„Vláčení Lecha Walesy v blátě je to nejhorší, co nás mohlo potkat. Dokonce i pro ty, kteří to dělají,“ řekl profesor Karol Modzelewski v reakci na už asi definitivní zjištění, že podpis „Bolek“ pod dokumenty SB (polské Státní bezpečnosti) patří opravdu Lechu Walesovi.

Modzelewski, jeden z těch nejdůležitějších lidí Solidarity, snad dokonce autor jména toho odborového hnutí, které zacloumalo se sovětským blokem, v tom výroku evidentně nehájí jen Lecha Walesu. Hájí spíš něco jako smysl pro proporce, smysl pro souvislosti, smysl pro spravedlnost. A ta se neprosadí tak, že se škrtne jeden velký osud tím, že se na něm odhalí skvrny, které ostatně na něm udělali jeho nepřátelé, ti, proti kterým se bouřil.

Víme, že v Polsku jde o bolestnou a závažnou věc, která má vedle věcné roviny také svou rovinu osobní, dalo by se říct „rodinnou“. Je to součást dlouhodobého bratrovražedného boje, který se vede s obzvláštní tvrdostí, jak jen toho jsou bratři Poláci schopni. My v Čechách (a na Moravě a Slezsku), kde se takové věci spíš ředí, rozmělňují a uplácávají do vlažnosti, zaznamenáváme jen ozvěny té války a reagujeme na ni dle svých povah a sklonů: pokud nás to tedy vůbec zajímá. A sledujeme zápas toho starého, oteklého a obtloustlého muže, jenž ho vede s typickou nemotorností a nabubřelostí, která mu moc sympatií nezískává. Walesa mluví o spiknutí, o zradě, o tom, že je to pomsta – jeho nepřátel odedávných i těch, kdo byli kdysi s ním, a pak se jeho nepřáteli stali.

Je to zápas, který nemůže s takovou taktikou vyhrát, rozhodně nikdy ne zcela, protože ti, kteří jsou proti němu, už dávno bojují za něco jiného a on je spíš symbol, který musí být povalen. A možná i trochu právem, tedy aspoň v Polsku, kde už se dávno nejedná o zásluhy na pádu komunismu, o to, co Walesa dělal v letech 1970 až 1976, kdy měla ona spolupráce probíhat, ani o časy, kdy stál v čele Solidarity, ani o to, co se dělo po jejím násilném potlačení v roce 1981, ale o to, co přišlo po roce 1989, kdy hned – v nejlepší polské tradici – začal onen bratrovražedný boj bývalých spojenců a spolubojovníků.

Walesa nejspíš neříká všechno. Není přitom pravda, že by o svém případu nemluvil. Ve svých pamětech, které se nebezpečně dvojznačně jmenují Cesty k pravdě (česky vyšly v roce 2008), věnuje „případu Bolek“ celou kapitolu (Tvrdá lekce: prosinec 1970). Píše tam o tom, jak ho po stávkách na pobřeží SB zatkla a pod nátlakem donutila cosi podepisovat a jak pak s ní hrál několik let svou hru. Je pravděpodobné, že se do této hry zapletl víc, než by mohl přiznat: nejzávažnější jsou asi zjištění, že několikrát inkasoval peněžitou odměnu: asi tisíc zlotých, pár tisíc korun… Walesa byl tehdy otec několika malých dětí, byl nezaměstnaný, my starší pamatujeme, jak se v Polsku na začátku 70. let žilo… To samozřejmě není omluva.

Ale stejně: stačí to všechno, těch několik let všivé hry, na to, aby se zničil jeden důležitý symbol zápasu, který samozřejmě nebyl jen černobílý, ale zlo a dobro v něm oddělit bylo vždy možné? Stačí to na to? A je to nutné?

Příběh Lecha Walesy je totiž zvláštním popřením Marxova názoru, že role osobnosti v dějinách je druhotná, ba nepodstatná, že totiž dějiny jsou zcela v režii pohybů anonymních mas a neosobních procesů. Walesa byl svým původem, vzděláním, postavením tím nejméně pravděpodobným hrdinou, který by se mohl postavit ohromné mašinerii státní moci, předstírající, že vládne v zájmu a z vůle lidu. Elektrikář se základním vzděláním, dělník, který knihu sotva rozečetl, hned ho začala nudit, v jistém smyslu neotesanec a ješita, na první pohled everyman, muž z davu, kterého na první pohled odlišovalo možná jen to, že měl šest dětí, ale to se na katolíka sluší, a pak už jen ten velký historicko-vlastenecký knír, a přece, jak to rád připomíná – a má přitom i dost pravdu –, porazil komunismus.

Možná je to mýtus – a člověk ví, že to je mýtus, že v „reálných dějinách“ je to vždy složitější. Ale stojí za to, nahradit ho jiným, že totiž všichni jsou svině a ti, kteří do toho boje jdou nejodhodlaněji, jsou svině největší? Je to pak lepší svět?