Prázdniny končí a škola klepe na vrata. A tak se pozvolna budou proměňovat také kulturní tipy, pravidelněji se začnou objevovat divadelní doporučení – dnes je to brněnský pouliční festival. K němu výstavy na nádraží, něco filmů, kniha a příjemné novinky na internetu.

Kam kráčíš, veřejnosti?

Od roku 2002 neslouží pražské Nákladové nádraží Žižkov svému původnímu účelu. Od té doby tento obrovský přitažlivý prostor uvnitř širšího centra města přitahoval různé podnikavce, kteří s ním měli různé úmysly. V plánu byl samozřejmě developerský projekt na zbourání celého komplexu a výstavbu mnoha nových obytných domů. Takovým nápadům zamezil Klub za starou Prahu, který ve spolupráci s radnicí Prahy 3 a později i ministerstvem kultury dosáhl v loňském roce jmenování objektu kulturní památkou. Od té doby nabrala na síle snaha sdružení i městské části vytvořit z nádraží novou veřejnou kulturní instituci, plnou výstavních prostor, kin, hudebních klubů, výtvarných dílen atd. Jedním z prvních podniků byl vznik festivalu Landscape, který se letos dočkal svého druhého ročníku. Je to festival věnovaný krajinné architektuře a zacházení s veřejným prostorem. Na konci letošních prázdnin lákal především na promítání povídkového dokumentu Gottland, který volně vychází z dnes už slavné knihy polského novináře Mariusze Szczygieła. Ve své zářijové části se však festival vrátí blíž ke svému zaměření: dojde na sérii přednášek a diskusních panelů na témata, jak dál s veřejným prostorem pražským, konkrétně Prahy 3, a vůbec nákladového nádraží. Všechny začnou v 19 hodin a vážou se k aktuálním výstavám, jež na nákladovém nádraží probíhají. Namátkou Eunic Landscape architecture, která „představuje 36 realizovaných projektů z 18 evropských zemí, příklady nových přístupů k řešení, vnímání a užívání člověkem transformovaného prostředí: rekultivace, rehabilitace opuštěných částí krajiny nebo průmyslových území, urbanizace zanedbaných městských veřejných prostor – vše pro nové, převážně rekreační funkce a sportovní vyžití, pro setkávání, kulturu a vzdělávání“, nebo Krajinné a umělecké instalace, což je projekt původních instalací pro nákladové nádraží, které vytvořili vyzvaní umělci nebo krajinní architekti. Přednášky budou prostřídány koncerty i divadelními vystoupeními: 9. září zahrají třeba Už jsme doma, Garage Tonyho Ducháčka a Iva Pospíšila aka Tee Jaye Iva – čili vesměs Žižkováci.

Festival Landscape trvá do 9. září, podrobný program je na stránkách http://landscape-festival.cz

S Poláky odteď už na věčné časy

Když už byla řeč o Mariuszi Szczygiełovi, jako autora knihy reportáží o významných Češích Gottland ho patrně zná každý našinec. Zatímco Poláci toho o nás vědí dost (a zdaleka nejen z románového Švejka, kterého milují jako málokdo), obráceně převládá informační vakuum a je dost těžko si představit českého autora, který by svedl o Polácích napsat podobnou knihu, jakou napsal Szczygieł o Češích. Asi před měsícem vydal tento autor novou knihu v češtině. Přesněji jako editor ji sestavil a jako autor se na ní pouze podílel. Novinka nese dlouhý titul 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła a představuje (v dobrých překladech předních českých polonistů, jako jsou Helena Stachová nebo Barbora Gregorová) sedmadvacet reportáží, které se objevily v polském porevolučním tisku. Najdeme tu společenská témata (třeba rozkrývání pravé podstaty polských inzerátů, revoluční a porevoluční deník, vyrovnání se se svým donašečem tajné policii) i pozoruhodné příběhy obyčejných Poláků a jejich obyčejných životů. Lze tedy porovnat, jak uplynulé čtvrtstoletí proměňovalo polskou a českou společnost. Všechny texty ještě editor pojí svými poznámkami a dovětky tam, kde to považoval za nutné. A připojil rovněž předmluvu o nezastupitelné úloze reportáže v polské literatuře a kultuře. Je možná až příliš popisná a počítá s tím, že český čtenář o tomto žánru nikdy neslyšel, jelikož v Česku se nepěstuje. To je vůbec přesvědčení sousedních národů, že v Československu reportáž vymřela. Těžko hádat, kde se toto vzalo, ale pravdivé naštěstí není. V tom je druhý plus této knihy: čtenář může porovnat kondici polské beletrizované publicistiky s českou a sám vyčíst, jaké jsou mezi nimi rozdíly.

20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła, vydalo nakladatelství Premedia, 406 stran, 448 Kč

Přítomnost v přítomnosti

U novinářské literatury ještě zůstaňme. V polední době sílí hezký trend: zpřístupňovat na webu zásadní české příručky a časopisy. Například v Internetové jazykové příručce, jež nahrazuje Pravidla českého pravopisu, nedávno přibyly k jednotlivým heslům odkazy na jejich předchůdce ve Slovníku spisovné češtiny a ve Slovníku spisovného jazyka českého. Asi dva měsíce je on-line k dispozici kompletní Český jazykový atlas, takže kdo si libuje v nářečích anebo se chce pokochat, jaké všelijaké tvary ještě čeština používá, má k tomu větší pohodlí než dosud nad stránkami pěti mohutných bichlí. Na webu Ústavu pro studium totalitních režimů se zhruba v téže době objevila kompletní edice exilového časopisu Západ v jeho vydáních mezi roky 1979 a 1993. A nyní se „pochlapila“ revue Přítomnost, která na svých webových stránkách zpřístupnila vydání tohoto týdeníku od jeho prvního čísla v roce 1924, tedy celé prvorepublikové i poválečné vydání tohoto časopisu. Náhle tak máme k dispozici takřka celé veřejné dílo Ferdinanda Peroutky, chybí snad už jen vydání hry Šťastlivec Sulla. Peroutka se tak znovu sráží s „ironií dějin“, neboť jeho dílo znovu vstupuje do konfliktu s houstnoucí mezinárodní politickou situací a bezbřeze sedláckou domácí politikou. Mimochodem, Přítomnost je stále aktuální takřka na každé své stránce. Hned v prvním čísle tohoto „nezávislého týdeníku“, vydaném 17. ledna 1924, nacházíme v oddíle „Literatura a umění“ článek Josefa Kodíčka Úpadek v kritice. Jak vidno, každá doba toto téma řeší znovu, dnes stejně jako před devadesáti lety. Úhrnem: nebývá zvykem chválit v novinách nebo časopise konkurenci, ale když se k tomu pádný důvod najde, měla by pochvala zaznít jasně a zřetelně.

Západ: www.ustrcr.cz/cs/archiv-casopisu-zapad-1979-1993, Přítomnost: www.pritomnost.cz/cz/archiv-od-r-1924

Z pohádky do pohádky

S koncem prázdnin končí také velkolepé televizní filmové hody – opakování starých filmů musí ustoupit novinkám televizní dramaturgie, především seriálům. Tak například v neděli 31. srpna začínají na Primě Vinaři, toliko další seriál kombinující zdánlivě přitažlivou profesi s obskurními příběhy svých hrdinů. Odehrává se sice na jižní Moravě, ale pro místní jistotu opět hrají pražští herci, jak jsme to už viděli v Bobulích (ostatně jednoho z hrdinů opět hraje Václav Postránecký) nebo jiných filmech z venkova (v sobotu dávají na Nově podobně úchvatný Signál). Naštěstí v tutéž neděli ještě půjde přepnout na ČT2, kde poběží další klasická francouzská kriminálka s Linem Venturou Poslední adresa. Vysloužilý policejní inspektor musí vypátrat klíčového svědka. A pátrá pečlivě. Pořádně upozornit je ovšem nutno na pondělní vysílání téhož kanálu, kde večer poběží Šílení, prozatím předposlední film Jana Švankmajera. Režisér ho natočil v roce 2005 a jde o fantaskní příběh z prostředí podivuhodné psychiatrické léčebny, inspirovaný povídkami Edgara Allana Poea a markýza de Sade. Odehrává se sice v 19. století, ale chce být alegorií dneška. Ze Švankmajerovy filmografie se vymyká nejen tím, že patrně nejvíc dá na herce (bravurní Jan Tříska, Martin Huba nebo Jaroslav Dušek) a nejméně na animaci, ale především nezvyklou křečovitostí. Krátké animované sekvence mletého masa sice naznačují, co si Švankmajer o postavení jedince ve společnosti myslí, ale přesto celek díla působí, jako by autorovi do poslední chvíle nebylo jasné, co chce sdělit, a tak o to víc nutil herce do bláznivých kreací. Svou nezřejmostí je film v porovnání se Švankmajerovými předešlými díly vlastně osvěžující a stojí kvůli ní za vidění. Vidět ovšem nutno od začátku, neboť nejlepší vtip se odbude před úvodními titulky.

Šílení, režie Jan Švankmajer. ČT2, 1. 9., 21:50

Divadlem získáme svět

A protože začíná školní rok, začíná také divadelní sezona. Upozorněme tedy na první ročník pouličního festivalu malých divadel v Brně nazvaného Divadelní kontejner – to podle velkého transportního kontejneru, který má tvořit dominantu festivalu a současně zázemí pro účinkující. Dle organizátorů má jít o neziskový projekt, jehož cílem jednak je dát šanci místním méně známým ochotnickým nebo nezávislým souborům, jednak oživit prostor brněnského centra v odrazu paprsků babího léta. Každý den proběhnou ve městě až tři představení v odpoledních a podvečerních hodinách. Nejdříve se začíná v 15 hodin pohádkami a programy pro děti (Klaun Čiko, Divadlo plyšového medvídka). Večery budou zakončeny koncertem. Ze známějších souborů vystoupí divadlo DNO nebo soubor Aldente, dále se představí brněnské taneční sdružení Filigrán nebo místní spolek Divadlo Líšeň. Kromě nacvičených inscenací budou k vidění také improvizační show (skupina Impro džow) nebo stand-upy v podání Radka Petráše. Hudební produkci obstarají například kapela Acoustic Fields, Hawaii Swing society, písničkář Filip Drlík, skupina Čohanas a další. Třebaže celkově to vypadá jako příjemný, v dobrém slova smyslu amatérský podnik, zatím je to doporučení zajíce v pytli. Láká na něm právě prostor, v němž se bude konat. Tak kéž se vydaří.

Festival Divadelní kontejner proběhne ve dnech 29. srpna až 7. září, Brno; www.divadelnikontejner.cz