Vzpomínky ostravské Židovky Suzanne Fall, která přes dva roky svého života strávila v Terezíně a jež vyšly poprvé česky pod názvem Terezín, ráj mezi lágry, začínají přiznáním, které neodpovídá obvyklému vnímání osudu Židů za poslední světové války: „Jsme v transportu! (…) já se těším.“ Podobným šokům a provokacím v zacházení se známým obrazem je čtenář vystaven celou knihu.

To je totiž její devíza i důvod, proč po desetiletích tvorby „oficiálních dějin“ druhé světové války ční ze židovské vzpomínkové literatury jako jejich osvěživá revize. Předvádí, že přes existenci obrovského množství děl s příslušnou tematikou přece jen ještě pořád o druhé světové válce nevíme všechno a může se objevit dílo, které nesází na primitivní dojetí nebo hrůzu, a navíc je „autentické“. A tak obecenstvo, naučené trpět s Židy prostřednictvím umění, je konfrontováno s pamětí ženy, která život v koncentračním táboře nelíčí jako životní debakl, nýbrž jako relevantní způsob, jak přinejmenším tehdy rozháranému dvacetiletému lidskému životu dát řád a smysl. Nebo jako místo, kde se lze dočkat i tak prostého štěstí, jako je osamostatnit se od rodičů a konečně nebydlet s matkou, ale sama jako dospělá. Nebo kde se dá přijít z lásky o panenství a poznat rozkoš zamilovaného sexu.

Zní to jako programová banalita, jenže sex coby jedno z hlavních autorčiných témat je zpodobněn jako záležitost všední a obvykle hnusná a nemístná, která se děje všude a nepokrytě. Která pro člověka, jenž nezapomněl na soudnost, vkus a pýchu svého někdejšího postavení člena prominentní rodiny, ztratila jakoukoli krásu. (Zvlášť sex lesbický. Zatímco ošklivost heterosexuálního sexu stačí konstatovat, ošklivost homosexuálního sexu je nutno odsoudit.) K romantickému vrcholení tedy vzpomínání nesměřuje, stane se mimoděk. V těchto a podobných sekvencích, kdy je zajetí prezentováno jako stav, na nějž si lze zvyknout a přizpůsobit mu strategii přežití, je tak ve spojení slov „koncentrační tábor“ přesouván důraz ze slova prvního na druhé: život v lágru mohl mít pro šťastnější povahu podobu dobrodružství s partou. Ostatně jak by ne, když se Fall podařilo dostat v táboře mezi vyvolené, již při transportech pomáhají esesákům odbavovat odchozí nebo nově příchozí. Ukazuje se třeba, jak je tito pomahači okrádali či jak okrádali celou společnost lágru o bochníky chleba a brambory, protože takové chování se stalo normou a narušila ho až setkání s někdejšími terezínskými, kteří se v závěru války do Terezína vraceli po měsících strávených v německých nebo polských lágrech. Až pohledem do jejich očí a na jejich těla vyhasíná radost.

Zároveň práce mladé průvodkyně mrtvých vypravěčku vrací k druhému refrénu jejích vzpomínek – úvahám, kdo má právo žít. Bojí se jich, vzpírá se jim, ale vždy dojde k témuž: životy starců a nemocných nestojí za životy těch, kteří mají většinu před sebou. Směřuje postupně k tomu, že vztah vězňů mezi sebou se příliš neliší od vztahu, jaký k nim mají dozorci. Ale není v tom poznání sama: lze-li něco brát vážně z díla Arnošta Lustiga, je to tvrzení, že představa koncentráků jako místa, kde společné utrpení probouzelo v lidech jejich lepší stránku, je naivní. Přežívaly hyeny. (Hodí se to připomínat nad pohoršením doprovázejícím fotografie uprchlických táborů slovy o barbarech, kteří v Evropě nemají co pohledávat.) U Fall je toto zjištění, ve výborném překladu Věry Koubové, předáno vypočítavě a dramaticky. Obrazy milování nebo matčina narozeninového podarování bochníkem chleba, zaplaceného dceřinou krutou dřinou nad standard, jsou pohozeny mezi šturmovanými obrazy transportů, u nichž si čtenář může být jist, že vzápětí se dočte horšího, než s jakým se právě vypořádal. Také scény, v nichž  se vypravěčka snaží uchránit před transportem sebe a svou matku – „vyreklamovat se“ –, jsou gradovány jaksepatří, takže se nemůže stát, že by předešlá scéna tohoto typu byla napínavější než následující.

Válka a dějiny v podání Fall tedy mají grády a pevný dramatický oblouk. Zjevná vůle k němu jako k jistotě vyprávěcí techniky je jistě slabina knížky, i když je maskována tvrzením, že bez lágru jsou trestanci jako bez domova. Ale nebraňme se jednoznačnému soudu ani sentimentu: tyto vzpomínky bez výmluv, de facto objevené teprv před dvěma lety, jsou mistrná „novela“ schopné spisovatelky.

Susanne Fall: Terezín, ráj mezi lágry. Z němčiny přeložila Věra Koubová. Vydala Revolver Revue roku 2015, vydání první. 96 s. 209 Kč.