Po volebním výsledku, který neodpovídá představám toho kterého pozorovatele politiky, často zazní udivený povzdech: „Proč všichni ti lidé volí proti svým nejlepším zájmům? Copak to nevidí?“ Studium výsledků posledních předvolebních průzkumů mě a asi nejenom mě inspirovalo k myšlenkám na podobné téma. Jsou to úvahy k ničemu, asi by bylo užitečnější se neptat, jak je možné, že tolik lidí nevidí to či ono, ale co vidí tam, kde jiní (já třeba) nevidí nic. Proč jim to za to stojí? Proč v době, kdy se zemi docela daří a je v ní bezpečno, stoupají autoritářské strany? Neexistuje na to asi jedna univerzální odpověď, „kořenová příčina“ toho všeho, spíš spousta dílčích. Jednou z nich je autenticita nebo to, co část voličstva jako autenticitu vnímá.

Politici, jejichž úspěch zhrozil a ještě asi zhrozí komentátory, představitele tradičních stran a vůbec představitele „establishmentu“, mají tu autenticitu společnou. Nebo přesněji autenticitu chápanou jistým způsobem. Dá se jim věřit. Zdaleka ne nutně tomu, co říkají. Andrej Babiš, Tomio Okamura, Miloš Zeman nebo Donald Trump mohou plácat prakticky cokoliv, důvěrou skalního jádra jejich fanoušků to neotřese. Už jenom to, že se po nějakém nepravdivém výroku ozve kritika, berou jako vyjádření hlubší pravdy. Ano, jejich favorité jsou skutečně pronásledováni. A především – city, které ta nepravdivá slova podpírají, jsou v jejich očích pravdivé a nezpochybnitelné. Hodné důvěry, vlastně právem. Nevraživost, podezíravost, resentiment a nechuť v nich jsou skutečné, autentické a „dole“ často sdílené. Ti lidé možná lžou, ale zároveň nic nehrají (samozřejmě jen v jistém smyslu). A to se počítá. 

Západní politické třídě komentátoři často vyčítají neautentičnost, provozují ji lidé, kteří mohou působit, jako kdyby všichni vyjeli z té stejné výrobní linky. Autentičnost je přitom podle obecného mínění z principu správná. Prodává. Nikdo nechce nic unifikovaného, sám chce být za všech okolností vnímán jako neopakovatelná individualita. I za tím řízkem, který si člověk dá v neděli k obědu, by měl mít nějaký „příběh“ (prosté „bylo prase a už je po něm“ zjevně nestačí). Člověk by měl být především sám sebou, to jako hodnota stačí. Jakou má to „sám sebou“ konkrétní podobu, nemusí být zas až tak podstatné.

S politiky to asi je podobně jako s těmi řízky – jsou-li autentičtí, nepřetvařují-li se, může to stačit. Andrej Babiš tak může krmit publikum pohádkami o lithiu, aby přehlušil jiné své pohádky o Čapím hnízdě, neztratí tím ale svou autenticitu – jeho ukřivděnost, podezíravost a agrese budou dál přesvědčivé. A může to stačit. Co se dá dělat… Tak dlouho jsme volali po autenticitě v politice, až ji asi ve značné míře dostaneme. Někdy to nejhorší, co může člověka potkat, je, že se vyplní jeho přání.