Profesí Barbary Fiala je politický marketing. Její firma Prism Group má pobočku i v Česku, pomáhala prezidentskému kandidátovi Janu Fischerovi, momentálně ovšem pracuje jen na nepolitických projektech. Podílela se mimo jiné na kampaních v Srbsku, Maďarsku, na Litvě či v Nigérii. V rozhovoru jsme se soustředili na téma, které je pro ni srdeční záležitostí – nedávné izraelské volby. Zemi dobře zná, studovala tam, pracovala na řadě kampaní pro izraelskou stranu Likud – při té poslední, jež skončila před dvěma týdny vítězstvím Likudu, působila jako externí konzultantka.

„Izrael podle mě čelí realitě, která by kteroukoli jinou zemi dostala na kolena. Sílu a odvahu jeho lidu obdivuji,“ říká. Většinový výklad, že Netanjahuovi se povedlo pokles podpory v posledních týdnech otočit ve vítězství, nesdílí – jejich interní průzkumy prý žádný pokles nesignalizovaly. „Kdyby Obamovi lidé pozorně sledovali průzkumy, viděli by, že jdou proti budoucímu premiérovi Izraele a prohrají,“ říká o kampani, jež byla provázena nebývale viditelnou roztržkou mezi Bílým domem a izraelským premiérem.

Benjamin Netanjahu je dnes po osmi letech v úřadě druhý nejdéle vládnoucí izraelský premiér. Neměli Izraelci už pocit, že je čas na změnu?

Mnozí z něj už byli unaveni, ale v izraelských volbách se nevyhrává podle toho, jak moc se lídři voličům okoukali. Lidé se rozhodují podle fundamentálnějších otázek. Levicoví voliči v těchto volbách rozhodně doufali ve změnu. Takový psychologický úder, jaký volební výsledek způsobil izraelské levici a lidem v Tel Avivu, kde jsem strávila týden okolo voleb, lze asi srovnat jen s roky 1977, kdy se dostal k moci Likud pod vedením Menachema Begina, a 1996, kdy Šimon Peres prohrál právě s Netanjahuem. Ve středu ráno po volbách dosahovala deprese levicových voličů a těch, kde nemají rádi Netanjahua, závratných hloubek. Co se týče pravice, i když někteří voliči vyjadřovali potřebu nových tváří a nového stylu vedení, velká většina nakonec neviděla adekvátní a bezpečnou alternativu k Bibimu. Aspoň ne v této době, ne pro Izrael a ne z nabídky kandidátů, které současné strany napravo od středu nabízejí.

Nakonec rozhodovaly základní věci. Když Izraelce postavíte před otázku, kdo je nejvhodnější premiér, Bibi vítězí. Mohou s ním nesouhlasit, mohou z něj být unavení, ale znají ho, jsou na něj zvyklí a vědí, že se dobře zhostí svého úkolu. Být izraelským premiérem je jedním z nejtěžších zaměstnání na světě a Bibi je zkušený kandidát. Ostatní kandidáti neudělali dost dobrý dojem na to, aby Izraelci vsadili na neprověřeného lídra. A levice má nadále své problémy a slabá místa, jichž se nedokáže zbavit. Strana práce prostě pro většinu Izraelců není lákavá značka, zvláště pro sefardské Židy (kteří se přistěhovali ze severní Afriky a Blízkého východu), kteří dlouhodobě Straně práce nedůvěřují. Důvodů je víc, ale hlavní je ten, že byli historicky vyloučeni z původního establishmentu tvořeného aškenázskými Židy z Evropy, na což dodnes nezapomněli. Mimochodem, od roku 1977, kdy zvítězil Menachem Begin s pravicovou koalicí Likud, vyhrála Strana práce volby jen dvakrát: v roce 1992 pod vedením Jicchaka Rabina, který byl náčelníkem generálního štábu v šestidenní válce a dobyl zpět starý Jeruzalém, a v roce 1999 pod vedením Ehuda Baraka, jenž byl nositelem největšího počtu vojenských vyznamenání v izraelské historii.

Byla bezpečnostní situace a hrozba Íránu přirozeně hlavním tématem voleb, anebo Netanjahu pracoval na tom, aby z ní ústřední otázku učinil?

Bezpečnost je jedním z hlavních témat, ne-li hlavním tématem každých izraelských voleb, logicky to tak musí být. Otázka je, jaký bude podíl bezpečnostních otázek a společenských otázek. Formovat debatu se snaží mnoho sil v Izraeli i mimo něj. Bibi nepochybně vyvinul velké úsilí, aby do centra debaty dostal otázky, které považuje za nejdůležitější pro něj, pro Izrael a pro jeho voliče. Používal při tom jak pozitivní, tak negativní kampaň a komunikaci. Negativní kampaň, strašení důsledky, samozřejmě nikdo nemá rád, ale zároveň notoricky víme, že funguje. Zvláště když jde o mobilizaci voličů. Pamatujte, že strach a konflikt jsou často tím nejúčinnějším hybatelem.

Jak na to ostatní strany reagovaly? Přistoupily na jeho témata?

Myslím, že lze říci, že do značné míry uspěl. Ostatní strany se snažily prezentovat svá témata, ale především musely reagovat na něj, byť třeba tak, že jeho postoje odmítaly. Těm, které potřeboval Netanjahu získat na svou stranu, zněl jeho hlas nejhlasitěji a nejpřesvědčivěji. A na ničem jiném nakonec nezáleží. I když v mnoha průzkumech můžete najít, že Izraelci vůči němu mají hodně výhrad, přece jen ho vidí jako silného lídra, který dokáže národ ochránit, a on to dokázal použít ve svůj prospěch. Ve vší úctě k Jicchaku Herzogovi a Tzipi Livniové, kteří společně vedli kandidátku Strany práce, levice takové silné vedení nabídnout nemůže.

Na začátku března Netanjahu pronesl projev v americkém Kongresu, v němž argumentoval před vyjednávanou dohodou s Íránem o jeho jaderném programu. Byl to vysoce kontroverzní počin, jak ten samotný akt, který se uskutečnil navzdory postojí Bílého domu, tak samotný obsah projevu byl konfrontační vůči Obamově administrativě. Psalo se pak, že Netanjahuovi to v průzkumech nepomohlo. Přece jen USA jsou pro Izrael naprosto klíčový partner. Jak to vidíte?

Bylo to velmi důležité. Pomohlo to nastolit téma konfliktu ve společnosti, mobilizovat a povzbudit jeho voliče a připomenout jim morální rozměr toho, co je v sázce. Nastolilo či upevnilo to národní i mezinárodní agendu na těch několik klíčových dní, co zbývaly do voleb. Stanovilo to parametry debaty a poskytlo to Bibimu platformu, na níž mohl zazářit, což on umí.

Jaký vliv měl na výsledek nezastíraný konflikt Netanjahua s Obamovou administrativou?

V rozporu s četnými názory se domnívám, že to Bibimu hodně pomohlo. Pocit, že nemilovaný americký prezident je proti němu, vedl Izraelce k tomu, že se stavěli na jeho stranu. Čím máte důležitějšího nepřítele – nebo je aspoň za důležitého považován –, tím silněji a výrazněji působíte. Mít správného nepřítele je jedním z nejdůležitějších prvků úspěšné volební kampaně.

Do předvolebního dění se zapojilo hodně Američanů. Promítlo se to nějak výrazněji?

V izraelských volbách se vždy angažují americké i jiné organizace. Mají v Izraeli hodně zájmů a Izrael má velkou diasporu. Obamův zahraniční tým je skupinou amatérů. Dopustili se v regionu každé myslitelné chyby, již šlo udělat. Vycházejí z levicové ideologie, nikoli z profesionálního pochopení situace na místě. Jsou tak mimo, že oslabují americký vliv v Izraeli a v celém regionu. Ta podivná a neúspěšná kampaň proti Netanjahuovi je toho důkazem. Netuším, co si mysleli. Kdyby pozorně sledovali průzkumy, viděli by, že jdou proti budoucímu premiérovi Izraele a prohrají.

Je vztah Obamy a Netanjahua nejhorším vztahem izraelského premiéra a amerického prezidenta v dějinách?

Asi to není ten úplně nejhorší vztah. Co třeba James Carter a Menachem Begin? Nebo Dwight Eisenhower a Moše Šaret? Ale mezi těmi špatnými je nejviditelnější. S dnešními médii a sociálními sítěmi se ze všeho stane událost a na všem záleží. Jak Obama, tak Bibi jsou zkušení politici, kteří pracují s příběhem tohoto vztahu pro potřeby svého domácího publika.

Říkala jste mi, že izraelská společnost je velmi strukturovaná a většina stran má stálou, jasně definovanou voličskou základnu. Přesto se skoro před každými volbami objeví nějaká nová strana. Čím to je? A jak hodnotíte novinku letošních voleb, narychlo zformovanou stranu bývalého ministra telekomunikací za Likud Mošeho Kahlona, která získala přes sedm procent hlasů?