Miloš Zeman je evidentně fyzicky nemocný člověk. Každé jeho vystoupení na veřejnosti je provázeno úsilím zkrotit vlastní tělo a pohnout ho k výkonu, který zdravý člověk vykoná bez nejmenší námahy a automaticky. Miloši Zemanovi dělá problém ujít i krátkou vzdálenost, dělá mu problém připíchnout druhému na klopu vyznamenání, dělá mu už zjevně problém i chvíli stát. Při brífinku po setkání s Andrejem Babišem v Lánech za pultíkem vrávoral, přidržoval se jeho hrany, jako by se pod ním chvěla zem a on s námahou udržoval rovnováhu. Urputně koulel očima a vykrucoval hlavu, jako by plašil nějakou mátohu, jež se ho zmocňovala. Jeho mimika vzbuzovala chvílemi dojem, jako by byl duchem nepřítomný.

Ne, nemyslím si tentokrát, že by to byla slavná „viróza“, myslím, že byl zcela střízlivý, možná trochu oblouzněný medikamenty, možná posilněn jednou sklenkou na kuráž. Jeho řeč byla možná trochu nejistější, se zajímavým přeřekem „Andreš“, ale jako obvykle plynulá a koncizní. Jeho duševní schopnosti jsou evidentně netknuté, bez ohledu na to, zda se nám líbí, či nikoli. Zjevné však bylo, že ten člověk nějak zápasí se svým tělem, s jeho pokračujícím rozpadem, se svými neduhy. A bylo a je také zřejmé, že se jim nepoddává, že jim vzdoruje, že s nimi bojuje. Že se nevzdává. Při všech výhradách, které k výkonu jeho prezidentského úřadu člověk může mít, je nutné říct, že je to v něčem imponující zápas.

To nejubožejší, co jeho kritici mohou udělat, je se mu kvůli jeho fyzické kondici vysmívat. A že to dělají. Pokaždé když se nyní objeví Miloš Zeman na veřejnosti a je zabírán kamerami, schází se na sociálních sítích národní patologické konzilium. Je to nelítostné sebrání posuzovatelů, kteří se oddávají morbidní zábavě, při níž zapomínají, že to stejné je také jednou čeká. Jejich hrubá duchaplnost atakuje dosti ubohé pudy: smějí se zhroucení těla, neduhům stáří, znakům toho, že každá lidská bytost míří ke svému konci. Smějí se tomu ošoupanému a obnošenému tělu, které je v jistém smyslu na Zemanovi nejdůstojnější a nejautentičtější. Jen člověk zbavený citu nevidí v jeho výrazu také to, co tam dříve nebylo: úzkost, nejistotu, obavu, která se dostavuje tváří v tvář smrti. A Miloš Zeman byl vždy dost inteligentní na to, aby byl schopen rozpoznat, o co právě v dané chvíli jde. Řekl bych, že to ví i nyní. A přitom se pere, jako by to mohl překonat. Ví, že nemůže.

O to je jeho situace nyní jaksi lidštější a působivější než kdykoli dřív. O mnoho lidštější než ubohý výsměch jeho netrpělivých hrobařů.