Dalo se předpokládat, že při stém výročí narození bude Juriji Brězanovi vydána v češtině nová knížka. Od roku 1989 sice někdejší místopředseda východoněmeckého svazu spisovatelů měl smůlu a z lužickosrbského písemnictví byli upřednostňováni jiní, do té doby ale Brězan patřil k dost překládaným autorům. Ostatně není se co divit, neboť lze-li tvůrčí úspěšnost měřit počtem vydání jednoho titulu, je Brězan jedním z nejúspěšnějších spisovatelů východního boku: jeho novela Krista měla několik set vydání.

Převody Brězanových knih do češtiny byly pořizovány z lužické srbštiny i němčiny (v NDR sice své knihy až na výjimky publikoval v obou jazycích, ale protože věnovat se jim rovnocenně nestíhal, bývaly i jeho lužickosrbské „originály“ méně či více utajované převody od jiných autorů z němčiny), přičemž z ní ho tady překládali ti nejlepší jako Bedřich Fučík, Václav Maidl nebo Hanuš Karlach. Vydána tak jsou některá z jeho rozhodujících děl, třeba první díl románu Krabat, román Obraz otce, pohádka Čarodějný mlýn, ale i schematické kusy jako Romance bez hranic.

Naopak na projevení zájmu čekají ještě druhý díl Krabata či román Salowčenjo, zpracovávající prožitek německého znovusjednocení v nejvýchodnější části země. Každopádně novinka se jmenuje Příběhy o vodě a jako navázání na dosavadní Brězanovy české převody je zvolena vlastně logicky, neboť je to poslední titul, který autorovi vyšel v berlínském nakladatelství Neues Leben, než odtud coby někdejší režimní prominent byl odejit a uchýlil se k budyšínskému vydavateli Domowina.

Příběhy o vodě jsou zřejmý produkt Brězanovy pozdní éry, v níž se stylizoval do moudrého starce, který rád sděluje, že je lídr svého národa, a který ve svém věku a při své inteligenci prý ví víc než ostatní. Šarže zůstává, podoba se liší: tady jsou to odpovědi děda pravnukovi na otázku „Co je to voda?“. Bývalý studnař v krátkých vyprávěnkách vyznává potomkovi, co se o sladké vodě v životě dověděl. A to různými žánry – začíná mýtem o původu vody, která vznikla ze slz mladé krásné bohyně, jejíž šťastný pláč dal vzniknout jezerům, potokům a řekám a jejíž žal stvořil moře a oceány. Jinde je k mání romantické vyprávění o statném mlynáři, který toužil po mladé krásné učitelce, až se mu dostala za ženu. Jinde vypravěč přiznává, že „samozřejmě ztvárňuje báchorky pro děti“.

V tradici lužickosrbského písemnictví je pojítkem příběhů patetická nálada a vzývání lužické krajiny. Zasněžené vrcholky stromů, rosa na louce, natož pára stoupající od zabitého spařeného prasete jinde tak krásné nejsou. Ostatně nad Blaty (mokřady v braniborské Lužici, kde se řeka Spréva rozlévá do nesčetných ramen) je konstatováno jasně: „Je to ráj.“ Přesvědčení o výjimečnosti tohoto světa je pro jistotu sugerováno neustálými přirovnáními: „Jsem koktal jako ježibaba z perníkové chaloupky“, moře je „šedivé a obrovské a cizí – jako slon na severním pólu“, „na začátku byla země suchá jako posvícenský koláč o Velikonocích“, „brblal jsem jako rybář na starého kapra“. A tak dále a podobně; čím nezvyklejší, tím lepší.

Přitom taková místa nejsou rozkošná, jak snad byla myšlena, nýbrž fungují opačně: dokládají (aspoň v překladu) přílišnou chtěnost a upracovanost celku a jeho přehlíživost k plynulosti vyprávění. Projevuje se v zmatené vázanosti dějů: „Před mými okny leží louky, a tak často vídám, jak rosa se sluncem tkají závoje. Škoda, že nejsem malíř. // Někteří lidé rádi běhají bosi v trávě za ranní rosy, prý pro zdraví. Ale možná jen proto, že si neumyli nohy. Já si je celý život myl večer.

Kbelík s teplou vodou, vyhrnuté kalhoty, to člověk po celém dlouhém dni na nohou vzdychá blahem. // Rosa a ranní slunce spolu občas zvládnou zvláštní kouzla.“ Jinde je číst vyprávění o tom, že vypravěčův syn si koupil rybník, který rodina v noci musela strážit, aby pytláci nechodili na ryby. Když hlídá babička, která má ale ještě fortel a se zloději by si poradila, „bohužel“ usne. Ačkoli po takové expozici by se zdálo, že se schyluje k potyčce s lupiči, babičku vyruší ze spánku kanec, jehož ona začne kopat a honit kolem rybníka. V dalším odstavci se píše o tom, že zatímco sviní je už u rybníků málo, muchomůrky na jejich březích rostou – o zlodějích ani slovo. Proč tedy babiččin spánek byl hodnocen slovem „bohužel“, je nejasné. Takových míst a potíží je víc. Může být, že výsledný sloh je násobek původu, protože jímání Milana Hrabala (bohužel) je rozpoznatelné. Byť je sympatické, že oba tvůrci jsou prosti překvapení a jakostí dodaného zboží si u nich lze být jist předem.

Jurij Brězan: Příběhy o vodě. Přeložili Milan Hrabal a Ilona Martinovská. Ilustrovala Isa Bryccyna. Vydala Městská knihovna Varnsdorf roku 2016. 80 s. 150 Kč.