Evropou a anglosaským světem, zdá se, prochází strašidlo nového puritanismu, tentokrát ovšem zbaveného náboženského základu. Jejím momentálně nejsilnějším projevem je kampaň proti sexuálnímu obtěžování, která se během necelého měsíce dostala od upozorňování na hnusné a vyděračské praktiky hollywoodského magnáta k nimrání se v tom, zda britský ministr před několika lety náhodou nesáhl novinářce nevyžádaně na koleno a zda člověk s takovou skvrnou na „cévéčku“ může stát v čele resortu obrany jaderné mocnosti (zjevně nemůže).

Sexuální obtěžování – ukazuje se – vzkvétá všude kolem. Ten dojem vzniká působením dvou faktorů. Ten první je, že sexuální obtěžování není nějaký výmysl, existuje, je docela rozšířené a je nemálo lidí (většinou mužů), kteří zneužívají nějakých svých mocenských výhod k tomu, aby jiné ponižovali a obtěžovali. Jestli z toho mají dnes problémy, srdce mi kvůli nim krvácet nebude.

Ten druhý faktor souvisí se širší snahou vymýtit ze života a mezilidské komunikace momenty, v nichž se někdo (především příslušník, řekněme, preferovaných skupin) cítí nepříjemně bez ohledu na to, jaký byl záměr jeho protějšku. A lidé jsou povzbuzováni, aby ve svém okolí aktivně vyhledávali důvody k pobouření, udržovali se v něm, což nutně vede k tomu, že se předmětem vášnivých diskusí stávají malichernosti a vzniká prostředí pro všechny, módním termínem řečeno, toxické. Britský komentátor Douglas Murray v té souvislosti oprášil už dříve používaný termín „sexuální kontrarevoluce“, docela se to chytilo. Troufám si ale tvrdit, že jeho široce sdílený popis je nepřesný.

Jistě, současná nebo spíš rýsující se budoucí sexuální etiketa, vyžadovaná morálka je protikladná tomu, co přinesla sexuální revoluce šedesátých let. Tedy odvržení striktních pravidel, pevně daných společenských rolí, vynucovaných dobrých způsobů. Místo nich přišla nevázanost a taky velká míra excesů. Jestli rokenrolové hvězdy té doby budou jednou muset vysvětlovat všechny situace, kdy někoho bez jeho svolení osahávaly (nemluvě o jaksi výraznějším tělesném kontaktu), budou ty omluvy drmolit ještě na smrtelné posteli.

Stars dneška jsou slušňáci, jako představa ideálního muže se prosazuje citlivá bytost, která zároveň má za všech okolností svoje city pod kontrolou, a vyhne se tak případným nepřístojnostem nebo porušením bontonu. Nedá se ale mluvit o kontrarevoluci, není to tak, že by ti „poražení“ sexuální revolucí svrhávali nové poměry a obnovovali ty staré. Spíš to vypadá, jako kdyby sexuální revoluce požírala svoje děti či se ve finální fázi obracela ve svůj protiklad. Nic nového – Francouzská revoluce dospěla od deklarace lidských práv přes jakobíny a jejich fixaci na gilotinu k císařství, bolševická od příslibu rovnosti k nastolení nerovnosti, která v mnohém překonávala tu minulou.

Sexuální revoluce, zdá se, vede od hédonismu k byrokratizované pruderii. V tomhle případě nejenom proto, že to byla revoluce, ale kvůli tomu, že byla sexuální. Ten patriarchální svět předvčerejška, poživačný svět včerejška nebo svět kontrolovaného a snad i byrokratizovaného sexu zítřka mají jedno společné – touhu sex nějak zkrotit, učinit ho neškodným, bezpečným. Udělat z něj „manželskou povinnost“, o které se nemluví, „demokratizovat“ ho a zbavit výlučnosti v atmosféře rozjeté party, kde je všechno dovoleno, změnit ho v proceduru permanentně stvrzovaného konsenzu, v níž nebude místo pro zraněné city, jak by si to možná představovali dnešní napravovatelé mezilidských vztahů. Jenomže sex se takhle zkrotit nedá, zůstane tou šedou a nebezpečnou zónou vytržení i frustrace, silou inspirující i destruktivní, k níž nutně patří i vášeň, která je neslučitelná s naprostou sebekontrolou a dobrými způsoby. Zůstane takový – nebo nebude vůbec.