Marcel Duchamp před sto lety zavrhl „umělé“ umění a vystavil pisoár a nazval ho Studánkou. Jiné své slavné dílo, Sušák na lahve, již ani nijak nazývat nemusel, jen ho prohlásil za umělecké dílo. Dnes lze sice vystavit jako umění obojí, jak pisoár, tak sušák, ba ještě mnoho dalšího, ale žádnou velkou díru do světa s tím už neuděláme. Umělec současnosti pochopil, že předměty, které sám nevytvořil, je třeba multiplikovat, násobit, zmnožovat, vrstvit, zvětšovat. Jedna automatická pračka nic není. Když jich ale postavíme na sebe do tvaru pyramidy třicet, začíná přihořívat. A když nějak zařídíme, že budou střídavě „prát“, tedy otáčet prádlo v bubnu, je nutné začít brát takovou instalaci vážně. Umělec nazve pak své dílo We All Want to Be Cleaned a umístí ho do výstavní síně, kde publikum bude kolem vrnících praček chodit a uznale přikyvovat: Super, pračky jedou… A v hlavách se jim bude vynořovat otázka: Co to asi znamená? Nejspíš kritika konzumní společnosti. A něco ekologického. Tomu by odpovídala i ta ponožka, jež tu osaměle trčí. Tolik lidí na planetě používá pračku! A nosí ponožky! Jak to asi může se světem dopadnout, když si bude chtít každý vyprat svou ponožku?! A není to paradox, chtít vyprat ponožky za cenu, že zašpiním planetu?!

Hrkající pračky jsou jednou z instalací výstavy Nervous Trees (Nervózní stromy) Krištofa Kintery v pražském Rudolfinu. Už po necelém měsíci je to úspěšná a populární výstava. A není to jen proto, že vstup je zdarma. Na Kinteru by lidi přišli stejně. Člověk je totiž svou podstatou sběratel a hromaditel, většina lidí má ráda, když je něčeho hodně a když se to hromadí v mnoha vrstvách na sebe. Jako třeba ta věž z papírových pytlů s vápnem, která sahá skoro až ke stropu. A nespadne. Návštěvník jde kolem a má nutkání do ní strčit. Ale je rozumný, ještě by to na něj spadlo, vynahradí si to jinde. Výstava je totiž interaktivní, člověk se může třeba vydrápat na hromadu polystyrenu a tam spustit jukebox s originálně vybranými nahrávkami (DJ je Kintera výborný) a poslechnout si třeba skladbu Johna Cage 4’33. V jiné místnosti se nalézá lešení, z nějž lze vidět exponáty shora. Hlavní dílo je tu barevná drúza koulí a kuliček, napíchnutých na drát. Nejspíš nějaká molekula. Nebo že by kosmos? Změť předmětů se z nadhledu hned vyjeví jinak. Zároveň se můžeme zblízka podívat na staromódní výzdobu rudolfinských sálů. Dole postmoderní chaos, nahoře předmoderní serepetičky na zdi.

Kintera shromáždil asi největší možný počet věcí, které se kdy do výstavní síně vešly. V psychiatrii se tomu říká messie syndrom, obsedantní sklon shromažďovat předměty, které by jiní považovali za odpadky. Messie lze přeložit jako bordelář. V určitém stadiu „messie syndromu“ je takové počínání zajímavé a obdivuhodné: sbírám odpadky, chovám se ekologicky, bude se to někdy hodit. Po čase je to choroba, zvláště shromažďuju-li odpadky problematického typu: třeba králičí kožky nebo zbytky jídel, což naštěstí není Kinterův případ. Jeho předměty jsou neživé a průmyslové, a tedy jaksi hygienické, bez zápachu. Nanejvýš se chvějí a vydávají zvuk, což byl dlouhá léta Kinterův trade mark. Zde se však krotil. Zde se chvějí jen ty stromy, taková košťata s globusem v korunách. Člověk by věru nechtěl něco takového potkat v tiché aleji za soumraku.

Ale hlavní metodou je tu onen sběr a pak jeho organizace. Při trpělivé práci s předměty lze vytvořit rozmanité symbolické seskupeniny, například obrovskou stavebnici z elektronických součástek, nazvanou Postnaturalia. Nebo tisíce kabelů spletených do obrovských copů, jakýchsi computerových chaluh, vyplavených odpadkovou civilizací na pobřeží naší viny. Jednou za to všechno budeme pykat, jednou na nás spadne lustr, jak se to stalo na začátku výstavy, kde historická svítilna přistála na hoře ze špinavého polystyrenu. Kustodky se snad stačily rozprchnout… Ale ne, to byl jen takový vtip. Co takhle sundat lustr a opřít ho o polystyren? Dobrý nápad! Brouk v hlavě je hned umístěn. Co tím asi chce Kintera říct? Asi bacha na lustry, jeden nikdy neví… Snad ho pak pověsí zase zpátky.

Výstava je to přitažlivá, zábavná, chytrá, nenudí. A neotravuje publikum s uměním.

Krištof Kintera: Nervous Trees. 7. 9. – 26. 11. 2017. Galerie Rudolfinum, Praha.