V anglosaské publicistice se často používá termín „new normal“, označuje se jím jev nebo situace dříve nemyslitelná, která se ale po nějakém vývojovém přelomu stala běžnou a měla by jako taková být brána. Ekonomové ho používali pro stav po hypoteční krizi, jinak zaměření publicisté jím zas popisovali sociální změny po uzákonění homosexuálního manželství.

Ta „nová normalita“ může být vnímána negativně, nebo pozitivně, podstatná je ale její předpokládaná trvalost a zásadní protikladnost vůči poměrům dřívějším, byť je třeba všichni mají v čerstvé paměti. Česko momentálně zažívá ustavování nějaké nové normality, politické i jiné. Ta část společnosti, která je vůči těm novým pořádkům v opozici, nebo by aspoň být měla, se k nim ale staví docela bezradně, někdy to až může působit, že se usilovně snaží tu změnu nevidět.

Velké pozdvižení na sociálních sítích vyvolala fotka z oficiálních oslav 17. listopadu, nad sedícím bojovníkem protinacistického odboje se na ní hrozivě tyčí stojící Tomio Okamura. Jistě to je pobuřující – ne ale jako nějaká nepěkná anomálie, ale jako výmluvná ilustrace rodících se poměrů. Takhle to tu dnes prostě je.

Samozřejmě tu ale byly i ty neoficiální oslavy, lidé, kteří spontánně vyšli do ulic, svíčky a koncerty, plamenná a často dost vágní slova o nutnosti bránit demokracii. Byl to 17. listopad jako vždycky, v dobrém i zlém. Žádná „nová normalita“, ale spíš ostrůvek té staré. Jistě nemá smysl lidem vyčítat, že si chtějí zavzpomínat a strávit tím hezký den v atmosféře, která může místy hraničit s kýčem (mírně řečeno).

Vnímány jako obraz nějakého rozložení sil ale oslavy státního svátku zrovna působivě nepůsobily. Na jedné straně ta nová normalita, s Babišem a Okamurou na Národní, přes ten příležitostný pískot působící dost sebevědomě. Na druhé „business as usual“, krátkodobé sentimentální vzepětí – ještě jsme tady. Dokážeme pro sebe v centru hlavního města na jeden den vytvořit jakousi rezervaci, ve které to vypadá, jako kdyby ty nové pořádky nepřišly a na Hradě ještě pořád seděl Václav Havel.

Nic proti tomu. Pokud ale ta část lidí, kteří 17. listopad berou jako skutečně svůj svátek, nedokáže přijít s nějakým aspoň trochu efektivním způsobem, jak té nové normalitě vzdorovat, stane se z toho dne docela smutný svátek. Taky připomínka nemohoucnosti. Nemálo lidí komentovalo fotky z letošních oslav s obavou, jestli to letos nebylo naposled, jestli se za rok ještě bude smět slavit. Obávám se, že bude. Ne nutně proto, že by si to síly demokracie vybojovaly. Spíš jsou ty oslavy pro tu novou normalitu neškodné. Jeden den to vydrží a pak všechno zase pojede dál.