Podvody s emisemi ve Volkswagenu jsou pro automobilový průmysl stejným skandálem, jako byly pro auditory účetní podvody v Enronu, WorldComu nebo Parmalatu v roce 2002. Jako byl pro investiční banky pád Lehman Brothers v roce 2008. Jako byl pro diskrétní švýcarské bankovnictví krach Wegelinu v roce 2013.

Všechny ty příběhy ukázaly, jak hluboce byly tyto branže podvody, fixlováním a obcházením regulací prorostlé. Že to nebyla žádná náhodná selhání jedinců, ale systém. Systém, o němž vědělo nebo alespoň něco tušilo mnoho zainteresovaných včetně politiků a regulátorů, kteří k tomu systému vytvářeli podmínky.

Po Enronu skončila či se musela výrazně proměnit řada předních auditorských firem. Lehman Brothers smetl ze světa celou branži čistě investičních bank, s jejich obrovskými pákovými efekty. Wegelin padl a donutil ostatní švýcarské banky k mnohem větší průhlednosti, než na jakou byly zvyklé. Podobné dopady pro automobilky bude mít i příběh VW.

Ekonomická diplomacie

I ten přesně odhaluje slabinu systému. V tomto případě jsou to příliš úzké vazby mezi politikou, která dává pravidla regulaci, a silnou průmyslovou lobby. Není náhoda, že se to odehrála právě v Německu s jeho korporativistickou kulturou a tradicí. Každý sedmý Němec dnes pracuje v automobilovém průmyslu nebo branžích na něj přímo napojených. Politici se tak cítí povinováni naslouchat jim při tvorbě zákonů, jako jsou třeba ty, kdo a jak kontroluje skutečné emise. A cítí povinnost za jejich zájmy lobbovat v cizině. Ale nemusíme chodit do Německa. Český prezident Miloš Zeman tomu říká ekonomická diplomacie a považuje to za hlavní náplň své práce. Dalo by se říct skoro jedinou, které se skutečně věnuje.

Německá kancléřka Angela Merkelová to naplno předvedla v roce 2013, kdy osobní intervencí zablokovala novou směrnici Evropské unie, která zpřísňovala pravidla pro emise oxidu uhličitého a měla být obtížně splnitelná pro silné německé automobilky, jež znečišťovaly víc než jejich evropští konkurenti.

Volkswagen je ukázkovým případem propojení politiky s ekonomikou. Vláda spolkové země Dolní Sasko v něm má pětinový podíl, ale hlavně má právo veta na jakékoliv rozhodnutí. Mnoho vlivných politiků má na VW přímé vazby. Poslední sociálnědemokratický kancléř Gerhard Schröder přišel do Berlína právě z Dolního Saska, kde jako zemský premiér seděl v 90. letech přímo v představenstvu Volkswagenu. Pro svou velmi vstřícnou politiku vůči automobilkám si vysloužil přezdívku autokancléř. Pak ho v představenstvu VW vystřídal jistý Sigmar Gabriel. Seděl tam v letech 1999 až 2003. Dnes je vicekancléřem a šéfem velmi silného ministerstva hospodářství, pod nějž spadá i automobilový průmysl. „Ty vztahy jsou tak úzké, že šéfové automobilek chodí své záležitosti řešit přímo s kancléři,“ upozorňuje Hans-Martin Tillack, investigativní reportér a autor knihy Lobbistická republika o vztazích mezi německým byznysem a politikou.

Byznys, politika, byznys

Na evropské scéně už má to propojení rovnou institucionalizovanou podobu ve spolku Cars21, který založila přímo Evropská komise, aby zvýšila konkurenceschopnost evropských automobilek. Ty si přes něj prosazují své zájmy. Působil v něm i bývalý český vicepremiér pro ekonomiku, později vysoce postavený manažer VW Martin Jahn. Svého času mu šéfoval další Čech, Ivan Hodač, ze kterého chtěl Petr Nečas udělat státního tajemníka pro Evropskou unii.

Politici a podnikatelé spolu jistě musí mluvit, příliš úzké vazby ale vedou k tomu, co teď sledujeme ve VW. My tady máme samozřejmě výrazně vyhrocenější případ oligarchie, kdy je majitel jedné z největších průmyslových skupin, navíc podnikajících v oborech, které podléhají přísným zdravotním a ekologickým normám, zároveň ministrem financí a zákonodárcem. K tomu pobírá miliardové dotace a daňové úlevy.

I prezident Miloš Zeman je ale se svou ekonomickou diplomacií těžce za hranou zdravého odstupu mezi politikou a byznysem. Zvlášť když si ze šéfa neprůhledné čínské skupiny CEFC s vazbami na tajné služby udělal přímo svého poradce.

Publikováno na Echo24.cz