Literatura sama o sobě mě tolik nebaví
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Spisovatel Miloš Urban nedávno vydal povedenou novelu Závěrka – a dlužno podotknout, že je to knížka, která v jeho tvorbě představuje očividný zlom. Svůj text totiž doprovodil sérií svých fotografií, na nichž je zachycena neznámá modelka. Prostě spisovatel začal taky fotit. Je na to pyšný a nové hobby v něm probudilo vášeň. Jak se k focení dostal? Proč teď? A kdo mu (ne)rediguje jeho romány a proč?
Na úvod pro vás mám otázku, u níž jsem přesvědčen, že zrovna vy byste k ní mohl říct něco pěkného. Řekněte, v jaké pozici se dnes spisovatel u nás nachází? Je to už ta zábavná, nebo pořád ještě národní?
Nevím, co bych k tomu řekl. Víte, nemůžu mluvit za spisovatele, protože já jsem pořád přesvědčený, že jsem mimo.
Jak to myslíte?
S nikým se nedružím, o nikoho se nezajímám, jenom si pigluju své texty… Vlastně pořád něco chystám, takže ani nemám pořádně čas zabývat se literárním provozem a zajímat se o to, co píšou kolegové. Mě literatura sama o sobě vlastně ani tolik nebaví. Zato mě baví v poslední době fotografie. A to právě na základě Závěrky. Zkrátka můj vnitřní život je tak strašně zábavný, že je vlastně lepší než ten reálný.
To ale přece je podstata tvorby. Že si člověk žije vevnitř.
Ano, je to vlastně krásné vězení, ze kterého sice můžete odejít, ale v podstatě se vám tam docela líbí. Jenže stává se z vás asociál – a to je taky špatně.
Z takových stavů ale člověka naštěstí vytrhávají děti.
Jo, děti jsou obrovská záchrana. Takže abych to shrnul: národní spisovatel vůbec ne – to pro mě neexistuje. A ptáte-li se, zda literatura už je zábavná, odpovídám, že zábavná je v tom nejlepším slova smyslu. Protože já se zabývám hlavně románovou tvorbou a román je zábavnostní žánr, musí být zábavný. Je-li v něm něco literárního, uměleckého, nebo dokonce nadčasového, je to pro mě až druhotné. Nejdřív musí být příběh, který sníte nejlépe na pár posezení. To je pro mě fiction, to je próza. Takto to mám vymezené.
Takže platí slogan, že psaní je druhá nejlepší věc, kterou si člověk užije sám?
Přesně tak.
Neptám se, co je tou první. Ale co je třetí? Překládání?
Překládání je řehole. Ale taky vás to uspokojí, když se vám povede dobře, když cítíte, že tak, jak jste to udělal, je to přesně. Jindy zase víte, že abyste dosáhl kýženého výsledku, od originálu se musíte vzdálit. Kdežto psaní v porovnání s překládáním je ohromně svobodné. Překladatel je služebník, kdežto autor přece jen stojí o dost výš než překladatel. Autor je na všecko úplně sám, nemá se o co opřít, nemá k ruce žádný zdroj, ten není. Je jenom nápad a autor ho musí zpracovat a opracovat.
Jsou ale přece krásné, ty rauše, když člověk vymyslí, jak udělat autorovu hříčku v češtině…
Ano, to je ohromné uspokojení.
Lze ve vlastním psaní najít podobný moment?
Lze. Nejprve píšete některé věci, aniž víte proč. Derou se vám do textu nějak podprahově a vy je v něm musíte mít. Je to umanutost, vy víte, že pro celý ten tvar nebo text jsou to důležité věci. Jenže netušíte proč, takže si je ani neumíte obhájit. Je to utkvělá myšlenka, kterou neumíte vysvětlit. A teprve když si napsané po sobě čtete – anebo ho třeba ani nečtete a ani na něj nemyslíte, jenom si tak žijete –, najednou vám to docvakne. Aha, proto to tam je! Následně s tím všecko usouvztažníte, zvýznamníte – a najednou ona „věc“ sedí jako prdel na hrnci a vy si říkáte: Jo! Jo! To je ono! V Závěrce jsem to tak měl s otcem hlavní hrdinky Věrky. Na něj jsem přišel až později, až poté, co jsem celý text po sobě zválcoval.
Opravdu?
Přepsal jsem ho od základu. Nejdřív jsem ho půl roku psal a pak tři měsíce přepisoval. A bylo to tak dobře, takhle už to budu dělat dál. Budu sám sobě redaktorem – velmi přísným.
Vy jste až dosud po sobě vážně nepřepisoval?
A to jsem tentokrát měl ještě redaktora Jiřího Popiolka, který mi taky dobře poradil, ať některé věci vyhodím. Bývaly ale doby, kdy jsem neměl redaktora žádného. Dokonce abychom do knížky nějakého redaktora vůbec napsali, vepisoval jsem tam svého šéfa. Ale věděl jsem to jenom já, někdy snad ani korektor ne. Jenže podle toho ty texty taky vypadají.
Vy jste fakt nechtěl redaktora?
Nechtěl. Byl jsem si sebou tak strašně jistý. To už dneska dávno nejsem, dneska jsem třtina ve větru. Ale dřív jsem byl tak sebejistý, že jsem si prostě všecko ošéfoval sám. Až teď mě to děsí, nechci na to být sám.
A to i u prvních knížek nakladatelé přistupovali na to, že budou bez redakce?
U prvních to tak ještě nebylo. Já jsem u první i druhé knížky měl dobré redaktory, jenže nebyl jsem s jejich prací úplně spokojený, naopak, byl jsem si jist, že to zvládnu úplně sám. Že právě budu sám sobě redaktorem. To bylo v období let zhruba 2004 až 2011 nebo 2012.
Neuvažujete tedy, že byste se vrátil k některému ze svých starých textů a znovu ho přepsal?
No jo, jenže zase já se nemám natolik rád, abych znova předělával staré věci. To ne. Někteří lidé mi vlastně říkali, že Závěrka končí v tom nejlepším a že bych okamžitě měl začít psát pokračování. Ale to nejde, já se s jejími hrdiny už rozloučil.
Proč pokračování? Když vyprávění končí v nejlepším, pak končí tam, kde končit má.
Přesně tak! Já už to nechci ani domýšlet, to už bychom byli u televizního seriálu. To bych sice dělal rád, protože bych si aspoň vydělal nějaké peníze, jenže neumím to.
Řekněte mi, na přepisování Závěrky měly vliv vaše fotky v knížce, nebo ne?
No právě že už měly. Protože už vznikly.
Napřed byl text, potom fotky?
Ano. A nakonec, jak jsem se bavil se svou modelkou, kterou jsem dřív vůbec neznal, jsem zjistil, že v knížce jsou podobné věci – až neuvěřitelně podobné – jejímu životu. Rodinným poměrům, situaci a tak dále. Takže na základě toho, co ona mi vyprávěla, když jsme se u focení bavili, jsem Závěrku ještě malinko pozměnil, upravil, dal do lepších vztahů a souvislostí. Nakonec mimoliterární realita, nebo tedy realita mimo mě, měla na výsledek taky svůj podstatný vliv. A ovšem i samotné focení, všechny ty technikálie, které kolem složitého studiového focení jsou. Taky to mi pomohlo dotáhnout některé podrobnosti textu.
Usuzuji z vašich slov správně, že ke své modelce jste si našel cestu podobným způsobem, jako je v knížce popsáno setkání obou jejích hrdinů?
Ano, já jsem svou modelku potkal v terénu. Potřeboval jsem takovýhle typ – holku s velkýma očima. Češky jsou hezké holky, ale málokterá má velké oči. A tahle je má, tak jsem to zkusil.
Je to Češka?
Ano, je to Češka. Ale ty postavy, podle nichž je dělaná vůbec celá situace Věrky a Matěje, jsou v reálu dva Angličani, kteří spolu fotí a publikují už strašně dlouho. Jsou velmi dobří.
Vlastně znovu, jako když jste se rozhodl vydávat knížky bez redaktora, prokazujete silné sebevědomí. U textů jste k nějaké pokoře došel. U fotek prozatím ne, najednou máte sebejistotu předvést se před profíky.
V knížce jsou oba mí hrdinové amatéři a my jsme taky byli amatéři. Jenom jsme si zkusili, jestli ty mé fotky aspoň trošku – aspoň trošku, malinko – budou knížku ilustrovat. Já vím, že v nich žádné kouzlo není. Ale chtěl jsem, aby to aspoň po technické stránce byly zajímavé fotky se zajímavým člověkem a zajímavě nasnímané. Nakonec to stejně všecko jsou výřezy, protože jsem fotil naležato a neuvědomil si, že výsledek musí jít na stránky, a že foťák teda musí být postaven. Přestože jsem kolem sebe měl odborníky, nenapadlo ani je, že fotky přijdou na stránky a že mám fotit na svislý formát. Takže jsem do fotek musel řezat. Ale protože byly dělány na středoformátový foťák, byly obrovské a šlo to.
Prošel jste nějakým fotografickým školením?
Dostal jsem strašnou nalejvárnu od kluků kolem sebe. Jednak z Arga od Pavla Růta a Richarda Klíčníka, jednak od Zdeňka Rerycha, u kterého jsem fotili a jehož fidlátka jsme používali na svícení. Navíc já jsem zrovna v té době dostal foťák, malou zrcadlovku se sadou objektivů, které jsme s bráchou zdědili po muži naší mámy. To byl belgický fotograf. Takže jako by někdo říkal: tady máš šanci zkusit si teď v životě zase něco nového, něco jiného než psaní. Tak to zkouším a strašně mě to baví. Kdybych mohl, jsem v aťasu od rána do večera.
A co fotíte? Jenom lidi? Respektive jenom ženy?
Když dostanu nějakou oběť do ateliéru, tak ji fotím. Ale nejenom ženské, akorát že z chlapů tam snad nikdo kromě příbuzných ještě nebyl. Takže fotím příbuzné. Občas i děti, jenomže s těmi je to těžké, ty to nebaví, neposedí. Ale až teď bude světlo, vyrazím i do terénu. Pro mě je to focení blízké psaní v tom, že hledáte, z jakého úhlu je člověk nejzajímavější. Jak ho vzít, aby fotka byla dobrá. Abyste dotyčnému nebo dotyčné posloužil a sám abyste se pocvičil.
Takový přístup je možný i u psaní?
Ano. Protože pořád jste režisér, jste bůh. Akorát že při focení s tou technikou, s tím studeným médiem, které je mezi lidmi, to ještě neumím. Ale výborné je, že přestože mezi vámi je stroj, to železné oko, sbližuje vás, protože si s druhým člověkem můžete povídat. On se rozpovídá, jakoby se otevře, najednou o něm hodně zjistíte a najednou ho blejsknete – a fotka je zase lepší. Pro mě je to úplná terapie, já při těch sedáncích na sebe všecko vykecám. Je to fakt jako u psychologa.
Nikdy jsem nefotil, ale vždycky jsem si myslel, že společné focení je spíš vášeň než rozhovor. Ale vy mi tu tvrdíte, že focení je místo sexu intimní rozhovor.
(směje se) Jo, to je možné.
Vidíte, to bych nečekal. Každopádně hodláte nějak svůj koncept „fotografické knihy“ rozvíjet dál?
Mám nápad ještě na jednu knížku, v níž taky budou moje fotky, ale tam to nebude tak strašně důležité jako v Závěrce. I když ani v ní to možná nebylo důležité – nakonec text přece vznikl dřív, dávno před tím, než nás v Argu napadlo, že bych obrázky k němu mohl napráskat já. Každopádně novinka bude knížka o Karlových Varech. Bude to po dlouhé době návrat ke zločinu, jakýsi krimi horor. Mám už přesnou představu, jaké v něm chci mít fotografie. Chci je udělat zase já, z plezíru. Mohl by je udělat někdo jiný, ale já zase už přesně vidím, jak ty obrázky budou, jak budou v textu popsané, jak budou nasnímané. Takže uděláme pár výjezdů s modelkou, abych ji zahrabal ve Varech do listí. Na to se těším, vysloveně těším. Nafotíme to, jen co bude teplo. No a pak to snad napíšu. To už bych měl, když to mám takhle vymyšlené.
Máte vždycky jeden text rozdělaný? Nebo jich máte víc a skáčete mezi nimi?
Psát víc dlouhých textů naráz nejde. Vždycky jeden. Ale při něm samozřejmě napíšu spoustu povídek, fakticky jsou na zakázku nebo na nějaké téma. Píšu takové do novin. Dřív jsem to vůbec neuměl, ale teď jsem se to už asi trošku naučil a většinou mě něco napadne. Je to jako zadání pro architekta: máte malinký prostor, téma a něco musíte vystřihnout. Je to dobré cvičení, člověk se pořád udržuje v kondici. Ale musím říct, že fakt dlouho mě nechytlo něco psát, jako se to podařilo právě u Závěrky. U ní jsem se snažil s hrdiny sžít. Asi jsem tam dal strašně moc ze sebe. Ještě jsem možná měl víc koukat do hlavy té Věrce. To mě sice baví míň, ale zase je to pro muže spisovatele větší výzva.
Míň vás baví koukat do hlavy ženám než mužům?
Psát z pohledu ženského není zrovna moje parketa. To bych nechal jiným – lepším spisovatelům. Ale protože mám svou Věrku hrozně rád, přece jen si myslím, že jí trochu dlužím. Vidíte, já o ní uvažuji jako o skutečném člověku, přitom neexistuje. (směje se)
Ale vždyť jste říkal, že má předobraz.
Ano, tu Angličanku. Ale tu neznám, to je modelka.
Tu jste vyhmátl někde na webu, ona se svým fotografem má fotografický poměr?
Mají fotografický poměr, ano. On je o hodně starší, kdežto jí je asi dvacet sedm. Ale já jsem nechtěl, aby mezi mými ten rozdíl byl tak velký. Chtěl jsem, aby byla nějaká šance, že život prožijí společně. Přál bych jim to.
Zdráhám se vyzrazovat pointy, ale tohle snad není nic proti ničemu: říkáte, že méně rád koukáte do hlavy ženám, ale v Závěrce jste se vytasil s lesbickou, co lesbickou – bisexuální linkou. To je zajímavé.
Já bych to tam nikdy nedal, kdybych takové ženské, o jakých píšu, neznal. Ale protože je znám a s fenoménem bisexuality jsem se seznámil, dal jsem to tam. Dřív jsem nevěděl, že někteří lidé jsou bisexuální. Myslel jsem, že lidé jsou buď hetero, nebo homo – ale že je něco mezi, jsem netušil.
To se teď hodně řeší.
Ano, to se teď hodně řeší. Mám konečně prst na tepu doby, což se mi běžně nestává. Ale poslyšte, kde je váš fotograf?
(Jako na zavolanou přichází fotograf Echa Jan Zatorsky.) Vidíte, zrovna jde.
Vy jste to oko! (Probíhá čtvrthodinové focení. Jan Zatorsky se pokouší zachytit Miloše Urbana skrze vitrínu kavárny, v níž jsme se setkali. Jenže neustále mu do kompozice padají stíny nebo obrysy mé postavy. Konečně je hotovo.)
Nemůžu se závěrem nezeptat: když jste teď byl na druhé straně objektivu a byl smýkán kavárnou dle fotografových pokynů, jak jste se cítil?
Je to saďour! (směje se)