Český soutěžní film Křižáček režiséra Václava Kadrnky je jednoznačně na straně artu. Je to jistým způsobem čistý film, napsal redaktor a komentátor Týdeníku Echo Ondřej Štindl ještě před udělením hlavní ceny Karlovarského filmového festivalu ve svých Provařených dnech. V čem je tedy vítězný snímek tak působivý?

Má nějakou jasnou koncepci, kterou dodrží, obsah, který chce vyjádřit, formu, jež mu odpovídá. Za těch několik let od premiéry Kadrnkova debutu Osmdesát dopisů udělali režisér a jeho tým výrazný pokrok, řekl bych. Taky je to film, který divákovi nejde ani trochu naproti, vyprávěný v pomalu plynoucích a nepříliš dějových obrazech v téměř čtvercovém – směrem nahoru otevřenějším – formátu, herectví je v něm stylizovaně, dialogů minimum.

Odehrává se sice ve středověku, autoři v něm ale neusilují o žádnou detailní rekonstrukci té doby, ve filmu „hraje“ spíš jen jako jednoduchým způsobem naznačená kulisa, i to má svoje opodstatnění, Kadrnkův film navíc vychází z básně Jaroslava Vrchlického, to jistě taky není žádný hyperrealisticky pojatý středověk. Mirka Spáčilová označila Křižáčka (především kvůli jeho tempu a nedějovosti) za „nejlínější film soutěže“. Mně nepřišel líný ani trochu, věřím, že je výsledkem množství soustředěné práce. Její výsledek jistě nemusí a nebude mnoha lidem konvenovat, jeho jazyk znít libě, sledovat ho dopoledne v běhu festivalového provozu může být docela vyčerpávající. Ale ta nevstřícnost neznamená prázdnotu nebo neochotu komunikovat.

Chlapec Jeník (Matouš John) odejde z domova, aby se připojil k dětské křižácké výpravě (v současné historické vědě existuje názor, že žádné takové výpravy nebyly). Na koni za ním jeho otec Bořek (Karel Roden), aby ho přivedl zpátky domů. Má s sebou Jeníkův vyšívaný portrét, vytvořila ho chlapcova matka, ukazuje ho lidem, které na cestě potká. Podobizna se ale časem rozpadá, stejně jako blednou Bořkovy vzpomínky na podobu synovy tváře, kterou vidí v mnoha dětech u cesty.

Setká se s mladým křižákem, který jede osvobodit Svatý hrob, nějakou dobu jedou spolu, dorazí k břehu moře. V Kadrnkově filmu je možné vidět přímočarou metaforu rodičovství. Před dítětem se otevírá cesta, syn v ní vidí velkou možnost, slyší povolání vyrazit do neznáma, do života, je to jeho úděl. Otec vnímá všechno to strašné, nač může potomek na cestě narazit, chce pro něj bezpečí, ale nemůže mu ho dát, přijmout to je možná jeho úděl, nedokáže to ale, ztrácí se na své misi a v něčem ztrácí i představu jejího cíle. K téhle „rodičovské“ rovině Křižáček v jemných náznacích přidává i jakousi rovinu duchovní a ještě jednoduchý obraz lidského života jako posedlého putování za něčím nedostižitelným a vytrácejícím se z mysli, jakousi tichou přitažlivou silou vedeného k hranici oceánu, kde se všechno protne.