Nejcitovanější osobností českého virtuálního světa se pro včerejšek stal brněnský zastupitel Svatopluk Bartík. Publicita, jíž se mu včera dostalo, nesvědčí ani tolik o něm, ani o zdravotním stavu prezidenta Zemana, o němž se Bartík vyjadřoval, jako spíš o situaci tuzemských médií. Bartík napsal na svůj facebookový profil, že prezidentův zdravotní stav je daleko horší, než Hrad udává, doplnil Zemanovu údajnou diagnózu a prognózu. Zdroj „z pochopitelných důvodů“ neuvedl, později médiím řekl, že tomu zdroji stoprocentně věří. Zpráva se rychle šířila po sociálních sítích a objevila se na všech zpravodajských serverech (včetně tohoto), postavená na tvrzení prezidentova mluvčího Ovčáčka, podle něj na Bartíka bude podáno trestní oznámení. 

Ano, způsob, jakým Miloš Zeman vystupoval na veřejnosti, opravňuje otázky na jeho zdravotní stav. Ano, vyjadřování Hradu k té věci nemusí znít dvakrát přesvědčivě. Otázka ale je, proč o něčem takovém vůbec psát. To, že by měl mít zrovna brněnský zastupitel zprávu o skutečném prezidentově zdravotním stavu, nepůsobí zrovna pravděpodobně. O svém zdroji nepromluví, zjevně mu ale naprosto věří, média ale nemají možnost posoudit, zda je ta důvěra oprávněná, jestli to, co Bartík píše, mohl ten zdroj vědět z první ruky, nemohou si ověřit prakticky nic. V takové situaci by bylo rozumnější o té věci prostě nepsat.

Bez ohledu na to, zda Jiří Ovčáček vyhrožuje Bartíkovi žalobou a trestním oznámením. Skutečně nemám důvody si prezidentova mluvčího vážit, ale v téhle situaci nemohl asi říci nic jiného. V době, kdy byla ta tzv. seriózní média silná, měla by asi kapacitu si Bartíkova tvrzení ověřit sama, nebo to alespoň zkusit. Ve zrychleném a personálně až na doraz „zeštíhleném“ dnešku se asi domnívají, že mohou Bartíkova slova jenom reprodukovat, anebo ne. Protože nakonec se k lidem stejně dostanou – všichni přece čtou, co je nového na Facebooku. Na straně médií to ale znamená rezignaci na něco víc než přinést lidem, co zrovna frčí na sociálních sítích. Docela škoda. Stávají se závislými na slovech, jejichž motivaci a faktický základ nemohou v danou chvíli dohlédnout – pan Bartík má třeba pravdu, nebo se jeho zdroj mýlí, případně ho z nějakých důvodů vodí za nos, nebo je to celé hra, Bartíkova, Ovčáčkova, někoho úplně jiného, a média v ní jen poslušně účinkují, mohou mít pocit, že jim nic jiného nezbývá. Místo toho, aby byla nějakým filtrem důvěryhodnosti, se stávají tlampačem toho nejšťavnatějšího, co se kde objevilo. Možná v tom je ale i nějaká rezignace, protože bez ohledu na důvěryhodnost zdrojů, dostupná fakta a všechno ostatní bude podstatná část publika (bez ohledu na vzdělání, sociální postavení atd.) nakonec věřit tomu, čemu se věřit rozhodne, čemu věřit chce.