Jak reagovat na cenzuru a kriminalizaci uměleckých děl? Jaký postoj zaujmout? V posledních dnech si tuto otázku museli položit tři umělci ruské hudební skupiny Krovostok, kteří se z médií dozvěděli, že se úřady snaží soudní cestou na podnět prokuratury zakázat šíření jejich nahrávek а uzavřít jejich internetové stránky. V polovině července zahájil vyšetřování jejich textů soud v půlmilionovém městě Jaroslavl, vzdáleném asi 250 kilometrů od Moskvy. Expertní posudek vypracovali odborníci z místní Jaroslavlské státní pedagogické fakulty K. D. Ušinského.

Diskriminace tohoto typu se staly ještě snazšími a rozšířenějšími loni v létě, kdy v evropském právním systému vstoupil v platnost ojedinělý zákon zakazující používat veřejně sprostá slova. A v textech skupiny Krovostok se sprostá slova vyskytují v podstatě v každém verši. Žaloba dále zmiňuje slangová označení drog, popularizaci nelékařské konzumace psychoaktivních látek, neuspořádané pohlavní vztahy a protiprávní aktivity, popisované v jednotlivých písních. Tím vším se texty skupiny Krovostok skutečně jen hemží, tak jako ve velké části rapové produkce kdekoliv na světě. A předtím v kultuře beat generation, undergroundu, surrealismu, městského šansonu, umění dekadence atp. V Rusku můžeme pokračovat až ke „sprostým“ veršům Sergeje Jesenina, Vladimira Majakovského, Jurije Lermontova a Alexandra Puškina.

Pár příkladů stačí. Příště budeš na řadě ty

Všeobecně se ví, že v Rusku se provokativní umění stává riskantní činností. Nejen proto, že provokující dílo vyvolává veřejné kontroverze. Ty ostatně neodmyslitelně patří k umění, které se kriticky dotýká společenských norem. V Rusku jde o něco jiného: nevole vůči umění, jež se některým lidem nebo skupinám zdá být nevhodné, se v posledních letech projevuje v některých případech i soudním pronásledováním, případně i pokutami, podmíněnými tresty, nebo dokonce vězněním autorek a autorů, kteří podle názoru těch, kdo mohou motivovat a ovlivnit rozhodnutí soudu, „zašli příliš daleko“.

Bylo by zavádějící tento jev, jakkoliv je alarmující, nějak nafukovat ohledně četnosti výskytu. Těch případů nezvykle tvrdých perzekučních zásahů proti svobodě vyzývavé umělecké činnosti bylo sice za poslední léta na evropské poměry neúnosně mnoho, ale také je možné tvrdit, že jich vzhledem k objemu kritického potenciálu v současné ruské kultuře bylo jen pár – týkaly se třeba kurátora Andreje Jerofejeva, umělkyně a teoretičky Anny Alčuk, umělců Avděje Ter-Ogaňjana, Olega Mavromatiho, Dmitrije Pavlenského, který je v současnosti souzen za svoje radikální performance, skupin Vojna a Pussy Riot a několika dalších případů. Ale pár exemplárních trestů stačí k vytvoření atmosféry nejistoty, strachu, autocenzury, vědomí, že příští na řadě můžeš být ty.

Mohl jsem být stínový účetní

V těchto dnech tedy začalo vyšetřování Krovostoku: tentokrát má být kriminalizovaná hudební skupina, zabývající se ve své tvorbě právě tématem kriminality. Je to podobné, jako kdyby nasadili kriminalisty na autora detektivek. Na mušce se přitom neocitli hudebníci z podsvětí, kteří koketují s fašistickými nebo jinými xenofobními ideologiemi, nýbrž moskevští intelektuálové, kteří se už od počátku minulého desetiletí věnují se stylizovanou nadsázkou sofistikované reflexi ruské všednodennosti ve stylu gangsta rapu – odnože hip hopu, v němž je zločin hlavním tématem a výrazovou inspirací.

Koncerty a desky Krovostoku se ve velkých ruských městech staly kultovními událostmi. Skupina, jejíž dva zakládající členové vystudovali významnou moskevskou uměleckou školu MGACHU a jeden z nich, producent a textař Dmitrij Fajn, byl členem mezinárodně renomované výtvarné skupiny Fenso (zkratka sousloví „fenomén vědomí“), vypráví ve svých písních příběhy loserů, narkomanů i úspěšných malých i větších bossů postsovětské éry, kteří se rychle ponořili do nové epochy neuvěřitelných možností a nebývalých perverzí.

Protagonisté některých písní jsou nezapomenutelní: třeba hrdina mířící po ránu ještě za tmy na polikliniku odevzdat vzorek stolice v krabičce od sirek – na tento způsob odběru vzorků si pamatují celé generace sovětských a ruských pacientů. Lyrický hrdina má mizernou náladu, skličující myšlenky, jeho dívka s ním nechce spát, sám se nevyspal, jde jako robot, předvídá „lítý den“. Cestou postupně potkává kumpána, s kterým si zakouří, čtyři policisty otravující u směnárny dvě dívky z Kavkazu, čokla, který táhne na vodítku nějakého vola, vystojí frontu v ordinaci a posléze se jeho den beznadějně odvíjí dál, den outsidera, který vypadl ze souřadnic přítomnosti. Vyvrcholením písně je její sáhodlouhý závěr, ve kterém se monotónní rapovou deklamací vyjmenovává, kým vším se hrdina mohl stát, kdyby neměl to štěstí, že nikdy neposlouchal. Výčet sám je ironickou a jízlivou encyklopedií profesí, do nichž se rozdělila celá generace Rusů devadesátých a „nultých“ let a končí nečekaně a bez pointy u profese „stínový účetní“. Koncovky písní Krovostoku by vydaly na samostatný rozbor – často ve stylu absurdní poetiky uzavírají příběh tam, kde by to sotva kdo čekal.

V takovém Rusku já žiju

Vraťme se ale k otázce z první věty: jak se postavit k pokusům zakázat umění za to, co tvoří část jeho podstaty? Postsovětský rap bez vulgarismů by v případě Krovostoku znamenal naprosto zdevastovat vlastní poetiku, zbavit ji smyslu. Tím spíš, že ruská vulgární lexika, tzv. „mat“, dávno zpracovaný v několikasvazkových slovnících s tisíci příkladech z literatury, je folklórní vrstvou vyhraněné kreativity, vrstvou poetismů, které nelze jednoduše vynechat, aniž by to znamenalo výpovědní hodnotu literárního díla, ať básnického, nebo prozaického, vyprázdnit a vykastrovat.

To samozřejmě chápe i Dmitrij Fajn, textař skupiny, který poskytl deníku Kommersant rozhovor, v němž se k probíhajícímu šetření vyjadřuje. Protože jeho formulace mají obecnější platnost a vyznačují se reflektovaným sebevědomím autora, který přesně chápe, co se právě děje a co je v sázce, stojí za to některé jeho formulace citovat:

„Chci tady žít podle platných zákonů. Smiřovat se se svinstvem kolem sebe a přizpůsobovat se kontextu nechci. Jistě je to jedna z možností – přistoupit na nynější kontext. Ale není to zrovna nejchytřejší a nejdůstojnější volba.

Nechci chápat kontext. Kontext je to, co není. Existuje ústava, která je evropská, a existuje globus a na něm Rusko v Evropě. V Evropě je zakázaná cenzura a svoboda tvorby je dovolená. V takovém Rusku já žiju.

Vždy jsme zpívali a psali to, co jsme považovali za důležité. A budeme i nadále dělat to, co odpovídá našim představám o hudbě, poezii a kultuře. Kultura je taková hra pro dospělé lidi a nejvyšší typ lidské činnosti – my neděláme nic nezákonného. Protizákonné je nabádat k trestným činům nebo je konat. My nikoho k ničemu nenabádáme.“