Právě před rokem (21. 11.) si nejen nostalgici připomínali sto let od smrti císaře Františka Josefa I. K tomu výročí vyšla v mnichovském nakladatelství C. H. Beck zbrusu nová biografie „posledního evropského monarchy staré školy“ – to o sobě řekl sám „kaiser“ v roce 1910 při rozhovoru s americkým prezidentem Theodorem Rooseveltem. Jejími autory jsou rakouský historický pár Michaela (1968) a Karl (1947) Vocelkovi. Před nedávnem solidní a moderní biografie vyšla v českém překladu.

Nutno říci, že existuje velmi dobrá a rovněž moderně pojatá císařova biografie od českého historika Otto Urbana (1938 – 1996), která vyšla v roce 1999 v Argu. Práce českého historika nijak nekulhá za rakouskou dvojicí: je podobně hutná a přitom čtivá, suverénní v uchopení historického kontextu i osobnosti císařovy. Speciálnějšími periodiku by stálo za komparaci obou knih, na což tady rezignuji. Čtenář si jistě všimne, že „česká témata“ jsou u Rakušanů zmíněna spíš jen okrajově, jako by nehrála v císařově politickém i osobním životě větší roli, než bylo bezpodmínečně nutné. Uměl sice obstojně česky (byl schopen pronést krátkou řeč), ale k Čechám a Čechům – na rozdíl od Maďarů, kde ten vztah byl mnohem komplikovanější a vrstevnatější – zachovával spíše zdrženlivost, nezájem až chlad. To mimo jiné prozrazuje jeden detail, který uvádějí Vocelkovi: vášnivý lovec Franz Joseph střídal různé revíry, ale bohaté české nechával stranou a téměř je nenavštěvoval…

Dlouhý život a dlouhé panování císaře, který nastoupil na trůn na konci revolučního roku 1848 v osmnácti letech a opouštěl svět v úctyhodných 86, je samozřejmě obtížné zredukovat do tří set, byť hutných stran textu. Lze je pojmout jako obraz epochy, v níž je postava monarchy historickým hráčem. Nebo jako drama života jednotlivce vystaveného osudem a okolnostmi (on věřil, že Boží předurčeností) na vrchol společenské pyramidy. Autoři se pokusili o kompromis. Věnují se historickým událostem, které hodnotí neutrálně, přičemž se snaží vystihnout, jakou strategii a pozici císař zaujímal. Byl nepochybně konzervativní, neliberální a nepřál si změny, ale zároveň byl nucen se jim přizpůsobovat a hledat místo pro „staré pořádky“ v novém světě. Platilo pro něj, že byl „více František než Josef“, čím se myslilo, že mu byl bližší opatrný a ke všem novotám nedůvěřivý císař František I., jeho dědeček, než reformní prastrýc Josef II. Vlastně předčasný nástup na trůn po vlády neschopném Ferdinandovi Dobrotivém ho postavil před fait accompli, hotovou věc, již se učil za pochodu. V tom smyslu je zajímavý detail, že známé požehnání hodného strýce Ferdinanda při jeho rezignaci v Olomouci, „Gott segne dich, Sei brav, es ist gern geschehen“, se česká překladatelka rozhodla přeložit: „Bůh ti žehnej, buď statečný, rádo se stalo.“ Obvyklý překlad je „hodný“, což by asi více odpovídalo Ferdinandově „dobrotivé“ osobnosti. Ale statečný musel být Franz Joseph bezpochyby též.

Odsuneme-li stranou spletitosti historického vývoje 1848 – 1916, vyvstane v knize život muže, který má románové charakteristiky „muže bez vlastností“, odtažitého a jako by citům vzdorujícího muže, zkoušeného ale těžce osudem. Jeho soukromý život je protkán tragickými událostmi, které se dějí hrdinovi, jenž bývá popisován jako muž bez fantazie, žijící ve střídmém stereotypu služby a povinnosti – proslulé bylo jeho vstávání o půl čtvrté a přísný režim dne, v němž nejvíce času zabralo úřadování. Román jeho života byl ale určován silným citem k císařovně Alžbětě – Sissi, která s ním vytvořila v mládí pravděpodobně nejkrásnější pár dynastické Evropy, který se později proměnil v nejodcizenější. Odcizení, dané rozdílností jejich povah, bylo postupem času větší a větší, přitom alespoň pokud jde o císaře, nikdy k císařovně nepřestal chovat hluboký cit. „Nikdo si nedovede představit, jak jsem tu ženu miloval“, řekl svému důvěrníkovi krátce po její smrti.

Postava stárnoucího císaře, který je stíhán ranou za ranou – sebevraždou korunního prince Rudolfa (1889) a devět roků nato ženevským atentátem na manželku –, je zachycena bez sentimentu, věcně, ale s psychologickou jemnokresbou. S ní jsou probrány též císařovy alternativní milostné vztahy (s Annou Nahowskou a Katharinou Schrattovou), jež byly druhým pólem jinak přísně katolicky vedeného života. Autoři mluví o „morální ambivalenci“, která značně komplikovala císařovo postavení morální autority, byť jenom v okruhu rozkládající se habsburské rodiny, v níž se skandálů odehrálo požehnaně.

„Ničeho nejsem na tomto světě ušetřen!“ pronesl tento muž po smrti své ženy, což se stalo známým klišé. Mýtus starého, ranami osudu provázeného císaře, který nakonec dovede svou epochu k jejímu zániku, provázel pak valnou část století následujícího ty, kteří hleděli do minulosti s otázkou, proč musela ta docela pěkná doba skončit tak tragicky, v krvi první světové války. Nejsmutnější na tom je, že ji k tomu přivedl i muž, který byl svou povahou mírný, spořádaný, akurátní a se vší pravděpodobností i hodný.

Michaela a Karl Vocelkovi: František Josef I.
Přeložila Zlata Kufnerová. Vydala Paseka, 2017. 408 str.