Vypadá to jako popření podstaty demokracie a politiky. O své ideje a prozřetelnosti silně přesvědčená a velmi motivovaná menšina společnosti prosadí svou představu proti zájmům většiny. Specialisty na to jsou už mnoho let progresivisté a sociální inženýři z moderní levice. Svou iluzi moderní, lepší společnosti se snaží silou vnutit ostatním. A díky jejich umanutosti a laxnosti, lhostejnosti a opatrnosti ostatních se jim to daří.

Teď se ve jménu rovnosti chystají od září rozjet nebezpečný pokus na dětech. Na mentálně postižených i zdravých. Prodává se pod jménem inkluze. Prakticky znamená učení všech dětí bez ohledu na jejich mentální a intelektuální schopnosti v jedné třídě. Tento trend ovládá školství už roky. Dosud ale byl úplně dobrovolný. Rodiče dětí s lehkým mentálním postižením, učitelé a ředitelé škol měli svobodu dohodnout se, zda je pro dítě lepší docházet do běžné základní, nebo do speciální či praktické školy, věnující se postiženým dětem.

Vymahači z poraden a sociálek

Od září má ředitel každé základní školy povinnost přijmout dítě s lehkým mentálním postižením, pokud o to jeho rodiče požádají. Zároveň mu ministerstvo školství pošle peníze na asistenty a další výdaje, které se začleněním postiženého žáka souvisejí. Na první pohled to vypadá, že svoboda rozhodování je na rodičích. Jenže jen zdánlivě. Rodiče každého dítěte s lehkou mentální retardací mají povinnost nechat ho vyšetřit u psychologů a speciálních pedagogů ve „školském poradenském zařízení“. Pokud rodiče nebudou souhlasit s doporučením poradny, riskují drobnohled sociálky, Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD). Jednou z oblíbených teorií progresivistů, prosazujících všechny děti v jedné třídě, je i přesvědčení, že za lehké mentální postižení dětí mohou i rodiče, kteří je nechávají v praktických a speciálních školách. „Lehká mentální porucha je u mnoha dětí vyvolána zanedbáním jejich intelektuálního a sociálního rozvoje. Pokud by dostaly podporu, nebyly by diagnostikovány a mohly by se rozvíjet v náročnějším vzdělávacím programu,“ prohlásil hlavní inspektor České školní inspekce Tomáš Zatloukal. Psychologové to většinou považují za demagogii: mentální retardace je sama o sobě klinickým stavem. Je trvalá a má neměnný charakter. Někdy se ale zaměňuje za sociální zanedbání. Příznaky se mohou projevovat podobně. Psycholog by měl však být schopen je bez větších problémů rozlišit.

Poradny, přesněji řečeno školská poradenská zařízení, spadají pod ministerstvo školství. Stejně jako citovaná Česká školní inspekce. V čele ministerstva školství stojí Kateřina Valachová. Ta patří vedle ministra pro lidská práva Jiřího Dienstbiera k hlavním figurám progresivistického křídla sociální demokracie. Sociálka alias OSPOD patří pod ministerstvo práce a sociálních věcí. To vede další klíčová postava progresivistů ČSSD, Michaela Marksová-Tominová.

Všechny úřady, které se v inkluzivním řetězci ocitly, vědí, jaké ideje prosazují jejich šéfky. Rodiče dětí s lehkou mentální poruchou, kteří jsou přesvědčeni, že jejich potomkům je lépe ve speciální nebo praktické škole, se dostanou pod tvrdý tlak, který může hraničit s vydíráním. Poradny se budou snažit dávat co největšímu počtu postižených posudky tlačící je do inkluze v běžných třídách. Když to rodiče odmítnou, budou riskovat, že si na ně došlápne sociálka. A obviní je, že zhoršují postižení svých dětí. Další důsledky je lepší nedomýšlet. Je to klasický příklad, kdy si stát uzurpuje právo, že o dětech bude rozhodovat on, nikoliv rodiče. „Všude v mezinárodních úmluvách jsou ve výchově dítěte nadřazeni rodiče. Tady budou mít hlavní slovo školská poradenská zařízení, která sice stále budou vydávat jen doporučení, ale pokud s nimi rodiče nebudou souhlasit, může do řešení vstoupit sociálka,“ upozornila v deníku Právo Edita Bartošová, matka postiženého syna.

Je to klasický kruh mocenského využití institucí, přes nějž motivovaná menšina prosazuje názor, který drtivá většina společnosti odmítá. Ta menšina má ovšem pod kontrolou instituce, přes něž je schopná prosazovat svou vizi.

Neviditelné děti bez úspěchu a kamarádů

Pro celou debatu je zásadní, koho se v této chvíli silou prosazovaná inkluze týká. Jde o děti s diagnózou, jíž se říká lehké mentální postižení (IQ mezi 69 a 50 body, jde asi o tři procenta populace). Průměr ve společnosti je IQ 100. Politicky korektní výraz lehká mentální porucha zamlžuje, o jak vážné postižení intelektu ve skutečnosti jde.

Když si v základní psychologické literatuře o poruchách inteligence přečtete o dětech s lehkou mentální retardací, hned vidíte, že jejich úspěch v běžné třídě základní školy je téměř vyloučen. A dobrý psycholog vám řekne, že každý člověk – a dítě zvlášť – musí pro to, aby byl šťastný, zažívat pocit úspěchu. Ten pocit musí být reálný, nikoliv falešný, protože vám ho někdo bude uměle vsugerovávat. Děti jsou na rozdíl od dospělých ještě přirozené a autentické, nežijí v předsudcích, takže velmi dobře vycítí, jestli skutečně úspěšné jsou.

„Retardace se stává zřejmou až při řešení složitějších úkolů a situací. Děti zvládají dobře výuku v praktických (dříve zvláštních) školách. Pouze ve výjimečných případech, při velké pomoci ze strany rodiny, zvládnou i osnovy základní školy. Kvůli své zvýšené důvěřivosti a sugestibilitě jsou náchylnější ke zneužívání od ostatních lidí. Postižena je především schopnost abstrakce a logického usuzování. Myšlení je stereotypní a málo pružné. Mechanická paměť a vizuální motorické dovednosti mohou být na dobré úrovni. Mohou trpět i specifickými vývojovými poruchami učení. Ty jsou u nich dokonce častější než v běžné populaci, pravděpodobně kvůli společnému etiologickému základu v centrálním nervovém systému. Většina z nich se po základní škole vyučí a je schopna vést samostatný život s občasnou pomocí okolí ve složitějších nových situacích.“ – Tohle se o dětech s lehkou mentální retardací učilo na katedrách psychologie před érou inkluze.

Je zřejmé, že děti s těmito rozumovými schopnostmi nejsou schopny průměrně inteligentním dětem stačit a v prostředí mezi nimi těžko budou šťastné. „Je zcela jistě nesprávné vzdělávat všechny žáky bez ohledu na jejich intelektové schopnosti v prostředí standardní školní třídy, která ty nejslabší staví do pozic outsiderů a třídních šašků, případně je ze svého středu přímo vypudí,“ říká šéf asociace speciálních pedagogů Jiří Pilař.

„Takové dítě nezažije pocit úspěchu. Když se ho bude učitel snažit zapojit do vzdělávacího procesu a zeptá se ho, kolik je dva a tři, a dítě řekne sedm, celá třída se rozřehtá. Když se to stane pětkrát či šestkrát, podle odolnosti dítěte, už prostě neodpoví. Jiné naopak bude těžko snášet tu svoji víceméně podřadnou roli a bude dělat rošťárny,“ říká speciální pedagožka Iva Švarcová. Před lety pomáhala pro ministerstvo školství připravovat program právě pro děti s lehkým mentálním postižením.

„Více než šikana hrozí těm dětem po inkluzi, že budou neviditelní pro svůj kolektiv,“ uvedla speciální pedagožka Jana Kravaiová na setkání k inkluzi, které předposlední únorový víkend pořádalo v Praze Učitelské profesní sdružení. To od listopadu zvalo na debatu přímo ministryni Kateřinu Valachovou. Čas si nenašla a místo sebe vyslala podřízené v čele s náměstkem Stanislavem Štechem. Ten se dostal pod tvrdou palbu učitelů a debatu předčasně opustil.

V tomto textu se záměrně soustředíme především na dopad inkluze na postižené děti a učitele. Vliv na ostatní děti jsme v Týdeníku Echo detailně popisovali loni 3. prosince. Soustředili jsme se v něm hlavně na riziko rozvratu běžných tříd na základních školách. Snaha srovnat všechny děti do jedné třídy povede v důsledku k mnohem větší selektivnosti až segregaci škol. „Ekonomicky a sociálně zdatnější část populace bude z veřejných škol, ve kterých zůstanou ti chudší a handicapovaní, odcházet do zařízení skutečně či domněle elitářských,“ upozornil předseda Učitelského profesního sdružení Zdeněk Sotolář v Hospodářských novinách. Zastánci inkluze na to řeknou, že je to jen neochota konzervativních učitelů přidávat si práci a učit se něco nového. „Ano, může se to stát, nebudu tvrdit, že ne,“ přiznala už tehdy sama Kateřina Valachová.

Násilně tlačenou inkluzi odmítají s výjimkou aktivistů téměř všichni ostatní. Ti, jichž se v reálném životě skutečně týká. Rodiče postižených i zdravých dětí. Učitelé, ředitelé škol. Hejtmani, radní a komunální politici, kteří za školy zodpovídají.

O tom, jak výbušným společenským tématem inkluze mentálně postižených dětí je, nejlépe vypovídá to, že si z něj udělaly jedno z hlavních témat bulvární deník Blesk i masová Mladá fronta DNES. V průzkumu agentury SANEP pro Blesk uvedlo 90,3 procenta oslovených, že se bojí zhoršení kvality škol kvůli inkluzi. Blesk průzkumem spustil kampaň „Stop škodlivé inkluzi“. Bulvární titul, patřící miliardáři Danielu Křetínskému, se do takových kampaní pouští zřídka. Jen ve chvíli, kdy vidí, že některé téma ve společnosti masově rezonuje. Naposledy se takto Blesk obouval po listopadu 2013 do intervence České národní banky oslabující korunu. Logo kampaně si tehdy udělal z guvernéra centrální banky Miroslava Singera. A nešetřilo se titulky ve stylu „Muž, který vám zdražil úplně všechno“ či „Jak se ho lze zbavit?“. Kateřina Valachová se má ještě před začátkem školního roku na co těšit.

Chování Blesku není v ničem výjimečné. Podobně reagují na společenská témata, která lidi skutečně pálí, bulvární listy v řadě evropských zemí. S Bleskem se snaží držet krok i Babišova Mladá fronta DNES či televize Nova.

Silou k dobru, silou

Pozoruhodné je, jak obecně, vyhýbavě až lehce arogantně odpovídají na kritiku a obavy rodičů a učitelů zastánci inkluze. A jak je bagatelizují. Přehlídkou byla tisková konference, kterou poslední únorový pátek pořádala Česká odborná společnost pro inkluzivní vzdělávání. Jejím hlavním mottem bylo: ať se nám to líbí, nebo ne, inkluze se nedá zastavit. „Pokud někdo říká, že zavedení inkluze bude pro školy fatální, je třeba zdůraznit, že by šlo o jednoho postiženého žáka na sto dětí. Na jednu školu se třemi stovkami žáků by tak mohly přijít tři postižené děti, ale není to nic, co by někdo legislativně nakazoval,“ říká Klára Laurenčíková, která tomuto spolku předsedá a zároveň radí ministryni školství. Jenže učitelé přesně popisují, jak už dnes jsou třídy plné dětí se speciálními vzdělávacími potřebami, poruchami učení nebo chování. A jediné mentálně postižené dítě s asistentem může už tak křehce udržovanou stabilitu ve třídě úplně rozvrátit. Laurenčíková navíc bagatelizuje silový tlak na inkluzi. Změna od září je právě v tom, že dosud byla inkluze dobrovolná. Pro rodiče postižených dětí i školy. Teď se všichni dostanou pod tvrdý tlak.

Pro lepší představu, kolika dětí se silová inkluze skutečně týká. Na základních školách dnes studuje zhruba 900 tisíc dětí, do praktických škol jich stále chodí 23 tisíc. Současná debata o inkluzi se týká výhradně dětí s lehkou mentální poruchou, nikoliv nevidomých ani tělesně postižených dětí. O jejich integraci se žádná společenská polemika nikdy nevedla, protože nevyvolává žádné potíže. Do praktické nebo speciální školy už také po rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku více než deset let není možné poslat dítě s IQ vyšším než 70 bodů.

Postižení jako maskování skutečných motivů

Většina argumentů inkluzátorů se ale nese jen v obecném duchu: inkluze rovná se modernita. „Je to něco, co souvisí s vývojem ve společnosti, proto je kolem toho tolik předsudků a mýtů. Není to módní záležitost, ale něco, co se nedá zastavit, ať se nám to líbí, nebo ne,“ řekla Pavla Baxová z organizace Rytmus. „Žádná jiná cesta k lepší společnosti a kvalitnějšímu vzdělávacímu systému není,“ tvrdí Jana Straková z Akademie věd, která působí i na pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. „V demokratické společnosti je inkluzivní vzdělávání nezbytné,“ přidává se poslanec ANO Jiří Zlatuška a předseda školského výboru poslanecké sněmovny. Co si z těchto frází mají vzít děti, rodiče a učitelé, jimž aktivisté tvrdě zasáhnou do života?

Mimo záznam vám řada zastánců inkluze přizná, že hlavním motivem pro inkluzi nejsou postižené, nýbrž romské děti ze sociálně slabého prostředí. Přesně to zaměňování sociálního zanedbání za lehké mentální postižení, na nějž upozorňují psychologové. Hnacím motorem aktivistů je snaha co nejvíc jich vytáhnout pryč z praktických škol do podnětnějšího prostředí, které jim jejich rodina není schopna zajistit. To je jistě chvályhodný cíl. Proč se k němu ale nemíří individuální sociální prací v terénu a jako zastírací manévr se volí kobercový nálet a nebezpečné pokusy na všech dětech ze základních škol a jejich učitelích?

Je pravda, že Kateřina Valachová novelu školského zákona o silové inkluzi ani nevymyslela, ani neprosadila. Rodit se začala už za Nečasovy vlády, kdy byl ministrem školství Petr Fiala (dnes předseda ODS). Prosadil ji loni sociálnědemokratický předchůdce Valachové Marcel Chládek. Pravicové a konzervativní strany, od občanských demokratů přes TOP 09 po lidovce, proti pokusům na dětech hlasitě neprotestovaly. Angažovaná aktivistická menšina dostala volný prostor.

Teď je zřejmé, že vedle migrace se inkluze stane dalším hlavním tématem podzimních krajských voleb. Lidé k nim půjdou pár týdnů po začátku školního roku. Noviny budou plné silných příběhů o nešťastných dětech, rodičích a učitelích. Dá se čekat, že ČSSD zaplatí za své aktivistické křídlo.