Americký zvláštní vyšetřovatel Robert Mueller, jehož úkolem je vyšetřit spolupráci „osob spojených s kampaní prezidenta Donalda Trumpa s ruskou vládou“ a související trestnou činnost, zaznamenal první zářezy. Obvinil dva lidi, kteří jednu dobu v kampani oficiálně působili, a jednoho externího poradce dotlačil k přiznání. Několik dalších lidí je prý blízko obvinění. Znamená to, že jsme blíže vyjasnění míry Trumpovy zapletenosti s Rusy? Možná. S určitostí lze říct něco jiného: opakuje se příběh, že jakmile se mašinerie zvláštního vyšetřovatele jednou rozjede, jede dlouho a zůstává po ní široká stopa. Právníci se radují. Cirkus je znovu ve městě.

Obvinění Paula Manaforta a Ricka Gatese je pro Muellera zadostiučiněním v tom smyslu, že dalo za pravdu jeho vyšetřovací taktice. Velmi veřejný vyšetřovací tlak byl některými komentátory kritizován. Vyšetřovatelé v srpnu provedli domovní prohlídku u Manaforta doma. Soudce jim povolil zvlášť agresivní provedení: brzy ráno agenti FBI rozebrali zámek a spící obyvatele překvapili v posteli. Je to nutné u člověka, který s vyšetřovateli spolupracuje, ptali se někteří? Není to jen nepřijatelně drsný způsob, jak ho zlomit, aby začal „zpívat“ o dalších lidech v kampani? Jak teď víme ze soudních dokumentů, bylo to důvodné – agenti našli u Manaforta doma dokumenty k jeho lobbistické práci, o nichž předtím vytrvale tvrdil, že neexistují.

Jiný případ je George Papadopoulos, externí poradce upnutý k myšlence dát dohromady Trumpa s Rusy. Jestliže Manafort byl zkušený ranař, Papadopoulos byl mladík, který ve svém životopise jako kvalifikaci uváděl, že se zúčastnil jakéhosi zasedání modelových Spojených národů. V Británii mimo jiné navázal kontakty s Ruskou, o níž se domníval, že je to Putinova neteř. Až po čase zjistil, že Putinovou neteří není. To mohl vědět dřív, kdyby si na pět minut sedl ke Googlu. Zjistil by, že Putin žádnou neteř nemá. Pokud šlo o ruskou vlivovou operaci, museli v Moskvě žasnout nad lidským materiálem, jenž se kolem Trumpa shromažďuje.

Z Papadopoulosovy výpovědi vypadl vedle svědectví o naivitě a ambicích jeden zajímavý detail: profesor s ruskými kontakty, s nímž byl poradce ve styku – nyní víme, že šlo o Malťana jménem Joseph Mifsud – mu měl v dubnu 2016 říct, že Moskva disponuje „tisíci e-mailů“ souvisejícími s Hillary Clintonovou. O e-maily z Hillaryina domácího serveru jít nemohlo – ty byly na internetu už od března a dostaly se na něj díky žádosti podle zákona o svobodném přístupu k informacím. A e-maily hacknuté z Demokratického národního výboru začaly WikiLeaks zveřejňovat až v červenci.

Nicméně vše, co Muellerovým vyšetřovatelům Papadopoulos řekl, byly přinejlepším střípky. Dostali ho do kouta ne kvůli čemukoliv, co podnikal s Rusy, ale kvůli tomu, že o tom zprvu vyšetřovatelům lhal. Zářezy Mueller má, ale ne přímo v tom směru, kam byl při svém jmenování nasměrován. Mezitím se jeho vyšetřování dál větví – objevila se informace, že se snaží od soudce získat povolení k výslechu jedné Manafortovy advokátky, u níž má podezření, že ji klient přiměl ke lhaní.

To je mnohým obyvatelům Washingtonu D.C. povědomé. Když se řekne „zvláštní vyšetřovatel“, mají své asociace. Kde se vlastně berou?

Americká rekonstrukce státu

Americká demokracie je strukturována trochu jinak než naše. U nás sice panuje rozdělení na moc zákonodárnou, výkonnou a soudní, ale vláda je reprezentantem sněmovní většiny. S ní stojí a padá. V Americe je výkonná moc cele odvozena od mandátu voleného prezidenta. Kongres ji usměrňuje zákony a kontrolou, ale mocensky spolu nemají nic společného. Moc prezidenta nad výkonnou mocí a odpovědnost za ni je tam proto mnohem silnější.

Pod výkonnou moc spadají i federální policejní orgány a ministerstvo spravedlnosti, jehož součástí je i obdoba nejvyššího státního zastupitelství (člověk v čele ministerstva spravedlnosti nese titul nejvyšší státní zástupce). I ony mají své kariérní zaměstnance, své politicky jmenované špičky a funkcionáře jmenované na pevné funkční období, kteří jsou, jak bychom u nás řekli, procesně nezávislí. Ale s jednou zvláštností: prezident může kohokoli z těch funkcionářů kdykoli odvolat. Slouží, jak zní starý termín, k libosti prezidenta – „at the pleasure of the president“. Takže zatímco náměstek nejvyššího státního zástupce, který Muellera jmenoval, ho může odvolat jen z přesně vymezených důvodů (v zásadě skandál, nemoc či neschopnost), jeho nejvyšší šéf, prezident Trump, ho může odvolat, kdykoliv se mu zachce. Tak jako už odvolal ředitele FBI Comeyho nebo nejvyššího federálního státního zástupce pro stát New York Preeta Bhararu. Každý si o tom může říkat, co chce, ale není to protizákonné. Je to, jako kdyby u nás měl premiér Nečas právo odvolat státního zástupce Ištvana.

Žádná demokratická výkonná moc nikde na světě úplně nevyřešila problém, jak vyšetřovat sebe samu. V USA to už dávno, od roku 1875, řešili tak, že byli v odůvodněných případech čas od času jmenováni zvláštní vyšetřovatelé či žalobci. „Byli to prostě zaměstnanci ministerstva spravedlnosti, kteří dostali za úkol vyšetřit určitou věc, a jejich ‚zvláštní‘ označení neodkazovalo na žádný chráněný právní statut, ale na politické normy,“ vysvětluje právník a novinář Dan McLaughlin. „Veřejnost jejich jmenování a citlivá povaha jejich úkolů poskytovala určitou ochranu před odvoláním, ale prezidenti tu moc stále měli a občas ji používali,“ například prezidenti Grant nebo Truman – ten odvolal nejvyššího státního zástupce za to, že odvolal zvláštního vyšetřovatele.

Tak to šlo až do roku 1973, kdy všechno změnila aféra Watergate. Na její prošetření byl jmenován zvláštní vyšetřovatel Archibald Cox. Nixon se ho rozhodl zbavit, jenže ministr spravedlnosti ho odmítl odvolat, a tak Nixon odvolal ministra. Jeho zástupce nečekal a rezignoval. Teprve třetí úředník v pořadí Coxe odvolal. To vše proběhlo během jednoho dne, který vešel do dějin jako „masakr sobotní noci“.

Dá se ale říct, že systém nějak zafungoval. Politické pozdvižení bylo takové, že Nixon byl nucen jmenovat nového zvláštního vyšetřovatele Leona Jaworského a ten dál vyšetřoval a dovedl do vítězného konce před Nejvyšším soudem spor s Bílým domem o vydání důkazních materiálů.

Ponixonovské období bylo érou velkého reformního úsilí, jakousi americkou „rekonstrukcí státu“. Jedním z jejích plodů bylo v roce 1979 uzákonění tzv. nezávislého vyšetřovatele (v angličtině counsel, což je termín s více významy). Tento úřad byl mnohem silnější než jeho předchůdce. Prezident měl o jeho jmenování požádat na výzvu Kongresu, ale nejmenoval ho on, nýbrž panel soudců, kteří také schvalovali jeho mandát.

Od té doby se s nezávislými vyšetřovateli roztrhl pytel, do roku 1999 jich pracovalo asi šestnáct. To, co si od nich politická veřejnost slibovala – vyšší důvěryhodnost vyšetřování nepravostí exekutivy –, nesplnili. Washington ovšem potřeboval zhoupnutí politického kyvadla, aby ovoce tohoto institutu okusili prezidenti obou stran. Pak teprve dospěl k názoru, že tento lék byl horší než nemoc, kterou měl vyléčit, a v roce 1999 nechal Kongres časově omezený zákon zaniknout.

S benefitem těchto zkušeností jsou problémy zákona zjevné. Když je Kongres v rukou jiné politické strany než Bílý dům, je motivace Kongresu použít ho jako politický nástroj velmi silná. Ale to je jen jeden malý problém. Nezávislý vyšetřovatel je problematický z hlediska nastíněného amerického rozdělení moci. Je to jakási kvazi součást výkonné moci, která není nikomu odpovědná a ničím omezená.

Tato teoretická formulace ukazuje na velmi praktické problémy. Řadový státní žalobce pracuje vždy s jistými omezeními. Pravidelně naráží na spoustu skutků, jež mohou být striktně vzato protizákonné. A je stavěn před otázku, zda je nějaká prkotina hodna vyšetřování, vezme-li v úvahu svůj omezený čas a zdroje a jiné, mnohem závažnější činy, na něž by je mohl nasadit. Nezávislý vyšetřovatel taková omezení nezná. Jeho rozpočet a personální zdroje jsou víceméně neomezené. Jeho personál se skládá převážně z kariérních vyšetřovatelů, kteří jsou ochotni přerušit svou dosavadní kariéru a jít pracovat do úřadu, který sice neslibuje povýšení, ale zato jistotu vyšetřování nějakého prominenta. Abychom si to opět přiblížili domácími příklady, je to působiště jako stvořené pro někoho, kdo nelení nasadit všechny síly na potrestání kolegy, který parkoval na vyhrazeném parkovišti, jako Ivo Ištvan na někdejšího státního zástupce Coufala.

Fanatik Kenneth Starr

Narazí-li nezávislý vyšetřovatel při svém vyšetřování na nějaký jiný, nepředvídaný podezřelý čin, vyšetřuje ho taky. Buď to má v zadání, nebo o jeho rozšíření požádá panel soudců či ministra spravedlnosti. A ti zpravidla vyhoví, protože kdo chce, aby se o něm říkalo, že zamezil vyšetřování možné korupce?

Takže vyšetřovatelé předvolávali svědky, žádali předložení dokumentů a Washington se třásl, kdo příště skončí v jejich tenatech. Předtím, než se nejproslulejším zvláštním vyšetřovatele stal Kenneth Starr, jím byl Lawrence Walsh. Ten byl jmenován pro vyšetření tz. aféry Iran-Contra za Ronalda Reagana v roce 1986. Na počátku sice dosáhl odsouzení dvou národněbezpečtnostních poradců, ale rozsudky byl zrušeny na odvolání. Léta běžela a on kutal dál. 30. října 1992, pár dní před prezidentskými volbami, obvinil bývalého ministra obrany Weinbergera z křivé výpovědi a v textu obvinění zmínil i jméno kandidáta George Bushe. Republikáni viděli v obvinění, jež mimochodem soudce zrušil o dva měsíce později, politickou motivaci. Walsh ukončil činnost v roce 1993, takže přežil v úřadě dva prezidenty. Republikáni nikoli překvapivě dospěli k názoru, že zákon o nezávislém vyšetřovateli se neosvědčil.

Demokraté k tomu potřebovali Kennetha Starra. Tento bývalý soudce a pak tzv. solicitor general, tedy advokát, který zastupuje vládu před Nejvyšším soudem, byl jmenován v roce 1994 novým nezávislým vyšetřovatelem pro již probíhající vyšetřování realitního projektu Whitewater, jehož byli manželé Clintonovi partnery. Zprvu se příběh opakoval – Starr si získal respekt, když dostal za mříže úřadujícího arkansaského guvernéra, ale s Clintonovými to souviselo jen okrajově.

Pak se začalo jeho vyšetřování rozrůstat o několik dalších kauz souvisejících jak s Arkansasem, tak s děním v Bílém domě. Přátelé Clintonových líčili Starra jako fanatika utrženého ze řetězu – jako by všechna jeho vyšetřování nebyla autorizována ministryní spravedlnosti Janet Renovou, soudci a porotami. Clintonovi zapírali, zdržovali, jejich známí odmítali vypovídat – jedna z nich, Susan McDougalová, si kvůli pohrdání soudem odseděla víc jak rok ve vězení.

S jedním podezřelým činitelem Bílého domu, Websterem Hubbellem, Starr uzavřel dohodu o imunitě za další informace, kterou Hubbell poté podle jeho mínění nedodržel. Zároveň se ukazovalo, že různí vlivní Demokraté zprostředkovávají Hubbellovi konzultantské kontrakty za v podstatě nulovou práci – vypadalo to jako odměna za mlčení.

V té době paralelně probíhal občanskoprávní spor Billa Clintona s Paulou Jonesovou, někdejší arkansaskou státní zaměstnankyní, která ho vinila z toho, že ji před lety sexuálně obtěžoval. Nabízela mimosoudní dohodu, ale Clinton na ni nepřistoupil, přesvědčen, že by se pak osmělily zástupy zlatokopek z jeho minulosti. Právníci Jonesové se doslechli, že Clinton měl intimní styky se stážistkou Monicou Lewinskou, a soud jim umožnil se na to Clintona ptát. Clinton lhal, že to není pravda. Právníci Jonesové ale věděli i to, že Clinton navádí Lewinskou, aby lhala také.

Starrův tým se o tom dozvěděl prostřednictvím kamarádky Lewinské jménem Linda Trippová, která už před nezávislým vyšetřovatelem vypovídala v jiné věci – kdo ne, jako kdyby nebyl, skoro by se chtělo říct. Když Starr zjistil, že Lewinské shání lukrativní pracovní místo vlivný demokratický právník Vernon Jordan, který dělal totéž pro Hubbella, rozhodl se, že musí jednat. Tak se stalo, že Starr vešel do dějin jako puritánský prokurátor posedlý sexem. Přestože jeho vstup na pole aféry Lewinská způsobil Clinton sám a schválil ho panel soudců na žádost Clintonovy ministryně spravedlnosti Janet Renové.

Následná v posledku neúspěšná ústavní žaloba prezidenta způsobila tolik znechucení a zlé krve, že se politici rozhodli institut nezávislého vyšetřovatele pohřbít. Vrátili se ke staré praxi zvláštních vyšetřovatelů, jež ovšem do jisté míry sdílí stejné neduhy.

Pro Muellera dnes již pracuje sedmnáct kariérních vyšetřovatelů. Spojenci Bílého domu už ruče napadají jejich konflikty zájmů. Vyšetřovatelé sahají vysoko – za právníky musejí utrácet statisíce i Trumpův nejstarší syn a zeť. Ale dosavadní obvinění se spolupráce s Ruskem, striktně vzato, netýkají. Zato Muellerovi lidé už v létě zatkli poradce někdejšího vůdce britského UKIP Nigela Farage a obvinili ho z pokusu o praní špinavých peněz. V Británii to budí vzrušení, někteří tuší, že jsou na stopě odhalení ruských peněz za brexitem. Ale jak to souvisí s Muellerovým mandátem, by asi těžko kdo uměl vysvětlit. Trump a jeho lidé mezitím vyzývají Muellera, aby vyšetřoval taky kontakty a kšefty demokratů s Ruskem. Z jejich hlediska je to logické. Zároveň to ovšem demonstruje prokletí institutu nezávislého vyšetřovatele. Robert Mueller bude mít ještě dlouho co dělat.