Máme rádi, když se staneme svědky něčeho historického a tzv. Panama Papers čili Panamské dokumenty, složky z právnické firmy Mossack Fonseca, jsou co do objemu dosud největším únikem tajných informací, vedle něhož se Snowdenovy dokumenty krčí jako Říp pod Montblankem – jedenáct a půl milionu složek o dvou stech tisících firmách, které panamští právníci pomáhali zakládat a spravovat.

Je to sice ne první, ale největší pohled do tajemného světa firem v jurisdikcích, jež nabízejí výhodný daňový režim, ale hlavně anonymitu. „Chci ty zločiny zveřejnit,“ zdůvodňuje svůj krok neznámý oznamovatel v animaci jako ze špatného hollywoodského filmu, jež provází prezentaci složek na webu. Těmto megaúnikům už jsme tak uvykli, že víme, že po nich nebude následovat katarze. Je to pouze další v řadě křečí, jimiž demokracie v éře globalizace a internetu rozdírá sama sebe. Místo katarze je výsledkem jen nihilismus.

Existence světa offshore je pro někoho civilizační rakovina. Pro husté libertariány a píáristy offshorových bankéřů (velikost průniku obou skupin je otázka) je fenomén offshore blahodárný: představuje brzdu nejhorších excesů „normálních“ států. Nebýt konkurence offshoru, zdaňovaly by a regulovaly bez omezení. Takže vlastně chrání naši svobodu. Tato argumentace by měla větší váhu, kdyby k největší explozi offshorů nedošlo až dekádu poté, co většina hlavních ekonomik významně snížila marginální daňové sazby. Zastánci neomezené „daňové optimalizace“ jsou nejsnesitelnější, když jen mlčky kradou. Poslouchat jejich řeči, že stát stejně většinu daní promrhá a rozkrade, je dost protivné. Tito lidé by daně nechtěli platit, ani kdyby se stát stal zázračně efektivním. Zároveň automaticky předpokládají, že někdo postaví fyzickou infrastrukturu a vzdělá pracovní síly, bez nichž by jejich podnikání nemohlo existovat.

Vyhýbání se daním je ale jen jedním důvodem atraktivity offshoru, vedle vyhýbání se finanční regulaci – což přispělo ke globální finanční krizi (i když hustolibertariáni na to řeknou, že za to může ta přeregulovanost, před níž se utíká). A dalším důvodem je anonymizace – kvůli vyhýbání se sankcím, praní špinavých peněz, zakrytí identity uchazeče o státní zakázku... Je zřejmé, proč nás asi tato kategorie bude zajímat nejvíc.

Nicholas Shaxson, autor knih o offshorových finančních centrech, píše: „Na jedné straně chtějí přitáhnout peníze tak, že se prezentují jako čistá, úctyhodná, spolehlivá, efektivní a důvěryhodná místa pro ukládání peněz a dělání byznysu… Na druhé straně taky chtějí vyluxovat co nejvíce špinavých a pochybných peněz, co jich na světě je. (…) Tento paradox řeší nabídkou, již lze shrnout asi takto: Neukradneme vaše peníze, ale nebudeme se na vás zlobit, když ukradnete peníze někomu jinému.“

Nikoli náhodou došlo k expanzi offshorových center po pádu komunismu. Míří do nich peníze od lidí žijících v místech, kde podmínky k podnikání nejsou sice dobré, ale kde lze přijít k velkým penězům různými metodami, jež popisujeme termíny jako rent-seeking, state capture, tunelování, klientelismus či ruské „rejděrstvo“. Člověk tam může o svůj majetek rychle přijít – což tito zákazníci vědí nejlépe, sami své peníze zpravidla ukradli. To, že ta místa zůstávají bezzákonnými džunglemi, je výsledkem kooperace domácích predátorů a západních finančníků, kteří jim při plundrování jejich zemí poskytují nezastupitelné služby. Nikde tento paradox nevyniká víc než v případě Ruska, kde s podivuhodnou pravidelností vlastenečtí, Kremlu blízcí podnikatelé usazují své rodiny v Londýně. Teď tedy známe víc podrobností, jak používají offshore Putinovi blízcí podnikatelé jako bratři Rotenbergové či Jurij Kovalčuk, ale o nich jsme to tak nějak tušili – byly na ně uvaleny americké sankce. Nová jsou fakta o cellistovi a bratrovi Putinova spolužáka z akademie KGB Sergeji Rolduginovi, který se, ač o sobě říká, že není podnikatel, jakousi souhrou okolností ocitl v roli správce majetku odhadovaného na 350 milionů dolarů.

Pro ruskou propagandu představují Panama Papers jistý oříšek. Putin sám totiž v minulosti mluvil o nutnosti „deoffshorizace“, o tom, že bohatí Rusové mají vrátit peníze domů. Dřív by Kreml podobný masivní únik informací jen využil, aby ukázal prohnilost Západu. Což se stejně děje a nikdo si v tom nevede zdatněji než Moskvan jménem Edward Snowden, jenž na Twitteru tak náruživě sledoval trable islandského premiéra, že oznámil jeho odstoupení s předstihem. O Rusech v týchž dokumentech ovšem nenapsal ani slovo. Zároveň ale mluvčí Kremlu Peskov označil zveřejnění dokumentů za pokus CIA o destabilizaci Ruska a přišel s novým pojmem „putinofobie“, subžánru známé rusofobie.

Západ se ocitá v kuriózní slepé uličce. Na jedné straně jsou demokratické elity a mocenská centra. Nejsou schopny či ochotny vzdát se slastí offshoru, jejich zkorumpovanost je automaticky předpokládána (na otázku, zda jsou v dokumentech jména českých politiků, odpověděla jejich zdejší distributorka, že tam „překvapivě“ nejsou). Zároveň ale nedokážou mocensky zasáhnout proti silám, jež kompromitující údaje zveřejňují. Takže islandský premiér Gunnlaugsson má problém, protože před osmi lety dva roky spoluvlastnil offshorovou strukturu s majetkem své ženy, bohaté dědičky. Obvinění nezní, že se vyhýbal daním či jinak profitoval – jen že podíl neuvedl v deklaraci majetku. Gunnlaugsson přitom přišel do politiky jako „pan čistý“, až po finanční krizi, jež smetla celou tamní politickou garnituru a vedla k unikátnímu soudnímu procesu s tehdejším premiérem Haardem.

Síly, jež loupí tajemství elit a dávají je v plen veřejnosti, představují jakýsi druhý, paralelní offshore – jsou nepostižitelné a nezastavitelné, protože jsou chráněné šířením informací po internetu. Pochopitelně nenabízejí žádná řešení, nepředstavují žádnou vládní alternativu a nejsou nikomu zodpovědné. Autoritářské země, jež kontrolují oběh informací ve svých společnostech, jim umějí čelit a hrát s nimi svou hru. Dokumenty Mossack Fonseca jsou v řadě podobných úlovků výjimečné. Poprvé významněji dopadají na Rusko. WikiLeaks zveřejňovaly jen západní dokumenty a v Rusku naopak jeho lidé nacházeli vlídné zázemí – Julian Assange měl talkshow na televizi RT. V demokratickém prostředí ovšem platí heslo internetových anarchistů, že „informace chtějí být svobodné“, a to s nevypočitatelnými důsledky. Stávají se předmětem manipulace a politického boje.

Nikde to není patrnější než u nás, kde se privilegovaným šiřitelem dat Mossack Fonseca stalo dosud nepříliš známé České centrum pro investigativní žurnalistiku. Jak rychle vyšlo najevo, majitelem jeho internetové domény je Jaromír Hasoň, píárista pracující několik let pro Andreje Babiše. Rozhovory s ředitelkou Pavlou Holcovou dávají tušit, že se můžeme těšit na napínavý seriál („Jaké další podnikatelské ,celebrity‘ jsou na seznamu?“ – „Nechci je všechny nyní prozrazovat...“). V rozhovoru na DVTV Holcová o Babišovi řekla: „On je naprosto fascinující tím, jak je transparentní… Jeho nezajímá se nějak schovávat.“ Řekla to týden po mimořádné schůzi sněmovny o Čapím hnízdě.