Chceme peníze na dřevo, vzkazuje Brusel do Londýna. Teprve pak se budeme bavit, jak budeme dál obchodovat. Vyjednávání o brexitu se zaseklo na výstupním účtu. Začíná souboj, kdo bude mít silnější nervy. Je to klasická ukázka toho, jak může být evropská politika iracionální. A jak jsou klíčoví aktéři schopni kvůli krátkodobým a symbolickým zájmům ohrožovat dlouhodobou prosperitu a stabilitu Evropy.

Už je to víc než rok a půl, co se Britové v referendu rozhodli pro odchod z EU. Víc než půl roku od chvíle, kdy premiérka Theresa Mayová oficiálně o odchod požádala podle článku 50 smlouvy o EU. A visí se v mrtvém bodě.

Od začátku se rýsovaly dva možné scénáře. První byl racionální, kultivovaný, optimistický. Vycházející z poznání, že Britové se rozhodli, že už nechtějí být členy Unie, ale chtějí s ní dál udržovat co nejlepší vztahy a úzce spolupracovat v nejzásadnějších oblastech. Volném obchodu, obraně a bezpečnosti. Vypadalo to, že na takovém scénáři by větší zájem než Londýn měl mít zbytek EU. K odchodu se chystal jeden z nejbohatších členů s nejdelší a nejpevnější demokratickou historií. Vedle Francie, Polska a Řecka jediná země, která má skutečně silnou bojeschopnou armádu a dodržuje své finanční závazky vůči NATO. A kromě toho má jedny z těch lepších tajných služeb, schopné rozkrývat teroristické sítě.

Britové mají se všemi zbývajícími zeměmi EU s výjimkou Irska obchodní deficit. Ty země vyvážejí do Spojeného království výrazně víc zboží, že se k nim toho britského dováží. V některých případech, jako je Německo nebo my, je ten deficit docela podstatný. Při pohledu na obchodní statistiky je zřejmé, že Londýn patří pro většinu zemí do první pětky nejdůležitějších trhů. Čím jsou ty země víc závislé na průmyslu, tím je britské postavení na obchodním žebříčku vyšší. Britové se živí převážně službami. Už toho dnes sami moc nevyrábějí. A za vydělané peníze si vozí zboží z celé Evropy. V Evropě je to největší obchodní velmoc. Velký a bohatý trh. Dost hodně racionálních důvodů pro kultivovaný rozchod s dobrými budoucími vztahy.

Druhý scénář byl trestající, vydírající, ponižující, odstrašující. Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker hned v první reakci na výsledky brexitu prohlásil, že Britové musí za své rozhodnutí pykat. Musí na tom být hůř než v Unii. Aby se je náhodou někdo další nerozhodl následovat. Svou atraktivitu přece EU nejlépe předvede tím, jak bude ten, kdo ji dobrovolně opustil, trpět. Že to poškodí všechny zbývající země Unie a zhorší vztahy v Evropě? Podstatnější je přece udržení myšlenky čím dál těsnější unie, do níž junckerovci během svého politického života nainvestovali spoustu energie – a teď je pro ně nemožné dopustit, aby se ukázalo, že se někomu po odchodu z Unie vede dobře.

Brexit je velký test, jak je na tom EU se smyslem pro realitu po dočasném uhašení krize eura a migrační krize. Zatím to moc dobře nevypadá. Čas běží. Agendy je spousta a Britové už by chtěli začít vyjednávat, jak budou fungovat vztahy po jejich odchodu, především jak se bude dál obchodovat. Jenže bruselští vyjednavači odmítají o budoucnosti jednat do chvíle, než Britové slíbí, kolik zaplatí za rozvodový účet.

EU žádá 60 miliard eur. Součástí této sumy je 20 miliard, které by měla Británie odvést do současného společného evropského rozpočtu, který je naplánován na roky 2014 až 2020. Na tuto částku už Mayová kývla, když na summitu ve Florencii řekla, že Londýn dostojí svým závazkům, aby do současného rozpočtu nikdo kvůli nim nemusel platit víc a nikdo nedostal méně. Pak je tady ale ještě dalších 40 miliard – příspěvek na různé společné rozvojové projekty a třeba na penze euroúředníků. Ty Británie platit nechce. Brusel se bez toho ale odmítá dál bavit. Není tam nějaká jednotná linie všech sešikovaných zemí. Tvrdou linii razí především Francouzi a postupně se k nim, po květnovém zvolení Emmanuela Macrona, přidávají i Němci. Přestože těsně po brexitu patřila Angela Merkelová na rozdíl od Junckera do tábora vstřícných. Výraznou roli hraje to, že hlavním vyjednavačem je francouzský exministr zahraničí a evropský exkomisař pro jednotný trh Michel Barnier. 

Představa, že si jsou země EU ochotny nechat poškodit svou prosperitu kvůli miliardám na penze euroúředníků, je pozoruhodná.