Byla snad vyhlášena nějaká soutěž, jak vyrobit komentář, který by gramaticky a stylisticky korektně rozvedl co nejnesmyslnější tezi? Kdybychom nevěděli, kdo je Jiří Pehe, byla by namístě úvaha, zda jeho komentář Babiš je vyvrcholením Klausovy politiky nenapsala nějaká umělá inteligence.

Jestliže v oboru průmyslu panuje strach, že robotizace brzy připraví o práci spoustu kvalifikovaných dělníků, jací pracují třeba v našem automobilovém průmyslu, v oboru duševní práce se také některé profese musejí obávat robotizace a umělé inteligence. I v žurnalistice, tak, jak je dnes provozována, jsou některé úkony zralé na nahrazení umělou inteligencí. Již dnes si lze představit robotického editora, který zadává a z dostupných dat kompiluje články podle algoritmu „Zjisti, jakým podílem jsou ženy zastoupeny v oboru/akci (x)“. A řadu komentátorů může vytlačit AI produkující komentáře podle formule „I za fenomén (x) může Václav Klaus“ – levněji a rychleji než Jiří Pehe. A nebude trpět pocitem neskutečna, který musí zažívat lidský čtenář při četbě Peheho textu.

Pehe tvrdí, že Babiš se mohl stát miliardářem jen v „prostředí právního šera a systémové korupce, které u nás vypěstovala Klausova politika“. To je pravda jen v tom triviálním smyslu, že jsme tu všichni včetně Babiše ta léta prožili a že minulost ovlivňuje budoucnost a nikoli naopak. Pehe ovšem přehlíží, že součástí Klausem propagované koncepce privatizace byla metoda kuponové privatizace – metoda, která měla machinace stávajících manažerů s výhodou nomenklaturního sociálního kapitálu v „předprivatizační agonii“ právě omezit. Když se podíváme na galerii typických postav, které se zmocnily firem a pak je případně dovedly ke krachu – Lubomír Soudek a Škodovka, Vladimír Stehlík a Poldi, Václav Junek a Chemapol, Andrej Babiš a Petrimex –, skoro všechny je spojuje, že měly možnost za socialismu pracovat v manažerských funkcích, v cizině nebo s cizinou a firem se zmocnily mimo kuponovou privatizaci, v metodách prosazovaných antiklausovskými silami. Všichni Klause kritizovali za jeho neznalost reálné ekonomiky. Všichni taky byli agenti StB. A za lustrace se nejvíce zasazovali lidé z Klausovy ODS.

Říkám úmyslně „lidé z ODS“, protože Pehe charakterizuje ODS jako stranu s nesmírně silným kultem osobnosti. Že je ODS „strana jediného muže“, byl známý politický slogan jejích kritiků a politických oponentů. Přistupovat na něj je klasická ukázka profesního selhání – každý, kdo se tehdy snažil trochu pořádně dělat politické zpravodajství, musel vědět, že Klausovo dominování strany prostě nebylo zdaleka absolutní. Jeho pečlivé čtení toho, co mu na výkonné radě, kongresu a u členské základny projde a neprojde, nezaujatému profesionálovi nemohlo uniknout. Stejně jako třeba to, že v údajné straně jednoho muže dostával na kongresech Josef Zieleniec při volbě místopředsedy víc hlasů než Klaus na předsedu (Klausovi to tedy neuniklo). Politická i ideologická diskuse v ODS byla velice živá, byť se odehrávala ve spektru, které levičákům muselo připadat úzké až k nepostřehnutelnosti. Profesionálovi by to nepostřehnutelné být nemělo.

Z těchto důvodů je Peheho snaha rýsovat Babišovu sektu jako pouhý jeden další krok od ODS zcela mimo.

Při Peheho tvrzení, že Babiš „skvěle naplňuje Klausovo přesvědčení, že trh je nadřazen všemu ostatnímu“, má člověk chuť mu nabídnout předplatné Echa. Člověku, který sleduje politická média mimo stáj Agrofertu, musí být máloco tak jasné jako to, že Babiš trh nechce. Chce podnikání, při kterém mu stát pomáhá proti konkurentům. Chápu, že Pehemu na to dobře navazovala věta „A že technologie moci je mnohem důležitější než nějaké hodnoty“. Ale to přece není žádné faktické konstatování, ale jen urážka. U Klause můžeme sledovat velmi dlouhý, plynulý názorový oblouk od toho, čemu se nejčastěji říká klasický liberalismus či libertariánství, k národněji pojatému konzervatismu. Že to neobnáší hodnoty někomu blízké, neznamená, že jsou nepřítomné.

Stejně tak nelze konstruovat návaznost Babišovy představy o státu jako firmě na Klause. Opět, člověk profesionálně se zabývající psaním o politice musí vědět, že Klaus byl při rozhodování o privatizaci různých funkcí státu převážně brzdícím elementem – lidé z jeho koalice pracující na privatizaci či transformaci bank, železnic, zdravotnictví atd. by mohli vyprávět. Lze za tím vidět postranní či přízemní motivy, což je ovšem kritika, která by nesloužila Peheho tezi o Babišovi jako pokračování Klause.

Nepřerušeným proudem absurdity je odstavec „Nejvíc klausovský je ale Babiš ve své víře, že vše podstatné vyřeší peníze. Skutečná politika je dle něj v podstatě k ničemu, vše lze přeci koupit, nebo s  pomocí peněz zařídit. Když opakovaně mluví o Evropské unii účetnickým jazykem zisků a ztrát, musí z něj mít Klaus radost“.

Myslím, že třeba Klausův nejkritizovanější krok, uzavření Opoziční smlouvy, lze zkoušet vysvětlit vším možným, jen ne přesvědčením, že skutečná politika je k ničemu a vše lze koupit. A Klausův suverenismus je právě radikálním odmítnutím názoru, že postoj k EU má být výslednicí zisků a ztrát.

Záměrně zmiňuji až na konci a stranou skutečnost, že se Klaus s Babišem nesnášejí a navzájem kritizují, protože to nemusí být rozhodující. Nicméně by to autor asi neměl přehlížet.

Peheho komentář je mimořádně odfláknuté cvičení na téma „za člověka A, který se mi nelíbí, může člověk B, který se mi nelíbí“. Postoje a činy člověka B chybně reprodukuje a dezinterpretuje, jiné vlivy ignoruje. Jako diagnostika Babiše či celé české politiky je to mimořádně neplodné. Robot by to zvládl líp.