Česká země je malebná. Tedy se to o ní říká. Ve skutečnosti člověk, jenž se vrací z ciziny ze západního směru, má chuť zavřít oči. Okamžitě nastává cosi jako změť různých ohrad, cedulí, skladišť, hangárů, bud a budek s různým podřadným zbožím. Pak následují vesnice: ty jsou z poloviny vybydlené, požehnaně ruin a polozbořenišť nebo ošklivých domů, o které se lidé přestali starat. Města jsou přece jen v lepším stavu, ale platí to většinou jen o centrech, na okrajích buď sídliště, nebo developerské projekty. Češi rezignovali na styl. Domy, které si staví či obývají, jako by přišly o formu, nesouzní s tradicí ani s krajinou. Jako by nám na tom nezáleželo.

Existuje nějaký typicky český styl domu?

Gebrian: Ne. Žádný typický český dům neexistuje. České území je tak rozmanité a různorodé, že nějaký závazný styl domu neexistuje. Ale dejme tomu, že existuje něco jako český přístup. A tady bych citoval architekta Michala Kuzemenského, který každoročně sestavuje architektonickou ročenku, a ten říká, že pro Čechy je typické, že jim nejde o perfekci a že se z toho nehroutí. Na rozdíl od některých jiných národů, které se pořád snaží o dokonalost. My jsme celkem v pohodě.

Vránková: Nevidím to tak skepticky. Setkávám se mnoha lidmi, kterým na věcech záleží. Jsou to především mladí lidé nebo lidé středního věku, třeba jeden dva na vesnici, a ti jsou schopni dát věci do pohybu. V obcích hrozně záleží na tom, jakého mají starostu, zda má organizační schopnosti, přehled, vkus.

Není v tom ten problém? Že záleží na výjimkách, jak říkal Miloš Zeman, na ostrůvcích pozitivní deviace?

Lešek: Možná je problém v našem srovnávání s Němci nebo Rakušany. Naše poloha mezi výjimečně perfektními Němci rozdíl extrémně zdůrazňuje. Dalo by se s nadsázkou říct, jestli nejsou divní spíš oni. Když jedete třeba na Ukrajinu, zdá se vám, že Česko je proti tomu jako ze škatulky.

Kotyk: Žijeme v zemi, kde se od 17. století vyvíjela podoba krajiny celkem kontinuálně, velkou přeměnu pak přinesl konec 19. století s industrializací. Největší zlom však nastal v 50. letech, kdy se jednak z vesnic vypráskali hospodáři, většinou čelní představitelé obce, kteří nejenže dobře hospodařili na svém, ale byli i patrioty krajiny, drželi nad ní ochranou ruku a sami iniciovali její kultivaci, zakládali rybníky, vysazovali aleje, lesy, remízy, starali se o vodní hospodářství. Hospodáři z vesnic a malých měst zmizeli. Nejmarkantněji to vidíme v Sudetech, kde je většina vesnic napůl v ruinách. Stalo se to však i v Čechách, v menší míře na Moravě. Je zcela běžné, že obyvatelstvo nemá vztah ke krajině, k historii místa, kde žije, nezajímá je to. A i když vztah má, nemá často prostředky na opravy domů, zahrad a polí. U nás bohužel není zvykem, co je třeba samozřejmé v Bavorsku, Bretani nebo Portugalsku: že se udržuje krajinný ráz a že si domy lidé staví tak, aby stylem zapadaly do krajiny a jejího historického rámce. Prostě cit pro kontinuitu zmizel. U nás je běžné, že se staví domy, které s krajinou nijak nesouzní. Novostavby jsou často příliš veliké, přefouklé, naddimenzované, vinou šetření se navíc často i nekvalitně postaví a moc nevydrží. Dalším českým nešvarem je snaha pořád k domům něco přistavovat, „vylepšovat“, různě obkládat verandami, garážemi, pergolami, přístavky, kůlničkami. Jako by nerespektovali, že stavba je ukončena.

Gebrian: Adolf Loos říkal: „Člověk je dobře oblečen, když je v dobré společnosti nenápadný.“ To je pro spoustu lidí těžko pochopitelné. Naopak dělají pravý opak a chtějí na sebe co nejvíc upozornit. Potom to tak dopadá.

Hlaváček: Všechno je to pravda. Ale důležité je, jestli se to zhoršuje, nebo zlepšuje. A tendence se zlepšuje. Stačí se projet po krajině, tam vidíte nový rybník, jinde nějaký zajímavý dům. A těch věcí spíš přibývá. Společnost opravdu dostala dvakrát hrozně do vazu – a je to znát. Ono je to znát i v Německu, to potvrdí každý, kdo byl třeba měsíc ve Švýcarsku a přejede hranice do Německa… Prostě kontinuita je hrozně důležitá. Teď jde o to, jak na ni znovu navázat. A aby se k tomu nepoužívaly metody předchozích režimů, toho sociálního inženýrství, které nakonec vedou k pravému opaku.

Lešek: Taky jsem spíš optimista. Česká společnost má z historických důvodů velký deficit v tom, čemu by se dalo říct estetické vnímání prostoru, ve kterém žije. To nespadne z nebe, k tomu je nutné lidi vychovat, právě i ve škole, odmala. A to se přece jen mění. Přibývá městských architektů, kteří jsou ochotni dělat něco jako osvětu, přesvědčují zastupitele, jak by se věci měly dělat, co je pro jejich město vhodné, jak ho vylepšit. Já nejsem pro úředně nařízenou regulaci stylu, ale pro přesvědčování a dobrovolnost. Právě spoluodpovědnost za prostředí, ve kterém žijeme, mi dokonce přijde jako jeden ze základních kamenů demokracie. I proto v budování demokracie selháváme. Není budována od zájmu o prostředí, ale jen od soubojů tužeb, idejí a mocenských zájmů. To je příliš vratké. Nejsme ukotveni, raději se jen dohadujeme. Po roce 1989 si pod pojmem životní prostředí všichni představují ekologii – a je to jistě správné, ochrana přírody je důležitá. Ale životní prostředí je i to, v čem lidé žijí, což se už tak nedoceňuje. Ale myslím, že se to začíná měnit.

Ale není to také mentalitou? Prohlížel jsem si příklady dobrých rekonstrukcí a zaujal mě příklad z Přerova, kde jeden architekt popisoval, jak musel nájemníky domu přemlouvat, aby souhlasili, že před domem budou mít předzahrádku. Docela by mě překvapilo, kdyby musel něco takového řešit v Holandsku nebo Anglii.

Vránková: To je příliš zobecňující. Mně se naopak docela líbí, že se architekt namáhal a s lidmi mluvil.

Hlaváček: Po válce se začala stavět sídliště, což mělo nějaký ideologický, levicový podtext, nějaký kontext. Zjednodušeně navazovala na funkcionalismus, který by se dal považovat za jakýsi poslední český styl, ale pokazila jej. Vždyť ta sídliště potlačila veškerou individuálnost, stala se stroji na bydlení, jak o tom psal před válkou Teige. V lidech vznikla představa, že architektura jim vlastně nemůže nic nabídnout, že ji nepotřebují. Ale za těch dvacet pět let od listopadu ’89 se lidi už hodně věcem naučili rozumět: rozumějí autům, rozumějí počítačům – a snad se ještě naučí rozumět prostředí.

Gebrian: Jde o úhel pohledu. Karolína mluvila o dobrých příkladech. Já se obávám, že je to spíš výjimka. Zároveň nikdy nesmím říct, že je všechno špatně. Tím bych výjimky demotivoval. Ale přitom bychom si neměli namlouvat, jak jsme na tom dobře. Průměr je opravdu dost strašný. Na fakultě architektury jsem vedl seminář, kde jsem po studentech chtěl, aby se na Facebooku jeden týden věnovali jednomu architektonickému problému: podrobně popsali, v čem je problém, o co v něm jde, co by se s tím dalo dělat. Skončilo to úplným fiaskem. Nikomu se do toho nechtělo, nikdo neměl chuť se angažovat, a jak mi řekla jedna studentka: Nemá chuť si hrát na Gebriana… Jeden prý stačí.

To odpovídá mé teorii, že základní česká vlastnost je, že lidem je všechno jedno. Já mám takovou lehce policejní mentalitu, mám třeba sklony napomínat lidi, že neuklízejí po svém psovi. Nejčastěji se setkám s údivem, co mi je po tom, a pak s poznámkou, že o to se má starat město.

Vránková: Ano, to je systém Kubera. Mimochodem, v Teplicích nebyl po roce 1989 postaven jediný slušný dům.

Já myslím, že Kuberův ultraliberální přístup „dělej si, co chceš“ má v Čechách velmi silné zastání a opět nevyplývá z nějaké svobodomyslnosti, ale z toho, že je to lidem fuk. Divoká 90. léta byla v tomto smyslu zemí zaslíbenou.

Lešek: Ale v divokých 90. letech se mohl objevit jiný starosta, Miroslav Brýdl, který z Litomyšle udělal jedno z nejhezčích měst v Česku. Jenže to byl jeden ze sta, ten přístup je zcela svázán s výjimečnou osobností a nedá se kopírovat. Je příliš zneužitelný.

Kotyk: Problém u nás je, že architekt vždy přichází až v nějaké pozdní fázi. Každá obec by měla mít ze zákona strategický plán rozvoje, který může vznikat i komunitním způsobem, tedy že si lidi sami řeknou, co chtějí, kde má stát školka, park, stadion. Místo toho existují územní plány, ale ty jsou ve fázi vzniku předmětem většinou zpětně nedoložitelného zájmového lobbingu, který vede k tomu, že v zastavěném území vyrostou domy, které do tradičního krajinného rázu vůbec nezapadají, případně je tam nasekají v řadě jako cvičky. V nové čtvrti nejenže není žádné náměstí, ale často ani žádná hospoda, škola, hřiště, prodejna potravin, nepočítá se, že by tam lidi chodili jen tak na procházku. Už se nestaví další organická část města, staví se zástavba na bydlení. A protože to jsou jen „stroje“ na bydlení, ani se nepočítá s tím, že si lidé, kteří tam bydlí, vytvoří k místu vztah. V územních plánech je to prostě parcela, kde stojí dům, nic víc, ten se prodá a hotovo.

Gebrian: Je to skutečně na sociologickou studii, zjistit, kolik lidí bydlí v Česku v domě svých rodičů a prarodičů. Nebude to vysoké číslo.

Na Moravě to bude lepší… V Čechách je takovým místem třeba Písek. Nejdrtivější diskontinuita je ovšem v Sudetech.

Gebrian: Ano, dobrým příkladem je rozdíl mezi českou Litomyšlí a kdysi německými Svitavami: jsou kousek od sebe, v obou byli starostové bratři Brýdlové – a rozdíl je hned jasný.

Lešek: Já jsem z Písku… Jasně, je to tam hezké, klidné – ale možná až moc. Jako by tam neměli žádný problém, takže se ani o nic nemusí starat. Klidně takhle může vypadat příštích pět set let.

Kotyk: V Itálii, v Rakousku i jinde existují městečka, která se pět set let moc nezměnila, a nikomu to nevadí. Lidé bydlí v historické zástavbě, nová není, rekonstruují se staré domy a žijí v nich. U nás centra měst vyhnívají a staví se na polích okolo nich. Věci se nemusí jen měnit, mohou taky zůstat ve své neměnné kvalitě. Myslím, že český problém je, že se toho měnilo až moc. A ne k lepšímu. Hrozně důležitá je občanská společnost, aktivní patrioti. Když se všechno nechá jen na úřednících, dopadne to špatně, byť mají třeba nejlepší školy nebo úmysly. Nejlepší je, když je obec relativně malá, ale hlavně přehledná, pak mohou občané věci ještě ovlivnit. Vidíme to na příkladu Prahy: lidi ještě tak můžou ovlivnit, jestli se zastaví Prokopské údolí, ale už ne, jestli se zaberou hektary orné půdy směrem na Karlovy Vary na výstavbu hal a skladišť, to rozhodne někdo jiný. Pole, která dávají úrodu dva tisíce let, se vybagrují do hloubky pěti metrů, navždy se tím zničí ornice a plodnost, zanikne nevratně kus české krajiny, postaví se krabice skladů, jezdí tam kamiony, v noci budovy svítí, jako když přistane UFO, v okruhu několika kilometrů se nedá normálně žít. Směrem na Brno to samé.

Ano, za posledních dvacet let se cesta z Prahy do Brna rozrostla o několik kilometrů hal, Havel tomu říkal „jakési cosi“. Copak neexistuje zákon o orné půdě?

Gebrian: Jistěže existuje, ale když se chce, prostě se obejde. Jak říká architekt Roman Koucký: Pole budou mizet, protože k hroudě hlíny se žádný aktivista nepřiváže.

Ve středověku byla jasně stanovena hranice města: byl intravilán a extravilán. Na obou platila jiná pravidla, ale ta se dodržovala. Stavělo se výhradně v intravilánu, za hradbami.

Gebrian: To mělo obrannou roli. My se ničeho nebojíme, tak to nerespektujeme.

Lešek: Máme v Brně Ústav územního plánování a já se přiznám, že jako architekt vůbec nevím, jestli vyvíjí nějakou činnost. Aspoň já ji nezaznamenal.

Gebrian: Každý z nás když jde po městě, uvidí řadu příkladů špatného individuálního rozhodování, které ovlivňuje celek. Což znamená, že síla individuality je vyšší než celek, protože ten nikdo nebrání. Nebo toho není schopen. Nebo jen chvíli. Nebo jen náhodně. Jan Jehlík, hlavní architekt Ústí nad Labem, mi říkal, jak v 90. letech, když jednal s developery, to bylo, ne jako když jdou hrát Drnovice s AC Milán, ale že oni je ani nepustili na stadion. To byla doba, říkal, kdy než vůbec pochopil, o co jim jde, ten dům už tam stál.

Zkusme se ještě dotknouti případu zateplení školy v Kamenných Žehrovicích, který šokoval sociální sítě. Jak k tomu vůbec mohlo dojít? A není tohle norma?

Kotyk: Já tu školu znám, jezdím kolem ní, byla to solidní stavba rakouského typu. To, jak vypadá nyní, je výsledkem zoufalé snahy vyhovět předpisům a co nejvíc ušetřit. Co považuju za největší tragédii, že se u nás mnohé věci dělají tak nesmyslně mechanicky. Když se zavádí fotovoltaika, nedělá se to tak, aby si mohli lidi dát na střechu jeden dva panely, každá novostavba by mohla být ze zákona energeticky soběstačná. U nás se zaberou ohromné plochy půdy a postaví se na zemědělské půdě sluneční farma. To samé se děje se zateplováním. Na úspory se nejde chytře, neumíme staré domy zateplit a zároveň to udělat tak, aby se nezničil jejich charakter.

Lešek: A taky se nikdo nezamyslí, jestli by třeba nestálo za to snížit výtopnost z 22 stupňů na 19 jako ve Švédsku.

Zateplování a plastová okna, to jsou myslím dvě morové rány, které dopadají na naše domy.

Kotyk: Plastová okna souvisí se ztrátou rukodělné a řemeslné zručnosti. Obsluhovat stroj, který protlačuje trubku, kterou zaučený dělník řeže, rovná a lepí, zvládne úplně nekvalifikovaný člověk. Jak dlouho plastové okno vydrží, se jen odhaduje, vyzkoušet jsme to nemohli. Udělat dřevěné okno, to už je odborná truhlářská práce, to se musí umět. Stojí to víc času i peněz. Je to ale krásnější a přirozenější.

Gebrian: Paradoxní je, že často ani tak nejde o úsporu finanční, ale časovou nebo spíš námahy. Řada ošklivých věcí vzniká tím, že se lidé nechtějí namáhat. Škola v Kamenných Žehrovicích vypadá, jak vypadá, protože ji dělal někdo, kdo to vůbec neumí. Jenže to asi bylo nejjednodušší řešení. Co by se namáhali se sháněním někoho, kdo to umí, s architektem. Tomu prostě nechtěli věnovat čas a námahu. I za stejnou cenu by určitě našli někoho, kdo to umí.