Nejstarší ze tří dětí Pavla Tigrida, dcera Deborah, se s Týdeníkem Echo sešla po několikadenním pobytu v Čechách, kdy se v Ostravě a Semilech, rodišti svého otce, účastnila oslav jeho nedožitých stých narozenin. Tvrdí, že spolu se svými sourozenci se řadu věcí o rodičích, jejich práci ve Svědectví a spolupráci s domácí opozicí, o otcově souboji se Státní bezpečností dozvídá až při takových návštěvách ve vlasti rodičů, jakou právě absolvovala.

Jaké to bylo, vyrůstat v rodině aktivních exulantů?

Obecně platí, že rodiče, kteří přišli s malými dětmi do nové země, chtějí, aby se jejich děti moc nelišily od svého okolí. Měli jsme úplně normální rodinný život. Dokud jsme byly menší děti, málo jsme toho chápaly. Připadalo nám, že rodiče utekli z vlasti, do které už se nikdy nevrátí a kam se ani my nepodíváme. My jsme věděli a od malička tak nějak tušili, že táta celý život bojoval za návrat demokracie a svobody do Československa, ale to si nemysleli ani rodiče, že by se někdy vrátili. Česky jsme se naučili tak, jak se člověk učí mrtvou řeč – latinu, starou řečtinu. Jako řeč, která se nikdy nebude používat jinde než doma a kterou nebudeme moci mluvit s nikým jiným než těmi pár Čechy, kteří k nám chodili. Byl to pro nás nepoužitelný jazyk.

Učili jste se ještě jiné jazyky?

První byla čeština, pak angličtina, já jsem se narodila v Americe, pak také bratr maminky si vzal Američanku a k nim jsme jezdili. Do školy jsem šla poprvé ve Francii, za pár týdnů jsme se my děti naučily samozřejmě francouzsky líp než rodiče, kteří se francouzštinu učili léta. Máma byla dobrá na jazyky. Otec mluvil asi díky svému pobytu v BBC za války celý život mnohem líp anglicky než francouzsky, psal vždycky česky, občas anglicky. Francouzsky tedy mluvil slušně, ale stejně oba celý život měli příšernej českej akcent. Pro nás byla každopádně čeština něco abstraktního.

Rodiče nepočítali, že se ještě někdy podívají domů, skoro celý svůj aktivní život trávili na Západě. Když pak režim padl, nepřišlo to pro ně už pozdě?

Určitě ne. Myslím, že lehkost, s níž režim padl, i rychlost dalšího vývoje je hodně překvapily. Táta sám říkal: Já se divím, že jsem ještě naživu. Pro oba to byla velká životní satisfakce. Když mu Havel navrhl ministerstvo kultury (v roce 1994 do vlády Václava Klause, oficiálně byl Tigrid nominantem lidové strany – pozn. red.), táta svolal rodinnou poradu. Stojím před velkým rozhodnutím, musíte mi všichni říct, co si o tom myslíte. Protože když to neschválíte, tak tam nepojedu. Máma mu říká: Pavle, jsi blázen, je ti 75, na to umřeš. Já jsem jí oponovala: Mami, nech ho, vždyť je úplně neuvěřitelné, že se tohle mohlo stát. A ten pobyt v české politice mu dal ohromnou energii. Táta celý život vypadal o deset let mladší, po návratu do Prahy jako kdyby mu bylo o dvacet míň.

Říkala jste, že se vás rodiče snažili vychovávat tak, abyste se nelišili od spolužáků. Povedlo se jim to, vyrůstala jste vy už jako Francouzka?

Ne. Já jsem po celou školní docházku byla ve třídě ta Američanka, měli jsme americké občanství. O francouzské občanství jsem žádala, až když jsem si v pětadvaceti, když jsem získala doktorský diplom, chtěla otevřít soukromou zubní ordinaci. Kdepak, vždycky jsme byli trochu cizí, měli jsme rodiče s přízvukem. Ve škole jsme vždycky uváděli, že táta je novinář, spisovatel, ale pro Francouze začal být trochu známější teprve po 68´ roce, kdy ve Francii vydal knihy o Pražském jaru a o pádu Dubčeka. Později už jsem měla učitele na gymnáziu, kteří věděli, kdo je můj otec, a považovali ho za důležitou osobu.

Jak jste nesli, když otce s několika dalšími východoevropskými exulanty v roce 1971 během návštěvy generálního tajemníka Brežněva v Paříži internovali na Korsice?

Najednou k nám v šest hodin ráno přišla policie, dva muži se zbraněmi, táta si musel zabalit kufr a nikdo nevěděl, kam ho vezou. To tedy máma řádila. Psala do novin, telefonovala všude možně. Druhý den táta zavolal, že je na Korsice. Mámě říkal, že kdyby věděl, kam ho povezou, zabalil by si jenom šortky a rybářský prut. V té době už jsme bydleli v Héricy, což je vesnička na Seině, asi 70 kilometrů na jih od Paříže. Mezi tamními lidmi ta policejní akce samozřejmě vzbudila pozornost.

Zajímalo řadové Francouze, co dělali vaši rodiče, nebo byli indiferentní?

Francouzských přátel měli jen pár, a většinou je ještě znali přes akce na pomoc Chartě či podobně. Stýkali se hlavně s pařížskými Čechy. Průměrní Francouzi se příliš nezajímají o to, co se děje někde na východě. A ti mladší, když byli třeba levičáci, tak určitě neschvalovali poměry v Československu, ale hlavně si je neuměli představit. Dodneška, i když mluvím s lidmi, kteří někdy byli ve francouzské komunistické straně – já mám ordinaci ve městě, kde komunisté ovládají radnici – tak o životě za železnou oponou v podstatě nic nevědí. Francouzští komunisté si o sobě myslí, že kdyby oni sami se dostali k moci, že by se chovali úplně jinak, lidštěji než ti naši. Francouzi těžko věří, jak se tu žilo. Ještě letos na jaře, kdy jsem do Čech vzala pěvecký sbor, ve kterém zpívám – měli jsme společné vystoupení se sborem v Řevnicích – tak lidé z mého sboru s otevřenou pusou zírali, co se tu před revolucí dělo. Neuměli si představit, že každého, kdo trochu vybočoval, sledovali, že každý druhý vás udával. Že děti nemohly do školy, když rodiče byli v nemilosti. Na druhou stranu musím zdůraznit, že v Héricy naši našli pravý domov. Zahrada, pes, řeka. Zakotvili tam. Velmi si toho vážili.

Jak přítomná byla v životě vaší rodiny představa, že vás sleduje Státní bezpečnost, že estébáci proti rodičům mohou chystat nějaké provokace?

Pochopitelně jsme věděli, že styk s tátou byl pro lidi v Československu nebezpečný. Babička z matčiny strany, která s námi žila v emigraci, když psala svojí matce, mojí prababičce, což byla mimochodem Terezie Brzková (česká herečka, známá především jako Babička ve filmu z roku 1940; Brzková zemřela v roce 1966 – pozn. red.), musela dopisy adresovat svojí kamarádce ještě ze školy, která je potom prababičce nosila. A stejně pro jistotu v dopise nepoužívala pravá jména. Taky jsme v roce ´67 pochopitelně věděli, že táta byl v Praze v nepřítomnosti odsouzený na 14 let. Taky se posléze našly ve Svědectví mikrofony, že?  Ale že nás sledovali do takové míry, jak je vidět z archivů, to jsme ovšem nevěděli. V archivu ministerstva vnitra se dochovaly záběry našeho domu v Héricy, které pořizovali z auta. Bratr tehdy sedl na kolo, to auto pronásledoval, oni se ho dokonce pokoušeli srazit… Řadu detailů se dnes dozvídám díky českým historikům. Například jsme na zahrádce před domem měli sošku porcelánového bílého koně, který jednou zmizel. Mysleli jsme si, že ho ukradl nějaký hulvát z Héricy, ale historik Radek Schovánek mi včera říkal, že porcelánového koníka nám ukradli a rozmlátili estébáci. Je neuvěřitelné, co Schovánek a další expert Petr Blažek všechno vědí. Máma dokumenty, které o nás shromažďovala StB, dostala pár měsíců předtím, než umřela. Dodnes ji vidím, jak se ještě na posteli zlobí: to je svině, tenhle a tamhleten. Donašečů bylo dost, byli dokonce i mezi Čechy v Paříži. Ještě když po tátově smrti v Paříži v Českém kulturním centru promítali dokument: Pavel Tigrid – Evropan (režie: Helena Třeštíková, premiéra 2004), jeden z těch agentů, český bankéř v Paříži, přišel na promítání jakoby nic. Když ho tam viděl bratr Gregory, tak jsem myslela, že mu rozbije hubu.

Vyprávěl vám otec o svém životě?

Ale jistě. Na druhou stranu on byl velmi skromný, svoje vyprávění hodně prokládal humorem a zlehčoval. O některých věcech ovšem nemluvil vůbec, o válce, o koncentráku, že tam skončila celá rodina, jeho matka i druhá žena jeho otce, bratranci a další. A on tomu utekl. Mámě taky zahynul v koncentráku táta, když jí bylo sedmnáct. O těchhle věcech nemluvili nikdy, bylo to hodně bolestivé. Já jsem se o tátově matce hodně dozvěděla až z GENu, kde o ní táta vyprávěl nějakému novináři víc, než co řekl kdy nám, vlastním dětem.

Mluvil o svém židovském původu?

To jistě, věděli jsme, že rodina pocházela ze Semil a jmenovali se Schönfeldovi. Ale byla to pro mě trochu záhada. Já když mi bylo patnáct, tak jsem na krku nosila křížek i Davidovu hvězdu.

Bylo pro něj židovství důležité?

Ve stáří říkal, že to nějak přišlo zpátky. Ne jako náboženství, ale ve smyslu osobních kořenů.

Váš otec přesídlil s rodinou z USA do Paříže v roce 1960 jako pracovník jednoho amerického nakladatelství. Mezi odborníky i pamětníky dnes celkem není sporu o tom, že ve skutečnosti pracoval pro CIA.

Nebo že odtamtud měl finanční zdroje. Ale to my jsme nevěděli. Vím to, určitě od chvíle, kdy vyšla kniha pana Kosatíka (Pavel Kosatík: Tigrid, poprvé, 2013 – pozn .red.), kde se o tom píše.

Ono je to tam jen tak jemně naznačeno.

Jemně, ale i tak to pro nás byla novinka. Tehdy jsem volala bratrovi: Myslíš, že je to pravda? A on: Podívej se, já jsem to tušil. Jak by mohl táta žít jenom ze Svědectví? V té době jsme to brali tak, že táta je zaměstnaný u americké firmy Walker and Company, v její evropské pobočce. Tečka. Vydávali knihy, tiskli je v belgických Bruggách, ty knihy jsem fyzicky viděla. Nakladatelství existovalo. Dneska když se nad tím člověk zamyslí, je evidentní, že peníze na Svědectví, na československý exil, na všechny ty knihy a časopisy posílané domů odněkud musely přijít.

Není na tom nic špatného, měli společného mocného nepřítele.

Z dnešního pohledu se mi to zdá naprosto pochopitelné. I to, že si Američani Tigrida vyhlédli, asi vytušili, že to je schopný člověk. Ale dokud byl otec naživu, tak já nevím, jestli se o tom s někým bavil. Asi ani v úzkém okruhu ne. Vždyť můj bratr ve Svědectví sám pracoval a ani před ním se o tom nemluvilo. I rodinní přátelé říkají: Všichni jsme to tušili, nikdo o tom nikdy nemluvil. Na druhou stranu za tehdejší situace ve světě to zřejmě ani nešlo jinak. A kdyby to v té době vešlo ve známost, třeba by se Svědectvím a vším ostatním, co dělali, už nemohli pokračovat.

Váš otec nakonec odešel ze světa dobrovolně.

Ano, to si rozhodl sám. V Praze tři roky před smrtí prodělal menší mozkovou mrtvici. Mně několik posledních let říkal, že už ho to nebaví. Myslím, že po té mrtvici se strašně lekl, později jsem se dočetla, kolik lidí mívá po mrtvici deprese. Při poslední návštěvě Čech v onom roce 2003 byl v nemocnici za svým kamarádem Pepíkem Schwarzem-Červinkou, se kterým jak známo těsně před válkou na motorce přejeli Evropu z protektorátu do Anglie, pak Pepík Schwarz umřel a jeho konec na tátu strašně zapůsobil. Už po jeho smrti jsem si v tom dokumentu Pavel Tigrid – Evropan všimla momentu, kdy je táta tázán na smrt a odpovídá: Svůj konec si zařídím sám.

Vědí vaše děti, kdo byl jejich dědeček a co dělal?

Samozřejmě. Když v 90. letech přišel nejprve k Havlovi na Hrad jako poradce a pak dělat ministra kultury, jezdili jsme do Čech pravidelně na prázdniny. Takže kromě cest po Čechách děti taky u něj byly na ministerstvu. Můj nejmladší syn, kterému byly čtyři měsíce, když táta zemřel, a dnes mu je čtrnáct let, vypadá úplně jak on na fotkách, když byl kluk. Je to až neuvěřitelné.