Amerika se svým bankovním systémem sice krizi odstartovala, ale taky se z ní rychleji vyhrabala. Oživení je stále pomalé a nejisté a (jak tomu ovšem bylo už po posledních dvou recesích) vytváření nových pracovních míst kulhá za růstem HDP. Ale srovnání s průmyslovými centry Evropy je zdrcující – Amerika už překonala svou předkrizovou úroveň, kdežto eurozóna se v roce 2011 propadla do stagnace, z níž nemá sílu uniknout. Silnější americké oživení má kořeny tam, kde krize začala: v bankách. Americká centrální banka se vrhla velmi agresivně do záchrany ekonomiky a její nekonvenční opatření byla sledována po celém světě nezřídka se zděšením. Kroky, kterými uklidnila trhy, ovšem umožnily americkým bankám vyčistit bilance daleko lépe než evropským. Evropské banky naopak stále táhnou za sebou břemeno špatných úvěrů a bludného kruhu mezi bankami a nejistými státními dluhy.

Zatímco stress-testy amerických bank byly vnímány jako důvěryhodné, nad evropskými se stále vznášel otazník politických ohledů při hodnocení národních šampiónů a posuzování riskantnosti vládních dluhopisů v jejich portfoliích. Výsledkem je, že americké banky jsou dnes ziskovější než evropské a zároveň, což je z hlediska reálné ekonomiky důležité, více půjčují. Po krizi byl propad objemu úvěrů v USA drsnější, zatímco Evropa už si myslela, že je z nejhoršího venku. Ale od roku 2012 je klesající objem úvěrů v eurozóně evidentním znakem zastaveného oživení, jež se ECB snaží řešit různými administrativními opatřeními. Ale zatímco v eurozóně objem úvěrů soukromému sektoru za poslední rok a půl poklesl o 3 procenta, v USA o stejné procento vzrostl a hlavní podíl na tom měly úvěry firmám, jež rostly pětiprocentním tempem.

Důležitým faktorem v americké průmyslové renesanci byly nové metody těžby ropy a zemního plynu. Závislost na dovozu těchto komodit táhla dolů americký obchodní deficit a tradičně měla vliv na její zahraniční politiku zejména na Blízkém východě, kde stála v pozadí letitých aliancí s různými arabskými monarchiemi. „Žádnou krev za ropu,“ zněl populární slogan proti irácké válce. Letos se USA zřejmě stanou největším světovým producentem ropy a zemního plynu – momentálně předstihly Rusko i Saúdskou Arábii. Za posledních pět let poklesl jejich dovoz zemního plynu o 32 procent a ropy o 15 procent. Ceny těchto komodit pro americké spotřebitele se odpoutaly od evropských podobným způsobem jako průmyslová produkce, což je trend znepokojující evropské průmyslníky natolik, že si našel cestu i do oficiálních prohlášení úředníků Evropské unie. A nejde samozřejmě jen o samotný trh s ropou a plynem, ale i o průmysl s touto těžbou spojený. Investuje se do něj okolo 200 miliard ročně. V zemi, jíž bylo zvykem se vysmívat, že už neumí nic vyrobit a všechno dováží z Číny, vyrostl technologický ekosystém, který neumí nikdo jiný replikovat – kde chtějí těžit břidlicový plyn, musejí pozvat americké firmy.

Se zdravím ekonomiky souvisí zdraví státních financí. Málo je zemí, jež se mohou pochlubit tím, že jejich hospodaření stojí na bezpečném základě, a ještě méně je těch, jejichž fiskální politika by neměla klikatý osud. Z rozpočtových „chronicky nemocných“ se stávají šampióni vyrovnaného rozpočtu a naopak, přičemž ty obraty zpravidla nikdo nepředvídá. Nejinak tomu bylo v USA, které měly na konci funkčního období, před 11. zářím, rozpočtové přebytky, aby se pak zhouply díky bankovní krizi a stamiliardovému stimulačnímu balíčku do divokého schodku. Před pár lety strašily Spojené státy defaultem, když se Kongres nebyl schopen dohodnout na zvýšení dluhového stropu, dnes je deficit pod kontrolou zejména díky tupému nástroji rozpočtových škrtů, na nichž se dohodl Kongres s Obamou, aniž si kdo představoval, že skutečně vstoupí v platnost.

Dlouhodobě se však solventnost země neodvíjí od úspor na nákupu propisovaček, ale od kontroly mandatorních výdajů, zejména sociálních transferů, mezi nimi zejména penzijního systému. A tady mají Spojené státy vůči Evropě jednu velkou výhodu: lepší demografickou prognózu. I USA čeká stárnutí, jemuž se nevyhne žádná vyspělá společnost. Ale americké ženy mají více dětí a Amerika stále láká přistěhovalce, kteří tam chtějí za prací, ne za sociálními dávkami. USA proto budou stárnout pomaleji. Představu o zátěži důchodového systému si lze udělat z veličiny, jíž demografové říkají support rate – počet lidí starších 65 let jako podíl populace v produktivním věku 15-64 let. Ten je dnes v Evropě asi na 25 procentech. Například v Německu je horší, asi 30 procent, což je jednou z příčin německé ultraopatrné, defenzivní fiskální strategie – do nevyhnutelného stárnutí chtějí vstupovat s vyrovnanými účty. V USA je dnes tento poměr pod 20 procenty. Podle projekcí by se měl v roce 2050 přiblížit 40 procentům, ale v Německu už by měl tou dobou činit depresivních 60 procent. Převaha starých lidí nad mladými bude markantní, což bude mít své důsledky, i kdyby někdo vymyslel ten nejgeniálnější, trvale nejudržitelnější důchodový systém. Od menšiny lidí v produktivním věku se bude očekávat nadlidská produktivita, společnost jako celek ovšem bude méně ochotná riskovat, experimentovat, učit se nové věci, což je atmosféra, v níž nějaký skokový nárůst produktivity nelze očekávat. Lék na tuto sklerózu zatím nikdo nevynalezl; USA na to aspoň mají víc času než naprostá většina jiných vyspělých zemí.

Stíny na obzoru

Jedním z důvodů, proč Američané své hospodářské oživení nepociťují nijak slavně, je, že co se jejich naprosté většiny týče, žádný růst se nekoná. Medián příjmů domácností ještě nedosáhl hodnoty, jakou měl v roce 2009, kdy oficiálně začalo oživení, a stále je hluboko pod hodnotami z let 2000-2008. Nikoli průměr, nýbrž medián, tedy střední hodnota. A jsme u tématu nerovnosti. Kniha francouzského ekonoma Thomase Pikettyho Kapitál pro 21. století, zabývající se tématem majetkové a příjmové nerovnosti v současných společnostech, se stala v USA větším hitem než v jeho rodné Francii. Je to logické. Jestliže se veškeré plody hospodářského růstu koncentrují u příslušníků onoho dnes příslovečného jednoho procenta (a vývoj je tak nerovný, že dnes už je v módě mluvit o jednom procentu jednoho procenta), a ten růst přitom není nijak bryskní, pak prostě ta dolní polovina příjmového žebříčku žádný růst nepociťuje, statistika nestatistika. Má to své politické, ale i čistě ekonomické příčiny.

Na jednu z nich upozornil v roce 2011 ekonom Tyler Cowen v knize The Great Stagnation (Velká stagnace), a je to příčina o to znepokojivější, že je kontraintuitivní a nezdá se politicky řešitelná. Cowen tvrdí, že navzdory našemu opojení internetem a smartphony se ve většině oblastí ekonomiky technologický vývoj a s ním spojený růst produktivity v posledních dvaceti letech zpomalil až zastavil. Koncentrace bohatství má ale dopady, jež dalekosáhle přesahují jen měřitelné příjmy domácností. Je to téma, jež znepokojuje komentátory na pravici i na levici – podobná témata najdeme třeba v knize levicového Christophera Hayese Twilight of the Elites: America After Meritocracy (Soumrak elit: Amerika po meritokracii) i pravicového Charlese Murrayho Falling Apart (Jak se rozpadáme). Oba si všímají toho, že Amerika byla ve svých vlastních očích odjakživa zemí společenské rovnosti, mobility a příležitosti pro každého. Pro toho, kdo měl nadání, vůli a píli (a štěstí), nebyla žádná společenská pozice nedostupná, ať se narodil kdekoli a komukoli. To si dnes lidé spíš jen namlouvají.

V mnoha zemích světa je meritokracie ideálem. Jenže v Americe dosáhl systém selektivního vzdělávání takové účinnosti, že děti, které nejsou od malička připravovány na studium na elitních vzdělávacích institucích (školkou počínaje), se nikdy nedostanou na elitní univerzity, bez nichž se nikdy nedopracují ekonomicky a společensky prestižního postavení. A které děti se na ty školy dostanou? Děti rodičů, kteří takové školy sami vystudovali a pak si našli životního partnera s podobným vzděláním a postavením. A přestěhovali se do několika z relativně malého množství okresů, kde žijí jen podobní lidé jako oni. Murray identifikoval ve statistikách několik desítek tzv. superzipů (zip je v USA poštovní směrovací číslo), kde koncentrace majetku a postgraduálních titulů dosahuje hodnot naprosto odtržených od zbytku Ameriky (příznačně se mezi očekávatelné lokality na východním pobřeží a v jižní Kalifornii v posledních letech probojovala také místa v hlavním městě a okolí, kde neexistuje žádný pořádný průmysl – vládnutí a lobbying je dnes růstový sektor). Tyto elity se baví jen mezi sebou a o životě těch, kteří je obsluhují, mnoho nevědí. Tito lidé k nim dojíždějí každý den desítky kilometrů, protože bydlení někde blíž si samozřejmě nemohou dovolit. Ale jak ukazuje Murray, jejich život je horší a skýtající méně šancí do budoucna v neúprosně dlouhé řadě ohledů – počet dětí narozených mimo manželství, závislost na dávkách, zahraniční dovolené, pravděpodobnost, že budou brát drogy, že se ocitnou ve vězení, šance na vzdělání, vzájemná důvěra a společenský aktivismus – naprostá většina těchto trendů se podle Murrayho zhoršuje a jejich geografická koncentrace roste.

Kalifornie už není, co bývala

Vzdělání bylo hnací silou společenské mobility, ale dnes tuto roli přestává plnit. Ještě stále je to v průměru investice, který se vyplácí – dosažené vzdělání se statisticky projevuje na dosaženém příjmu. Ale sotva polovina držitelů bakalářského titulu pracuje ve funkci, který titul vyžaduje. 284 tisíc jich vydělává minimální nebo menší mzdu. A z čerstvých absolventů jich 53 procent je buďto bez práce, anebo našli jen místo, kde jejich titul není potřeba. Hnutí Occupy se rekrutovalo právě z řad těchto mladých, vzdělaných, chudých a zadlužených lidí. Cena vzdělání rostla do osmdesátých let asi o procento rychleji než inflace. Od té doby ale roste o 3 až 5 procent rychleji. Objem úvěrů na studium stoupl za posledních deset let o 275 procent. Stát by s tím měl asi něco dělat, jenže on je taky jedním z viníků – úvěry na školné dotuje, ale ty dotace jen ženou inflaci ceny vzdělání.

Rozumí se samo sebou, že tyto elity mají mají rozhodující politický a ekonomický vliv a ekonomiku a politiku přizpůsobují k obrazu svému. Geograf Joel Kotkin zdokumentoval, jak dominance elit z Los Angeles, San Francisca a Sillicon Valley vede v Kalifornii ke stavu, který označuje za zárodky nového feudalismu. Koho by napadlo, že Kalifornie, synonymní s bezpočtem internetových startupů, rizikových kapitalistů a milionářů mladších třiceti let, ztrácí obyvatele. Že ztrácí pracovní místa. Že z 20 amerických měst s nejvyšší nezaměstnaností je jich 11 v Kalifornii. Že v ní žije třetina příjemců sociálních dávek z celých USA. Že nejvyšší podíl obyvatel žijících pod hranicí chudoby je právě v Kalifornii. Že je tam nerovnost srovnatelná s Dominikánskou republikou či s Jižní Afrikou před pádem apartheidu.

Vždycky to tak nebylo, Kalifornie bývala pionýrem mnoha průmyslových oborů. Ale ty se v posledních desetiletích odstěhovaly jinam. Například japonské automobilky Nissan a Toyota měly své americké centrály v Kalifornii – už nemají. Elon Musk, jeden z nejslavnějších hi-tech miliardářů, ztělesňuje hodnoty Sillicon Valley svým překvapivě úspěšným projektem elektromobilů Tesla, prvním úspěšným plně elektrickým vozem. Ale novou továrnu na baterie staví raději v Nevadě. Hlavní příčinou je vysoká a obtížně předvídatelná cena energie kvůli různým zeleným iniciativám, v nichž je Kalifornie lídrem. K tomu se přidávají další environmentální regulace, díky nimž je investování a vytváření míst v jiných průmyslových oborech, ve stavebnictví a v zemědělství čím dál obtížnější. Ty regulace jsou milé srdci progresivních technologických milionářů, ale jejich dopad na živobytí lidí pracujících ve všednějších oborech jim nedochází. Podobně by se dal popsat vývoj státu New York, jehož odprůmyslněné venkovské oblasti kontrastují s newyorkskou mmegalopolí. „Kdyby se nám podařilo sehnat ještě dalších pár miliardářů z celého světa, kteří by se sem přestěhovali, bylo by to boží požehnání,“ řekl bývalý primátor New Yorku, miliardář Michael Bloomberg, „protože z nich jsou příjmy, díky kterým je možné postarat se o všechny ostatní.“ Je to jeden model růstu, metropole jako „luxusní zboží“ (opět Bloomberg). Ale priority městských investic se pak řídí potřebami a zálibami miliardářů a většině obyvatel je přisouzena role obslužného personálu. A ten si moc nevydělá, protože jeho mzdy tlačí dolů stálý příliv imigrantů, další priorita amerických oligarchů, do jejíhož prosazování investují nemálo lobbystické energie. „Já i vy hrajeme golf. Kdo se nám bude starat o greeny?“ obhajoval Bloomberg v rádiu nutnost legalizovat pobyt ilegálních přistěhovalců.

Dvě vize bez jasné vize

Toyota se z Kalifornie přestěhovala do Texasu. Tam vznikl od konce krize milión nových pracovních míst, pětkrát víc než v New Yorku, o Kalifornii, kde pracovních míst ubylo, nemluvě. A nejsou to jen nějaké „mcjobs“, ale i solidní místa v průmyslu s platy, z nichž může žít střední vrstva. Mimo jiné proto, že je tam levnější bydlení díky volnějším územním plánům, zatímco v New Yorku či Kalifornii preferují hustotu. Ale podobných „aspiračních míst“, kam se stěhují mladí lidé, kteří chtějí zakládat rodiny, ale i firmy, jež chtějí najít inženýry, které by v Kalifornii nezaplatily, identifikuje geograf Kotkin víc – na jihu Ameriky, ale i Oklahomě, Utahu a některých místech kdysi skomírajícího Středozápadu.

Mezi těmito dvěma vizemi rozvoje se teď bude rozhodovat, ale žádná nemá ideálního politického mluvčího. Demokratická strana je dnes koalicí oligarchů a těch nejchudších. Má na své straně intelektuální elity, ale i široké vrstvy zejména mladších lidí, pro něž je republikánská strana příliš konzervativní. Republikáni jsou zase koalicí převážně starších, převážně bílých voličů, která je odsouzena k demografickému odumírání, a byznysmenů, které zajímají jenom nízké daně a levná pracovní síla. Vzniká tu dost velká sociální vrstva, kterou politicky neobsluhuje nikdo. Je skeptická k velké moci státu i k odborům, jež jsou součástí demokratické koalice. Průzkumy z posledních dvou let ukazují, že se většina Američanů bojí příliš silné vlády víc než příliš slabé (63 procent podle průzkumu z roku 2013). Zkušenost je naučila skepsi k velkým záměrům vlády, ať už jde o nastolení demokracie v Iráku nebo zavedení univerzálního zdravotního pojištění doma. Republikáni je ale míjejí svým sociálním konzervativismem, jež často není žádnou pořádnou ideologií, ale lidovou kulturou určitých sociálních skupin. Příliš mnoho republikánů není schopno přesvědčit, že se smířilo s individualistickou revolucí, jíž Amerika v posledních letech prošla – tolerantní postoje k rasovým odlišnostem, k drogám, k sexuální orientaci, rovnosti pohlaví, to všechno se v posledních letech radikálně změnilo. Názory na manželství homosexuálů se po dvou tisících let víceméně konstantního stavu proměnily během dvou desítek let z nepřijatelného tabu na něco, co je nejen přijatelné, ale čehož odpůrci si zaslouží být uráženi a vyloučeni ze slušné společnosti asi jako rasisté. Republikáni občas působí jako policie města Ferguson – z 97 procent bílá ve městě, které je ze 67 procent černé. V USA politické strany nemění jména, ale mění se uvnitř. A k takovému zásadnímu vnitřnímu přeskupení je Amerika zralá.