Někdejší slovenský premiér Vladimír Mečiar a čerstvě zvolený francouzský prezident Emmanuel Macron „stáli modelem“ k dokumentárním portrétům, uvedeným na letošním festivalu dokumentárního filmu v Jihlavě. Jsou to osobnosti v různých ohledech protikladné, jeden dávno za zenitem, druhý na samém začátku, jeden velmi „východní“ a venkovský, druhý stoprocentně „západní“ a městský, jeden s výrazným sklonem k autoritářství, druhý oddaný demokracii, nebo tak alespoň působící. I styly portrétů jsou dost rozdílné.

Tereza Nvotová se ve filmu Mečiar (po uvedení v Jihlavě se dá zhlédnout na HBO GO) snaží z odstupu rekapitulovat nějakou historii, zasadit ji do širšího kontextu, odhalit způsob, kterým se dotýká slovenské přítomnosti. Snímek Kandidát: Vzestup Emmanuela Macrona režiséra Yanna L’Hénoreta, je kronikou úspěšné Macronovy kampaně, nesnaží se přijít s nějakou hlubší interpretací protagonisty. Společné mají ale Mečiar i Macron jedno – dobře (pro svoje účely) zvládli práci s davem. A vztah politika a zástupů jeho fanoušků je jakýmsi nenápadným leitmotivem jejich portrétů.

Memento pro Česko

V době vlády Vladimíra Mečiara byla režisérka Nvotová malé dítě, způsob, jímž mocného premiéra tehdy vnímala, domácí videa rodiny Nvotových, jejím filmem prolínají – možná víc, než by bylo nutno, ale ne vysloveně rušivě. Její snímek je zjevně určený především „nepamětníkům“, lidem ze zahraničí nebo příliš mladým, aby na Mečiarovu éru měli vlastní vzpomínky. Tu „vzdělávací“ složku se autorce do Mečiara podařilo vtělit tak, aby to, řekněme, poučenějšího diváka neiritovalo. Vůbec člověku, který éru Vladimíra Mečiara vnímal jako dospělý v té české části někdejšího Československa, může Nvotové Mečiar přinést zajímavý zážitek. Události, které tehdy vnímal fragmentárně, jako často bizarní či odpudivé jednotlivosti, jsou v něm poskládány do spojitého příběhu, který má začátek, prostředek a konec. Může je také vnímat bez určité míry často neuvědomělé či nepřiznané škodolibosti, s níž Češi dění na Mečiarově Slovensku sledovali (Chtěli jste samostatnost, tak si ji užijte.). Naopak při pohledu z dnešního Česka vyvstávají někdy až zarážející podobnosti mezi Mečiarovým Slovenskem a tím, co má Česko zřejmě před sebou, a to nejenom podobnost situace hrozícího sešupu k autoritářskému režimu s tenkou demokratickou fasádou, ale i co do „dekorací“ – všech těch patetických národoveckých řečí, bezděčně legračních písniček a chlapácké stylizace. Z toho hlediska může Mečiar působit jako docela optimistický film. Po všem tom zneužívání moci, poblázněných davech, zločinech a zdánlivé neotřesitelnosti premiérova režimu Mečiar jednoho dne prostě prohrál volby a musel se sbalit a jít, dnes už po něm neštěkne ani pes a druhdy mocný muž dožívá v izolaci.

Vladimír Mečiar se pro film i rozpovídal, možná v tom nějakou roli hrála i neschopnost určitého typu muže odolat pokušení předvádět se před mladou ženou. Žádná zajímavá fakta z něj sice nevypadla, i tak jsou ale ty scény velice vypovídající. Už jenom kulisy, expremiérova vila Elektra v Trenčianských Teplicích, rozlehlá, ale velice fádní stavba, trochu jako dva paneláčky vedle sebe, zařízená v duchu fádního „devadesátkového“ luxusu, ve filmu působí opuštěná jak nenavštěvované muzeum. A Mečiar v něm je hřmotný průvodce, někdy hrdý na svou izolaci, ale těžko říct, co v jeho slovech vyjadřuje nějakou skutečnost a co je jen ohraná stylizace. Ale nějaká moudra by se našla, jaksi diskrétním vrcholem je moment, kdy Mečiar, opékaje si buřt u nějakého megakrbu ve svém megaobýváku, využije situace k pronášení filozofujících sentencí.

Zároveň film rekapituluje jeho politickou dráhu, životní etapu, kdy každý měl názor na Mečiara a ten názor často rozděloval rodiny. Od podnikového právníka, který ještě ve dnech revoluce vyhrožoval stávkujícím dělníkům, přes slovenského ministra vnitra vybraného konkurzem (!), během nějž projevil na figurku z provincie nečekaně důkladný přehled o fungování komunistické bezpečnostní mašinerie (dodnes není jasné, odkud tyhle věci věděl). Vzestup do úřadu premiéra a následné odvolání po vyděračském skandálu. Vznik Mečiarovy strany a její jasné vítězství ve volbách, rozdělení republiky, Mečiarova dominance, která ale opět nevydržela a předseda vlády se po revoltě mezi svými zase musel poroučet.

A ještě jedno výrazné volební vítězství a po něm čtyři roky toho nejčistšího mečiarismu. A během toho všeho mítinky, obdiv davů, pro něž Mečiar představoval ztělesnění země a které pravidelně rozpumpovával při mítincích ve sportovní hale a rozhovorech v servilní televizi. Bizarní projevy oddanosti (veřejné poděkování premiérově matce za to, jak ho vychovala), silácké pózy kombinované se stylizací do ubitého bojovníka za zemi a její obyvatele, do toho cynická politická praxe, jež tu zemi i její lid okrádala – vyprávění někdejšího člena privatizační komise o tom, jak to v ní za Mečiara chodilo, působí jako groteskní historky ze života mentálně mdlých strejců. Ze Slovenska se zároveň stávalo skutečné Palermo, ke kriminálním činům se uchýlila i politická moc – film důkladně připomene kauzu únosu syna prezidenta Kováče i dodnes neobjasněnou vraždu Róberta Remiáše.

Film Mečiar je ale také love story politika a davu, příběh lásky, která působila neotřesitelně, až na věčné časy. A pak skončila, nebo alespoň ochabla dost na to, aby premiér v politice ztratil dominantní postavení. Dá se v nějaké míře vysvětlit tím, že lidé volí čistě podle emocí, jak ve filmu tvrdí tvůrce Mečiarových (a později i Ficových) kampaní Fedor Flašík. Postava Mečiara mohla části voličů splynout s nově vzniknuvším státem, který chtěli a měli rádi, expremiér před nimi hrál roli muže z lidu, chlapáka, boxera, který dostává rány za ně, cítili potřebu se kolem něj semknout. Žádné z těch vysvětlení ale jistě není plně postačující. Pro dnešní Česko může být inspirativní konec příběhu Mečiara v politice, zapříčiněný do značné míry tím, že Mečiar začal jaksi sám sobě přerůstat přes hlavu. Také ale proti sobě měl nakonec i akceschopnou opozici, mezinárodní kontext mu navíc nepřál (v tom ohledu to mají dnešní aspirující středoevropští Mečiarové jednodušší).

Chcete být prezident? Makejte!

Macron může ve srovnání s Mečiarem působit jako lehká váha – drobný chlapík v obleku, rozhodně ne ranař. Dokument Yanna L’Hénoreta ho ale ukazuje jako muže velmi cílevědomého a usilovného. Film Kandidát: vzestup Emmanuela Macrona je v tom při skoro dvouhodinové stopáži až monotónní – pořád samá práce. Filmaři mohli Macronovu kampaň natáčet od samého počátku, ještě v dobách, kdy úspěch jeho kandidatury nebyl moc pravděpodobný – vytipovali si ho dobře. Poučení z dokumentu je docela jednoduché a nepřekvapivé – když se člověk chce stát prezidentem (nejenom) Francie, docela se nadře a musí tu funkci skutečně chtít. L’Hénoretův snímek dokazuje, že Macron během kampaně splňoval obě dvě podmínky, o moc víc se člověk z filmu nedozví, ale třeba to stačí. Dokumentaristé mohli být přítomni poradám Macronova štábu, byli v zákulisí jeho mítinků atd. Prezidentský kandidát ve výsledném sestřihu působí jako schopný šéf nějakého týmu. Nenaplňuje představu politika jako loutky v rukou lidí z marketingu, mluví a myslí při poradách sám za sebe, má nad věcmi kontrolu. Podobně výkonní jsou i lidé kolem něj, jeho mluvčí pečlivě obvolává všechny novináře, kteří třeba špatně interpretovali kandidátova slova – práce pro vrahy. Nebo pro zaujaté lidi s úkolem, všichni kolem Macrona tak ve filmu působí, je to až oslavný snímek. Všechno v něm tak pracovně vypadá asi taky proto, že je natáčený na pracovišti, kde se lidé neflákají, svoje osobní věci a možná taky vnitřní život, nějaký výraznější lidský rozměr odkládají při vstupu na ně. Kamera zaznamenává velkou marketingovou operaci, prodává se v ní ale cosi skutečného.

Kontakt s lidmi filmového Macrona evidentně nabíjí, umí to s nimi, i jeho mítinky vykazují tu správnou míru spontánnosti a organizace. Ke kandidátově cti se dá přičíst i to, že se nevyhýbá konfrontaci se svými kritiky – třeba potomky „černých nohou“, Francouzů usazených v Alžírsku, které nadzvedl tvrzením, že se jejich země během války v Alžíru dopouštěla zločinů proti lidskosti. Doma je ve sportovních halách, nevysoký muž v dokonale vyleštěných polobotkách, který působí tak akorát přirozeně, nabízí lidem nějakou mladistvou energii, představu změny a oni ji docela nadšeně přijímají. Možná se jednou dočkají zklamání. Jistě je v tom i kus zatím kontrolovaného velikášství, člověk, který se dře v kampani, o sobě už v úřadě řekne, že bude vládnout jak Jupiter, L’Hénoret možná bezděčně zachycuje i to, co objektu jeho pozorování jednou přeroste přes hlavu. Co ale v Macronových zaznamenaných projevech chybí, jsou projevy agrese, i o některých svých konkurentech mluví před kamerami s respektem. Nakonec toho ale film o novém francouzském prezidentovi tolik neřekne, ukazuje z něj úsilí napřené k nějakému cíli. Teď už ho dosáhl, kam se ale požene dál, jestli vůbec někam? A bude jeho love story s davem pokračovat i v čase, když už bude Macron v Elysejském paláci trochu okoukaný? A co je vlastně jeho motivem, co ho hnalo celou tu dobu? L‘Hénoretův Kandidát je plný Macrona, který z něj vychází jako postava docela působivá a přitom unikavá, spíš než že by se z filmu člověk něco zásadního dozvěděl, může po jeho zhlédnutí dostat chuť zjistit toho o něm víc.