského spisovatele Rjú Murakamiho. Třeba na nás budou ze zpráv zírat tito podivní lidé čím dál častěji.